ECLI:CZ:US:2006:3.US.259.06
sp. zn. III. ÚS 259/06
Usnesení
III. ÚS 259/06
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TRIIW, v. o. s., se sídlem Plzeň, Rokycanská tř. 62, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem v Plzni, Slovanská tř. 66, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005, čj. 29 Odo 760/2003-52, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2003, čj. 4 Cmo 201/2001-34, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2001, čj. 22 Cm 22/2000-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 3. 2006 stěžovatelka napadla rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005, čj. 29 Odo 760/2003-52, a to ve výroku označeném II. a III., jakož i jemu předcházející rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2003, čj. 4 Cmo 201/2001-34, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2001, čj. 22 Cm 22/2000-16, přičemž tvrdila, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše označeným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky proti JUDr. Milanu Bokrovi, správci konkursní podstaty úpadkyně ASPEKTA, s. r. o., tak, že se návrh na vyloučení nemovitostí zapsaných na LV č. 1038 pro k. ú. Lobzy, obec Plzeň, z konkursní podstaty úpadce zamítá. V daném soudním sporu šlo o to, že úpadkyně dne 30. 4. 1997 uzavřela s Komerční bankou, a. s. (dále jen "banka"), smlouvu o úvěru ohledně částky 68 mil. Kč a k jejímu zajištění byla uzavřena dne 12. 5. 1997 zástavní smlouva (dále "zástavní smlouva č. 1"), kde zástavou byly nemovitosti, o něž byl veden soudní spor. K zajištění stejné úvěrové smlouvy byla dne 6. 2. 1998 uzavřena další zástavní smlouva (dále jen "zástavní smlouva č. 2"), kde zástavou měly být tytéž nemovitosti. Kromě toho byla dne 17. 2. 1998 mezi úpadkyní a bankou sjednána na částku 6 mil. Kč další úvěrová smlouva a k jejímu zajištění byla téhož dne uzavřena zástavní smlouva (dále jen "zástavní smlouva č. 3"), kde jako zástava sloužily stejné nemovitosti. Notářským zápisem ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. N 108/98, NZ 108/98, se banka jako zástavní věřitelka vzdala zástavního práva vloženého do katastru nemovitostí podle zástavní smlouvy č. 1. Stěžovatelka měla v žalobě za to, že pokud se banka takto výslovně vzdala zástavního práva, učinila tak i ve vztahu k "duplicitnímu" zástavnímu právu podle zástavní smlouvy č. 2. Ve vztahu k zástavní smlouvě č. 3 namítá, že je od počátku částečně neplatná, neboť nelze zastavit jen část věci. V daném případě došlo k zastavení části nemovitostí, a to občanské vybavenosti na p. č. 227/58, 227/59, 229/11 a 229/13, zapsaných na LV č. 1038, pro k. ú. Lobzy, obec Plzeň, které netvoří dohromady společnou věc, takže podle zástavní smlouvy č. 3 nemohlo vzniknout ani zástavní právo na celé věci. Krajský soud však s názorem stěžovatelky, že vzdání se jednoho z "duplicitních" zástavních práv má za následek i zánik dalšího zástavního práva k téže nemovitosti, nesouhlasil a žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky pak Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když se s jeho právními závěry zcela ztotožnil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, přičemž Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem rozhodl mj. tak, že se rozsudky nalézacího a odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém jimi bylo rozhodnuto o žalobě na vyloučení staveb označených jako občanská vybavenost na p. č. 227/58, 227/59, 229/11 a 229/13 ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se v této části vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok značený II.), ve zbytku bylo dovolání zamítnuto (výrok označený III.). Dovolací soud totiž dospěl k závěru, že "vznikne-li k zajištění pohledávky zástavního věřitele vkladem do katastru nemovitostí na základě zástavní smlouvy zástavní právo k nemovitostem (zástavě), pak v době, kdy zástavní právo trvá, nemůže takové zástavní právo v identickém rozsahu (tj. k zajištění téže pohledávky téhož zástavního věřitele toutéž zástavou) platně vzniknout znovu". K námitce stěžovatelky, ohledně částečné neplatnosti zástavní smlouvy č. 3, dle níž stavby označené jako občanská vybavenost na p. č. 227/58, 227/59, 229/11 a 229/13 netvoří dohromady společnou věc, dovolací soud konstatoval, že dosavadní výsledky řízení nedovolují v rovině právní zodpovědět otázku, zda tyto nemovitosti jsou vskutku jen částí věci.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dovolací soud konstatoval ve vztahu k výše označeným nemovitostem, že neví, co vše je věcí hlavní a zda byla opravdu zastavena celá věc, a že pokud by nedošlo ke zřízení zástavního práva, byť jen na části věci hlavní, pak by zástavní smlouva č. 3 byla neplatnou od samého počátku, neboť dělení věci hlavní není možné. Proto má být dle stěžovatelky předčasný závěr dovolacího soudu, že se dovolání týká jen výše uvedených nemovitostí, naopak na vyřešení jejich právního postavení je závislý celý právní stav ostatních nemovitostí zahrnutých do konkursní podstaty. Opačný názor by mohl vést k situaci, kdy se v dalším řízení zjistí, že neoddělitelná část stavby (věci v právním smyslu) nebyla stižena zástavou, v důsledku čehož nemůže být platná ani zástavní smlouva č. 3, takže na ostatních nemovitostech, kterých se zrušující rozhodnutí dovolacího soudu nedotýká, zástavní právo nevázne. Mohla by tím vzniknout právně neřešitelná situace, kdy by neoddělitelná část věci byla v konkursní podstatě a část mimo ni. To vznáší značnou nejistotu pro stěžovatelku i žalobce a zakládá nastolení zjevně neprávního stavu, který v budoucnu nebude mít nejen oporu v zákoně, ale ani v právním názoru vyjádřeném Nejvyšším soudem.
V další části ústavní stížnosti vyslovuje stěžovatelka nesouhlas s názorem dovolacího soudu, že lze zamítnout žalobu způsobem, jak učinil Krajský soud v Plzni, tj. odkazem na číslo listu vlastnického (dále jen "LV") bez uvedení konkrétních nemovitostí. Argumentuje tím, že se nemovitosti na LV mohly měnit (v souvislosti s digitalizací, se směnou pozemků), konkrétně na LV č. 1038 byl ke dni 11. 3. 2003 zápis změněn na základě směnné smlouvy, Krajský soud v Plzni vynesl rozsudek po jednom roce od podání žaloby a nový LV si neopatřil. Údaj, ze kterého data LV je, přitom v rozsudku soudu prvního stupně chybí. Protože každý rozsudek je závazný po jeho vydání, měl by se vztahovat i na další nemovitosti, které se na citovaném listu vlastnictví objevily. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že nemovitosti nejsou v souladu s judikaturou určeny dle svého čísla a katastrálního území, ale jen zápisem na LV, komu nemovitosti patří. V důsledku toho také není vyřešeno, jak je to s nemovitostmi uvedenými na předmětném LV, které nejsou zatíženy zástavním právem. Z tohoto důvodu je možno se domnívat, že se rozsudek soudu prvního stupně vztahuje i na ně. Konečně stěžovatelka namítá, že petit žaloby byl určitý, soudy nevydaly výzvu k upřesnění či opravě petitu, přesto jím nebyly vázány. Vzhledem k tomu je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, odvolací soud se touto skutečností nezabýval z úřední povinnosti, ani dovolací soud neodstranil nepřezkoumatelnost, protože není na jisto postaveno, jaké nemovitosti do konkursní podstaty patří.
Stěžovatelka má za to, že nebyl dodržen "stanovený postup", když napadená rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího nesplňují kritéria vyplývající z §132, §153 odst. 1 a §157 odst. 2 o. s. ř. V důsledku toho jsou nepřezkoumatelná, a tím i v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. I podle dovolacího soudu nebyla žaloba řádně posouzena a následně proto ani projednána, dovolací soud zásadní pochybení soudů nižších stupňů přes pečlivé své právní závěry nemohl napravit. Tímto postupem měla být porušena zásada dvojinstančnosti řízení. V souvislosti s tím stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně pak na nálezy ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 10) a ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 26, č. 61). Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze zrušil a také aby zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu ve výroku č. II a č. III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti. Ten uvedl, že ústavní stížnost je vnitřně rozporná, neboť stěžovatelka neoznačuje jako účastníky soudy nižších stupňů, ačkoliv požaduje zrušení jejich rozhodnutí. V rozsahu, v němž pak směřuje proti třetímu, zrušujícímu výroku rozsudku Nejvyššího soudu (pozn.: míněn zřejmě výrok označený II.), je nepřípustná, neboť tímto výrokem bylo stěžovatelce vyhověno, takže jí tím nemohla být způsobena žádná újma. Řízení před soudem prvého stupně probíhá, takže stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Protože v příslušném rozsahu byly odklizeny (zrušeny) rozsudky soudů nižších stupňů, nemůže obstát požadavek stěžovatelky na jejich zrušení cestou ústavní stížnosti.
Jde-li o podobu zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že tento výrok nemá žádný průmět do katastrálních poměrů, jelikož oprávnění se sepsaným majetkem nakládat je dovozováno ze soupisu (§18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) a výkon rozhodnutí se při zamítnutí žaloby neprovádí. Jedná se přitom o většinový názor, neboť daný rozsudek byl 14. 6. 2006 projednáván na společném zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které schválilo jeho publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 71/2006, včetně pasáží o podobě zamítavého výroku.
K námitce stěžovatelky, že režim nemovitostí, o něž se vedla vylučovací žaloba, neměl být dělen, Nejvyšší soud zdůraznil, že to byla právě stěžovatelka, která své výhrady o povaze vylučovaných nemovitostí soustředila jen ke stavbám na p. č. 227/58, 227/59, 229/11 a 229/13. V návaznosti na to označuje za spekulativní a nepřesný argument stěžovatelky, že pokud se v dalším řízení zjistí, že neoddělitelná část stavby nebyla stižena zástavou, nemůže být platná ani zástavní smlouva a zástavní právo nevázne ani na ostatních nemovitostech. Újma, kterou stěžovatelka takto konstruuje, závisí na tom, zda závěr, že označené nemovitosti jsou neoddělitelnou součástí jiné věci, bude vůbec učiněn, takže je ústavní stížnost předčasná. Pokud by soud dospěl k takovému závěru, musel by žalobu zamítnout, neboť součást věci samostatným předmětem vylučovací žaloby nemůže být, jak bylo odůvodněno na str. 10 v odst. 6. jeho rozhodnutí. Dále stěžovatelka přehlíží judikatorní závěr na str. 10 v odst. 1 napadeného rozhodnutí (a odkazy na předchozí rozhodnutí tam uvedené), že samotný vznik zástavního práva není bez dalšího podmíněn platností zástavní smlouvy. Není ani zřejmé, proč by zjištění, že uvedené nemovitosti jsou součástmi jiné věci hlavní, mělo způsobit neplatnost zástavní smlouvy jako celku, jak plyne z výkladu §41 občanského zákoníku, podaného na str. 9 v posledním odstavci a na str. 10 v prvním odstavci napadeného rozhodnutí. Dále Nejvyšší soud uvedl, že není-li podstatnou náležitostí zástavní smlouvy určení příslušenství zastavované věci, musí tento závěr platit i pro její součást; pokud jde o součást některé z nemovitostí, které byly předmětem zástavní smlouvy, pak pro ni bez dalšího platí režim této věci hlavní; pokud jde o součást nemovitosti, která předmětem zástavní smlouvy nebyla, není důvod se domnívat, že by z tohoto důvodu měla být neplatná zástavní smlouva jako celek nebo že by dokonce z tohoto důvodu nemělo vzniknout zástavní právo k ostatním nemovitostem.
Závěrem Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že přezkoumáním závěrů soudů nižších stupňů v dovolacím řízení zásadu dvojinstančnosti řízení neporušil a že nevybočil z ústavních mezí výkladu "jednoduchého" práva. Vzhledem k tomu navrhl, aby ústavní stížnost byla podle §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Napadá-li stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ve výroku II., jímž byly rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího částečně zrušeny, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem. Jedná se o jeden ze základních principů, jež ovládají řízení před Ústavním soudem, a to princip subsidiarity. Tento princip našel svůj odraz v (již ustálené) judikatuře Ústavního soudu, dle níž nelze za přípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považovat takovou ústavní stížnost, jež směřuje proti zrušujícímu rozhodnutí soudu vyššího stupně, neboť se nejedná o rozhodnutí konečné, ale řízení ve věci samé dále pokračuje a stěžovatel má možnost domáhat se svých práv v rámci tohoto řízení. Tak tomu je i v nyní posuzované věci, kdy soudní řízení (v daném rozsahu) nadále probíhá, konkrétně pak před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatelka má v případě pro ni negativního výsledku možnost uplatňovat řádné, event. i mimořádné opravné prostředky, které jí občanský soudní řád poskytuje. Z tohoto důvodu nutno konstatovat, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tak je ústavní stížnost v dané části ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Jestliže Ústavní soud z výše uvedených důvodů nemohl přistoupit ke kasaci rozhodnutí dovolacího soudu, pak ani ústavní stížností napadené rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího nemohou být předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu v té části, v níž došlo k jejich zrušení ze strany dovolacího soudu, neboť právně neexistují. Proto je nutno posoudit ústavní stížnost směřující proti takovým rozhodnutím jako nepřípustnou dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu per analogiam (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 152/2000, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.).
Brojí-li stěžovatelka proti části rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání zamítnuto (výrok označený III.), jakož i proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni v části, kterou byla zamítnuta žaloba stěžovatelky a která zůstala rozsudkem dovolacího soudu nedotčena, jakož i proti navazujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, Ústavní soud dospěl k závěru, že v této části ústavní stížnost nutno považovat za zjevně neopodstatněnou. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní stížnost je v prvé řadě založena na argumentaci, že na vyřešení právního režimu staveb na parcelách č. 227/58, 227/59, 229/11 a 229/13 závisí právní stav i ostatních staveb, jež jsou předmětem vylučovací žaloby, a tak dovolací soud měl zrušit rozhodnutí soudů nižších stupňů nikoliv jen ve vztahu k výše uvedeným nemovitostem. Jak patrno z č. l. 19, 23, 32 soudního spisu, kde se nachází odvolání stěžovatelky ze dne 7. 6. 2001, jeho doplnění ze dne 27. 8. 2001 a protokol o jednání u Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2003, stěžovatelka se v odvolacím řízení domáhala řešení otázky, zda lze platně zřídit smluvní zástavní právo k části věci, přičemž - odvolávajíc se na judikaturu Nejvyššího soudu - dle všeho chtěla upozornit na to, že toto možné není. Nicméně v této fázi řízení nebylo patrno, v jaké souvislosti (či v jakém rozsahu) se takového posouzení domáhá.
V dovolání ze dne 31. 7. 2003 (viz č. l. 41 soudního spisu) stěžovatelka výslovně tvrdila, že zástavní smlouva č. 3 je částečně neplatná. Odůvodňovala to tím, že nebyla zastavena jedna věc ve smyslu §119 občanského zákoníku, ale že došlo k zástavě pouze jejich částí, a to právě staveb na výše uvedených pozemcích, které dohromady celou věc netvoří; mělo tomu tak být proto, že předmětem zástavy není stavba na pozemcích p. č. 229/32 a 229/37, které jsou nedílnou součástí stavby jako celku a jsou s ní funkčně neoddělitelně spojeny.
Ústavní soud se nemá důvodu odchylovat od názoru, jenž zastává jak právní teorie, tak i praxe, že k tzv. absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti, avšak vzhledem k projednací zásadě, ovládající občanské soudní řízení, pouze za předpokladu, že skutečnosti, které jsou s absolutní neplatností spojeny, vyjdou v řízení najevo (viz Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J., a kol.: Občanský zákoník, Komentář, C. H. BECK, 10. vydání, 2006, str. 244). V posuzované věci stěžovatelka neplatnost zástavní smlouvy č. 3 namítala, ale jen částečnou, a to ve vztahu k objektům na pozemcích č. 227/58, 227/59, 229/11 a 229/13, jež měly být zastaveny přesto, že byly pouze součástí věci. Žádné další skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že i ostatní nemovitosti (stavby) byly součástí věci, z řízení nevyplynuly, naopak stěžovatelka sama svou námitku zjevně omezila jen na nemovitosti výše uvedené. Jde-li o na tyto skutečnosti navazující interpretaci a aplikaci ustanovení §41 občanského zákoníku, jak plyne z napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, ústavní stížnost žádné námitky v daném ohledu neobsahuje, toto rozhodnutí nevykazuje ani prima facie nějaké prvky protiústavnosti (a shoduje se ostatně s argumentací stěžovatelky obsaženou v dovolání, kde se rovněž hovoří o částečné neplatnosti). Dle názoru Ústavního soudu tak nic nenasvědčuje tomu, že by Nejvyšší soud svým povinnostem plynoucím z příslušného procesního předpisu nedostál, a tedy že by, jde-li o ústavní rovinu, nedbal "stanoveného postupu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jak tvrdí stěžovatelka.
Ve vztahu k druhé námitce stěžovatelky, týkající se údajně vadného výroku rozsudku soudu prvního stupně, musí Ústavní soud předznamenat, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Jestliže se na základě dovolání předmětnou námitkou stěžovatelky již zabýval dovolací soud, ingerence do jeho rozhodování ze strany Ústavního soudu by přicházela v úvahu pouze v případě, že by bylo zatíženo prvkem libovůle, k čemuž dochází zejména v případech, kdy příslušný právní závěr není v napadeném rozhodnutí odůvodněn vůbec nebo jen povšechně, tedy způsobem neodpovídajícím faktické závažnosti té které námitky (srov. nález ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, č. 17), a také pokud by interpretace a aplikace "jednoduchého" práva, provedená obecným soudem, byla v rozporu s jednoznačným zněním kogentní normy, vykazovala by známky přepjatého formalizmu či pokud by došlo k zásadně nesprávnému posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
O žádný z výše uvedených případů však nejde. Dovolací soud své závěry v napadeném rozhodnutí řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnil, přičemž s těmito závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje. Pokud stěžovatelka poukazuje na to, že vznikl stav právní nejistoty, lze ji plně odkázat na str. 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména na tu jeho část, týkající se rozlišování mezi zamítavým a vyhovujícím výrokem s tím, že námitky stěžovatelky by mohly být eventuálně relevantní v případě druhého typu výroku, v posuzovaném případě však z ústavní stížnosti neplyne, že by předmětná (případná) procesní vada měla na stěžovatelku nějaký konkrétní právní dopad.
S ohledem na tyto důvody Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2006