ECLI:CZ:US:2019:3.US.2761.18.1
sp. zn. III. ÚS 2761/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti příspěvkové organizace Muzeum hlavního města Prahy, sídlem Kožná 475/1 Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Jiřím Linke, advokátem, sídlem Vodičkova 791/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. 22 Cdo 6104/2017-242, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 12 Co 249/2016-185 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. ledna 2016 č. j. 17 C 139/2011-132, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a neznámých dědiců po zemřelé Editě Rabinovitz, zastoupených opatrovníkem Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení části v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla v původním civilním řízení jako žalovaná účastnicí sporu týkajícího se nároků spjatých s jeho užíváním nemovitosti - č. o. X, v P. (dále jen "předmětná nemovitost"), jejímž menšinovým spoluvlastníkem byla Edita Rabinovitz, zemřelá 10. 3. 2017 (v původním řízení žalobkyně). Žalobou byl uplatňován nárok na zaplacení částky 1 381 817, Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za užívání spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uplatňovanému nároku vyhověl v části o zaplacení 972 395,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a co do částky 409 421,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok III.) a náklady řízení státu (výrok IV.).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil ve vyhovujícím I. výroku o povinnosti stěžovatelky k zaplacení, v zamítavém II. výroku co do částky 12 794,46 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení. Rozhodl rovněž o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady odvolacího řízení.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. 22 Cdo 6104/2017-242 odmítl pro jeho nepřípustnost, zamítl návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu a rozhodl o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. K porušení základních práv stěžovatelky, konkrétně jejího práva vlastnit majetek a požívat ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny mělo podle jejího tvrzení dojít v důsledku nezohlednění nedostatku její pasivní legitimace v řízení před obecnými soudy, jakož i v důsledku nesprávného právního posouzení výše přiznaného nároku jako náhrady za vyloučení menšinového vlastníka z obvyklého užívání věci, a též odmítnutím dovolání stěžovatelky bez jeho věcného projednání.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá svou pasivní legitimaci v řízení, když poukazuje na skutečnost, že většinovým vlastníkem předmětné nemovitosti je hlavní město Praha a stěžovatelce jako příspěvkové organizaci hlavního města svědčí právo předmětnou nemovitost spravovat v rozsahu práv a povinností svěřených jí zřizovací listinou. Soudy tak dle stěžovatelky pochybily, když ji odsoudily k plnění, k němuž je povinován pouze vlastník, nikoliv uživatel společné věci, čímž bylo zasaženo do její majetkové sféry.
7. Argumentace stěžovatelky v další části ústavní stížnosti se soustřeďuje na zpochybnění výše přiznané obvyklé náhrady za vyloučení menšinového vlastníka z obvyklého užívání společné věci, čímž mělo být rovněž zasaženo do její majetkové sféry a porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek a požívat jeho ochrany. Stěžovatelka rozporuje skutkové závěry soudů dovozené z provedeného znaleckého dokazování, resp. namítá samotné závěry znalce a jeho postup při určování výše náhrady za obvyklé užívání předmětné nemovitosti. Závěry soudů o způsobu využití části prostor předmětné nemovitosti označené jako prostory 3a-3d označuje za nesprávné v důsledku nesprávného právního posouzení věci. Nezohlednění této námitky při posuzování přípustnosti dovolání vytýká i Nejvyššímu soudu, přičemž v odmítnutí dovolání bez jeho věcného projednání shledává porušení svého základního práva na soudní ochranu.
8. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka též brojí proti rozhodnutí o nákladech původního řízení a předesílá svou představu o poměru, v jakém měla být náhrada nákladů řízení přiznána, přičemž dovozuje, že tato měla být téměř o 150 000 Kč nižší a i rozhodnutím o nákladech řízení tak mělo být zasaženo do jejího práva vlastnit majetek a požívat jeho ochrany.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Není další instancí v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud totiž neshledal stěžovatelkou tvrzenou újmu na jejích základních právech. Argumentace stěžovatelky nedosahuje ústavněprávní úrovně a zůstává v rovině podústavního práva. Ve značné části představuje toliko pokračující polemiku stěžovatelky o adekvátní výši náhrady za užívání předmětné nemovitosti v části odpovídající menšinovému vlastnickému podílu žalobkyně v původním řízení. Tento nárok byl ale soudy posouzen způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o existenci vad napadených rozhodnutí, které by si vyžadovaly zásah Ústavního soudu. Závěry soudů o odpovídající výši náhrady za užívání nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a jsou náležitým způsobem odůvodněny. Samotný nesouhlas stěžovatelky s těmito závěry a jí prezentovaná odlišná představa o výši úplaty za užívání předmětné nemovitosti, jakož i výši nákladů řízení, které je povinna nahradit, porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny nezpůsobuje.
13. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí soudů neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny.
14. K argumentu tvrzeného nedostatku pasivní věcné legitimace stěžovatelky, jenž byl uplatněn až v nyní posuzované ústavní stížnosti, Ústavní soud opět zdůrazňuje subsidiární povahu řízení o ústavní stížnosti, z níž plyne i nezbytnost uplatnit veškerou argumentaci, kterou považuje účastník za významnou pro rozhodnutí, již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud se již ve své rozhodovací činnosti vyslovil, že by nedávalo žádný rozumný smysl, aby např. některý argument, který mohl (a měl) stěžovatel uplatnit již v předchozím řízení, předložil teprve Ústavnímu soudu. Takto by totiž nastala absurdní situace, kdy by Ústavní soud přezkoumával napadené rozhodnutí obecného soudu (tedy jeho "ústavní správnost"), ačkoliv by tento obecný soud neměl žádný důvod, pro který by se měl zabývat určitou argumentací, která mu nebyla zřejmá, jelikož by ji stěžovatel nepoužil a "vyčkal" by s ní teprve na řízení před Ústavním soudem [srov. nález ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307), body 28 a 29]. Stěžovatelce nic nebránilo již v řízení před obecnými soudy namítat nedostatek své pasivní legitimace. Jelikož tak neučinila, nelze soudům vytýkat, že se s řešením její pasivní legitimace v řízení nevypořádaly a dovozovat z této skutečnosti ústavněprávní nesoulad napadených rozhodnutí. Tvrzený zásah do vlastnického práva stěžovatelky tak Ústavní soud neshledal.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá i porušení svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení, nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či právními názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, veřejně dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud rovněž předesílá, že případná existence vady v řízení před obecnými soudy sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu, řízení je nezbytné posuzovat jako celek, a to především s ohledem na charakter vady a její potenciální vliv na výsledek řízení. V tomto kontextu nahlížel i na stěžovatelkou namítané zpochybňování provedení znaleckého dokazování, resp. zpochybňování závěrů znalce v znaleckém posudku Ing. Ladislava Kubíka ze dne 30. 10. 2014.
16. Stěžovatelka porušení svého základního práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny dovozuje i z postupu Nejvyššího soudu, který o jejím dovolání rozhodoval bez věcného projednání věci, když dovolání odmítl jako nepřípustné. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu procesní rozhodnutí dovolacího soudu o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelné a ústavně přijatelné použití procesních předpisů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14 a I. ÚS 2454/18). Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledá-li, že by tento postup představoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů rozhodování, k čemuž ve věci stěžovatelky nedošlo. Ústavní soud tak v postupu Nejvyššího soudu a rozhodnutí o odmítnutí dovolání neshledal vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu