ECLI:CZ:US:2012:3.US.2659.11.1
sp. zn. III. ÚS 2659/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 7 Tdo 503/2011, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 5 To 208/2010 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 91 T 87/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců a podle §39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zákona a §54 odst. 1 tr. zákona byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 150 000 Kč a podle §54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §228 odst. 1, 3 písm. a) tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené společnosti LISI AUTOMOTIVE FORM, a. s., se sídlem Čejč 276, (dále též "poškozená"), škodu ve výši 103 089,61 euro.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o trestu a odsoudil stěžovatele podle §247 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu uložil peněžitý trest ve výši 50 000 Kč a pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V jednotlivostech v ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že:
1/ Obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání. Vnitřně kontradiktorní je skutková věta rozsudku Městského soudu v Brně, v níž se uvádí, že v době inkriminované výplaty "odchodného" měl dispoziční právo k účtu poškozené společnosti, ale oprávnění nakládat s účtem mu zaniklo ke dni 31. 7. 2008; soudy nevyřešily jako předběžnou otázku, zda mohl nakládat s účtem či nikoli. Určující přitom byla jeho pozice oprávněné osoby ve smyslu kogentního ustanovení §710 odst. 2 obch. zák., a tudíž k nakládání s peněžními prostředky byl povolán. V důsledku existence dispozičního oprávnění nemohlo jít o trestný čin krádeže, ale případně (při naplnění dalších podmínek) o trestný čin zpronevěry.
2/ Obecné soudy neuznaly nedostatek protiprávnosti jeho jednání, a porušily princip ultima ratio. Podle čl. 6 odst. 1 "manažerské smlouvy" sjednané s ním poškozenou má jako generální ředitel právo na tzv. odchodné za předpokladu, že bude ze své funkce odvolán před skončením funkčního období a nesetrvá v pracovním poměru ke společnosti Form, a. s. Podle čl. 6 odst. 2 předmětné smlouvy měl nárok na odchodné rovněž v případě, že mu v novém pracovním a smluvním vztahu (ke společnosti Form, a. s., následujícím skončení působení ve funkci generálního ředitele před uplynutím funkčního období) nebudou garantovány podmínky obdobné uvedeným v čl. 2, 3 a 4 této smlouvy. Po svém odvolání z pozice generálního ředitele (k němuž došlo - postupem podle něj vykazujícím právní deficit - dne 11. 6. 2004) vykonával funkci viceprezidenta poškozené (souběžně s členstvím v představenstvu) a pracovní poměr skončil uplynutím dne 31. 7. 2008, přičemž až do dne 29. 9. 2008 setrval tamtéž coby člen představenstva. Dnem 1. 8. 2008 mu tudíž - jak dovozuje - vznikl nárok na odchodné.
3/ Obecné soudy opomenuly nedostatek subjektivní stránky trestného činu, pro který byl odsouzen. Zamítly jím navržené výslechy svědků, jimiž byli advokáti "kanceláře I. - Š." a "advokátka JUDr. K.", s jen povšechným vysvětlením, že jsou nadbytečné. Tyto důkazní návrhy však směřovaly k ověření, že konzultoval výplatu s "vhodnými poradci" ve smyslu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Grigoriades proti Řecku. Jestliže ani odborné informace podané advokáty neumožnily odhadnout právní rizika tohoto postupu, aplikované právní normy nesplňují požadavek předvídatelnosti práva, traktovaný v rovině judikatury Evropského soudu pro lidská práva též rozhodnutími ve věcech "Kokkinakis vs. Řecko [14 307/88, §52] a Cantoni vs. Francie [17 862/91, §29]". Jednal tedy v právním omylu relevantním z hlediska §19 tr. zákoníku, v důsledku čehož nemůže být za stíhaný skutek trestně odpovědný.
Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že prosperita poškozené je v podstatné míře výsledkem jeho práce, kterou vykonával (resp. též ve prospěch jejího právního předchůdce Výzkumného ústavu tvářecích strojů a technologie tváření) po dobu 35 let. Konstatování Nejvyššího soudu, že si opatřil trestnou činností tzv. zlatý padák obdobně jako řada jiných zločinců po skončení činnosti v tzv. manažerských funkcích, proto považuje za nepatřičné a urážlivé srovnání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání, a že Nejvyšší soud se s námitkami, které stěžovatel předkládá opakovaně, již jednotlivě vypořádal.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Ad 1/ Rozhodující soudy ústavněprávně udržitelně dovodily, že absence oprávnění nakládat s peněžními prostředky evidovanými na účtu poškozené vyplývala nikoli ze smluvního vztahu mezi poškozenou a bankou (podle zjištění soudů poškozená omylem opomenula sjednat s peněžním ústavem změnu v dispozičním oprávnění navazující na skončení pracovního poměru stěžovatele), nýbrž ze vztahu poškozené vůči stěžovateli (tj. v rovině pracovněprávní), a v této souvislosti konstatovaly, že nešlo o cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jak předpokládá §248 odst. 1 tr. zákona. Ani stěžovatel - zdůrazňující izolovaně jeden z předpokladů oprávněného nakládání s majetkem poškozené - neobjasnil důvody, pro něž by mu poškozená měla i po skončení pracovního poměru ponechat zmocnění k peněžním transakcím na vrub jejího účtu. Z hlediska míry společenské nebezpečnosti, resp. zákonných trestních sazeb ostatně stavěl trestní zákon zpronevěru naroveň s krádeží (srov. §247 a §248 tr. zákona).
Ad 2/ K obsahu tzv. manažerské smlouvy se patří připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž interpretace právního úkonu jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004, N 12/32 SbNU 107, usnesení, sp. zn. III. ÚS 232/05 ze dne 9. 6. 2005 a sp. zn. III. ÚS 14/06 ze dne 9. 3. 2006), zatímco zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, k jejichž založení právní úkony směřují, resp. z nich vyplývají.
Soudy vyložily sporná ujednání čl. 6 smlouvy ústavněprávně akceptovatelně tak, že odchodné v případě záměny funkce generálního ředitele za zde definovanou "obdobnou" pozici v rámci organizační struktury poškozené (stěžovatel převzal funkce viceprezidenta a člena představenstva) je (trvale) vyloučeno, a nikoli jen odloženo (prolongace splatnosti) ke skončení této "srovnatelné" funkce. Stěžovatelovo tvrzení ohledně neplatného odvolání z funkce generálního ředitele praktického významu postrádá již proto, že setrvání v této pozici nárok na odchodné založit nemohlo.
Ad 3/ Nejvyšší soud konstatoval, že "jednání v právním omylu negativním o trestnosti činu (pachatel se mylně domnívá, že jeho jednání není trestné) pachatele neomlouvá, protože se obecně v těchto případech postupuje podle zásady ignorantia iuris cuique nocet (neznalost práva každému škodí, protože neomlouvá) a pachatel bude trestně odpovědný bez jakéhokoli významu jeho omylu". Shodná hlediska uplatnily (implicite) ve vztahu ke specifikované otázce rovněž obecné soudy nižších stupňů.
Rozhodující soudy tudíž obracely pozornost k právnímu omylu negativnímu stran trestnosti (kde se uplatní stěžovateli nepříznivá zásada ignorantia iuris cuique nocet bez ohledu na případné konzultace s advokáty), a nikoli (jak požaduje stěžovatel v rámci svého poukazu na §19 tr. zákoníku a zásadu ignorantia iuris non nocet) protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon (zákoník) dovolává v blanketních nebo odkazovacích skutkových podstatách, případně pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon (zákoník) nedovolává (viz omyl o normativních znacích skutkové podstaty, hodnocený podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního).
Byť soudy přijaté podřazení sporné otázky právnímu omylu negativnímu stran trestnosti, a ne protiprávnosti vyznívá - vzhledem k návaznosti stěžovatelova jednání na oblast regulovanou normami obchodního a pracovního práva - jakožto diskutabilní, přesto nelze učinit přesvědčivý úsudek, že se obecné soudy tímto náhledem dopustily excesu v rovině ústavněprávní.
Za připomenutí stojí též skutečnost, že spor, který posléze nabyl trestněprávní roviny, se odvíjel též z výkladu vysoce individualizovaného dokumentu, konkrétně tzv. manažerské smlouvy, jejímž účastníkem byl stěžovatel, který mohl již v rámci sjednávání této dohody iniciovat odstranění případných obsahových nejednoznačností.
Rozhodnutí obecných soudů nestojí v kolizi se stěžovatelem připomínanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva již proto, že všechna uvedená rozhodnutí dopadají do poměrů nejednoznačné formulace norem trestního práva, a nikoli smlouvy (z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 11. 1996 ve věci Cantoni v. Francie, stížnost č. 17862/91, odst. 35, nadto vyplývá, že zvlášť od profesionálů je třeba očekávat, že osvědčí velkou opatrnost při výkonu svého povolání a věnují zvláštní péči vyhodnocení rizik, která postupují). Stěžovatel přitom obsahu norem trestního zákona (trestního zákoníku) z pozic ústavnosti neoponuje.
Stěžovatelem uváděný kontext případu nalezl konkrétní výraz v uložení relativně mírného trestu s převažující výchovnou funkcí.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu