ECLI:CZ:US:2015:3.US.2588.15.1
sp. zn. III. ÚS 2588/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s. se sídlem Želetavská 1525/1, 140 10 Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem Perlová 5, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2015 č. j. KSLB 57 INS 10569/2012, 57 ICm 3023/2012, 29 ICdo 24/2015-70, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014 č. j. 57 ICm 3023/2012, 103 VSPH 352/2013-49 (KSLB 57 INS 10569/2012) a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. června 2013 č. j. 57 ICm 3023/2012-20 (KSLB 57 INS 10569/2012), za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2015, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a navrhuje jejich zrušení s poukazem na údajné porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.
V rekapitulaci průběhu pravomocně skončeného řízení stěžovatelka uvádí, že po prohlášení úpadku na majetek dlužníka Miroslava Procházky přihlásila do insolventního řízení svých pět pohledávek v celkové výši 947 725,30 Kč, které vznikly z titulu finančních vypořádání předčasně ukončených smluv o úvěru. Tři z těchto pěti dílčích pohledávek (č.1, č. 2 a č. 4) byly zajištěny motorovými vozidly v majetku dlužníka, přičemž jako důvod zajištění v přihlášce uvedla stěžovatelka zajišťovací převod vlastnického práva. Insolvenční správkyně v roce 2012 popřela na přezkumném jednání pořadí výše označených dílčích pohledávek s odůvodněním, že smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva jsou absolutně neplatné. Stěžovatelka nebyla v řízení před obecnými soudy úspěšná se svojí incidenční žalobou.
Porušení ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v údajném "porušení principu autonomie vůle a zásady priority výkladu soukromoprávních úkonů" z hlediska jejich platnosti. Stěžovatelka dále cituje některá ujednání předmětných smluv a polemizuje se závěry obecných soudů o jejich neplatnosti, přičemž zdůrazňuje, že ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny je nutné upřednostnit takový výklad, který "nezakládá neplatnost smlouvy" v případě, že jsou možné dva výklady téže smlouvy. Podle názoru stěžovatelky důvodem pro vyslovení neplatnosti smlouvy nemůže být absence takových ujednání, jejichž výslovné zahrnutí do smlouvy zákon neukládá. Další námitkou stěžovatelky je tvrzení, že soudy měly při zjišťování (ne)platnosti předmětných smluv aplikovat rovněž ustanovení §41 občanského zákoníku.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se jejími argumenty uvedenými v dovolání meritorně nezabýval, což podle názoru stěžovatelky představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolací soud měl prý v rámci rozhodování o dovolání stěžovatelce zodpovědět na otázku, kterou stěžovatelka předložila Nejvyššímu soudu ČR v mimořádném opravném prostředku.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se dále zjišťuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl žalobu žalobkyně, kterou se po žalované JUDr. Mgr. Martině Jinochové Matyášové, insolvenční správkyni dlužníka (dále rovněž "žalovaná") domáhala určení, že žalobkyní označené pohledávky jsou pohledávkami zajištěnými převodem vlastnického práva k označeným motorovým vozidlům (bod I výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II výroku).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek insolvenčního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky a jejích tvrzení o porušení ústavnosti ze strany ve věci rozhodujících soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a v němž může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Ze své pozice by mohl Ústavní soud zasáhnout mj. tehdy, pokud by shledal, že obecné soudy při své činnosti vykročily z mezí hlavy páté Listiny a došlo by k porušení některého ze základních práv stěžovatele. Podmínky k takovému zásahu však v daném případě Ústavní soud neshledal.
Ohledně napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces zjevně v tom, že její dovolání bylo posouzeno jako nepřípustné a tudíž nebylo věcně projednáno. Pokud stěžovatelka nesouhlasí s posouzením podmínek přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2013), Ústavní soud připomíná, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takové vady Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.
Dovolací soud v hranicích daných ustanovením §237 občanského soudního řádu posuzoval přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pokud v rámci uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)]. Přípustnost dovolání tak nemohlo založit takové případné vymezení (či alespoň naznačení) právní otázky stěžovatelkou, které není vůbec spojeno s podmínkami přípustnosti dovolání vymezenými v §237 občanského soudního řádu. V rámci nepřípustného dovolání není rovněž možné, aby dovolací soud zodpovídal dotazy dovolatele, které v takovém případě jdou mimo rámec přezkumu dovolacího soudu.
Ani ve vztahu k napadeným rozhodnutím insolvenčního a odvolacího soudu Ústavní soud neshledal důvod k zásahu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako v průběhu řízení před obecnými soudy, zpochybňuje především právní názor, k němuž dospěly tyto soudu v rozhodování o žalobě stěžovatelky. Její (v podstatě jedinou) relevantní ústavně právní námitkou je tvrzení, že ve věci rozhodující soudy se dopustily porušení ústavnosti, pokud při výkladu soukromoprávních úkonů - smluv o zajišťovacích převodech práv, "porušily princip autonomie vůle", pokud nezvolily takový výklad těchto smluv, kterým by dospěly k závěru o jejich platnosti.
Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že hodnocení důkazů, či dokonce jejich "přehodnocování" není v zásadě úkolem Ústavního soudu, nejsou-li jím porušena ústavně zaručená základní práva. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11, dostupné na https://nalus.usoud.cz). V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Takový extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry v posuzované věci však Ústavní soud neshledal.
Ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatelky (uplatněným v odvolání i dovolání) ohledně skutkových zjištění a z nich vyvozeného právního závěru, pak pro účely tohoto rozhodnutí postačí odkázat na podrobné a srozumitelné odůvodnění napadených rozhodnutí. Jak insolvenční soud, tak i soud odvolací v napadených rozhodnutích vysvětlily, jakou vadou trpěly smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která je činila absolutně neplatnými.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřuje, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu