ECLI:CZ:US:2021:3.US.2679.21.1
sp. zn. III. ÚS 2679/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného advokátkou JUDr. Irenou Strakovou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. srpna 2021 č. j. 10 As 254/2021-10, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a města Žďár nad Sázavou jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhal soudní ochrany před nečinností vedlejšího účastníka ve věci své žádosti o poskytnutí informace. Společně s žalobou podal také návrh na ustanovení právního zástupce. Krajský soud tento návrh usnesením ze dne 4. 6. 2021 č. j. 62 A 56/2021-9 zamítl, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro ustanovení právního zástupce, potažmo osvobození od soudního poplatku.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil přitom, že i když je účastník řízení nemajetný, může mu soud osvobození od soudních poplatků výjimečně odepřít, a to zejména pro povahu sporů, které vede. Tato situace může nastat zejména tehdy, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací, které často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí).
4. Nejvyššímu správnímu soudu bylo z úřední činnosti známo, že "stěžovatel vede množství sporů týkajících se poskytování informací, které často pokračují před soudy. Taková řízení má stěžovatel právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit. Není však důvod, aby náklady na vedení těchto řízení za stěžovatele nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků či hrazením odměny a nákladů ustanoveného zástupce. Osvobození od soudních poplatků ani na to navazující ustanovení zástupce nemá sloužit osobám s nízkými příjmy k bezplatnému vedení řízení dle jejich libosti. Stěžovatel vrší správní a soudní řízení (například tím, že stále dokola napadá procesní rozhodnutí soudů či postup správních orgánů, přestože v podobných věcech stěžovatele již byl pravomocně vysloven závazný názor Nejvyššího správního soudu). Je proto správné, aby stěžovatel vedl soudní řízení s vědomím jeho nákladů a aby uhradil soudní poplatek, resp. hradil náklady spojené se zastoupením". Protože stěžovatel nesplnil základní předpoklad pro osvobození od soudních poplatků, nemohl mu být ani ustanoven zástupce pro řízení o žalobě, jak vyplývá z §35 odst. 10 věty první s. ř. s.
5. Stěžovatel uvádí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho výše uvedená základní práva. Svou ústavní stížnost odůvodňuje pouze tak, že "správní žaloba i kasační stížnost ... byly podmíněné uhrazením správního poplatku, ačkoliv stěžovatel dostatečně prokázal své nepříznivé majetkové poměry, status osoby se zdravotním postižením i obsahem okruhů žádostí, které se významně dotýkají jeho životní sféry (ochrana zdraví, programy prevence, evidence osobních údajů apod.), což zakládá právní titul na ústavní stížnost".
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě soudů [např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. K zásahu do rozhodovací činnosti soudů je proto oprávněn jen tehdy, kdyby porušily ústavně zaručená práva stěžovatele [viz např. nález ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279)].
8. Stěžovatel ve své úsporné ústavní stížnosti čítající půl strany vlastního textu neuvádí žádné konkrétní argumenty, kterými by kvalifikovaně rozporoval právní závěr Nejvyššího správního soudu. Pouze uvádí, že s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry mu měl být ustanoven právní zástupce. Na takto obecnou argumentaci stěžovatele může Ústavní soud reagovat pouze obecným způsobem.
9. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků a jemu navazujícím přezkumu žádosti o ustanovení právního zástupce Ústavní soud opakovaně konstatuje, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození, resp. pro ustanovení právního zástupce, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09 a ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 4096/12). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy a na ustanovení právního zástupce není Listinou bez dalšího zaručeno, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek. Případy, kdy ústavní stížnost dovolávající se tohoto práva Ústavní soud připouští k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné, neboť k přezkumu napadených rozhodnutí přistupuje až při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, resp. z pravidel pro ustanovení právního zástupce při zjištění soudní svévole, typicky v důsledku absence jakéhokoliv odůvodnění [srov. např. nálezy ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45), ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489), ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351) a další].
10. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je náležitým způsobem odůvodněn, a úvahy, kterými byl soud veden, neshledává Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či vybočujícími z požadavků kladených ústavním pořádkem. Stěžovatel pomíjí, že podle §36 odst. 3 s. ř. s. lze přiznat osvobození od soudních poplatků "pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Tyto zvlášť závažné důvody nebyly podle zjištění Nejvyššího správního soudu dány, když se stěžovatel obrací na správní soudy s desítkami či stovkami podání ve věcech, které evidentně nemají vztah k podstatným okolnostem jeho právní sféry. Nad rámec toho Ústavní soud podotýká, že i jemu je z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel podal více než 200 ústavních stížností (zejména) proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, přičemž ty byly odmítnuty. V usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 1572/21 navíc Ústavní soud zdůraznil, že ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., "jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální situace, ... nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti přísluší obecným soudům, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat ..."
11. Nejvyšší správní soud při posouzení kasační stížnosti vycházel ze své ustálené judikatury, na kterou řádným způsobem odkázal. Správně dále uvedl, že ustanovit právního zástupce lze jen tomu účastníku řízení, u něhož byly splněny předpoklady pro osvobození od soudního poplatku (§35 odst. 10 věta první s. ř. s.), což nebyl případ stěžovatele. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že ustanovit právního zástupce lze podle téhož ustanovení pouze tehdy, je-li to "nezbytně třeba k ochraně práv" účastníka řízení. Takovou skutečnost však stěžovatel v ústavní stížnosti neprokázal, resp. ani ji netvrdil.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu