ECLI:CZ:US:2011:3.US.2813.11.1
sp. zn. III. ÚS 2813/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Excalibur City s.r.o., sídlem Chvalovice - Hatě 183, zastoupené JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem Praha 3, Na Jarově 2425/4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4237/2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2009 sp. zn. 17 Co 425/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkové protokolu č. 1 k této Úmluvě a ustanovení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její restituční věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 9. 2007 ve věci sp. zn. 11 C 1449/2005 vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž se domáhala (ještě před uplynutím tzv. restituční tečky) na Pozemkovém fondu ČR převedení náhradních pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, k nimž jí svědčilo právo na základě na ní postoupených restitučních nároků. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že po uplynutí tzv. restituční tečky není možno - ve světle nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/05 - postupníkovi restitučního nároku již prekludované právo přiznat. Následné dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako neopodstatněné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu, že jí nárokované právo zaniklo ke dni 31. 12. 2005 bez ohledu na to, že žalobu podala před tímto datem, a zdůrazňuje, že v soukromém právu musí jako obecný princip platit, že se prekluzivní lhůta včasným podáním žaloby staví, a tak tomu bylo v projednávané věci. V odvolacím soudem zvolené interpretaci ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. spatřuje stěžovatelka porušení principu rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů (v rozporu s ustanovením §33a zákona o půdě) a připomíná, že na jejím základě by se soudní rozhodnutí týkající práv postupníků restitučních nároků, jež nabyla právní moci před uplynutím tzv. restituční tečky, stala po 31. 12. 2005 nevykonatelná, což považuje za absurdní. Obecnými soudy zvolenou interpretací a aplikací ustanovení o tzv. restituční tečce došlo dle stěžovatelky ke zhojení závažného a dlouhodobého nekonání Pozemkového fondu pouhým uplynutím dne 31. 12. 2005. Právní závěry klíčového nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 mohou (ve vztahu k postupníkům) dopadat pouze na ty případy, kdy oprávněné osoby před uplynutím tzv. restituční tečky nežalovaly, pročež má stěžovatelka za to, že v projednávané věci jí obecné soudy odepřely spravedlnost (denegatio iustitiae) a porušily její legitimní očekávání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.
Obsahově téměř shodná - argumentačně obdobně podepřená - jiná právní věc stěžovatelky byla totiž v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1613/11 usnesením ze dne 23. 6. 2011 Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
K přesvědčení stěžovatelky, že její restituční nárok nemohl být uplynutím tzv. restituční tečky prekludován, pakliže dříve podala žalobu, postačí připomenout, že Ústavní soud v případě stěžovatelů nacházejících se ve stejném postavení (postupníci restitučních nároků) opakovaně konstatoval (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2502/08, I. ÚS 2962/08, II. ÚS 2930/10 a II. ÚS 747/11), že zahájení řízení u soudu prekluzívní lhůtu nestaví; tomu odpovídá, že stěžovatelkou nárokovaná práva byla prekludována bez ohledu na probíhající soudní spor.
Od těchto závěrů není důvod se v posuzované věci odchýlit.
Již jen pro úplnost se sluší poznamenat, že recentní judikatura Nejvyššího soudu (viz kupř. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 436/2007, 28 Cdo 1071/2007, 28 Cdo 2789/2009) připouští výjimku z tzv. restituční tečky pro ty postupníky, jež jako soukromě hospodařící zemědělci, kteří provozují zemědělskou výrobu, získali postoupením nároky na vydání pozemků s cílem rozšířit své zemědělské hospodářství.
Z obsahu odůvodnění napadených soudních rozhodnutí se obdobně relevantní skutková okolnost nepodává, a stěžovatelka ani nic takového v ústavní stížnosti netvrdí.
Naopak je vhodné připomenout, že téměř polovina stěžovatelkou v projednávané věci nárokovaných práv na ni byla postoupena jen několik dní předtím, než tzv. restituční tečka nastala, což se sluší z hlediska povahy a smyslu restitučního zákonodárství taktéž reflektovat (srov. výše odkazovaná usnesení Ústavního soudu).
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu