ECLI:CZ:US:2005:3.US.285.05
sp. zn. III. ÚS 285/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem v Šumperku, Radniční 13, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2005, sp. zn. 1 To 214/2005, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. PP 12/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i co do jiných náležitostí byla podána v souladu se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2005 (1 To 214/2005-57) a jemu předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. ledna 2005 (PP 12/2004-41) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2005 (1 To 214/2005-57) byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. ledna 2005 (PP 12/2004-41), jímž soud I. stupně zamítl podle §331 odst. 1 tr. ř. a §61 odst. 1 písm. a) a §62 tr. zák. jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 14 roků, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. srpna 1997 (6 T 96/95-1130) ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 1997 (8 To 94/97).
Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku, jak jsou vpředu označena, vyplývají následující skutečnosti. Obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí tak, že stěžovatel sice dosáhl za dobu stávajícího výkonu trestu velmi příznivého hodnocení, doloženého i vysokým úhrnným počtem 18 udělených kázeňských odměn, kázeňsky potrestán nebyl, avšak na druhé straně z vyžádaného znaleckého posudku vyplynulo, že u stěžovatele není splněna další podmínka, a to že povede v budoucnu řádný život. Soud I. stupně, ale i soud stížnostní, se v tomto směru ztotožnily se závěry, které plynou ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Znalec ke stavu jeho resocializace uvedl, že v případě propuštění stěžovatele nelze vyloučit možnost vážných potíží s reintegrací, readaptací, a to jak v krátkodobém, tak v dlouhodobém horizontu. Resocializace stěžovatele je na relativně nízkém stupni, odpovídá předpokládané schopnosti stěžovatele akceptovat sociálně korektivní tlaky výkonem trestu. Méně příznivým faktorem z hlediska možnosti reintegrace je postoj stěžovatele k vlastnímu trestnému činu, problém ztotožnění se s vinou a trestem, jeho snaha setrvávat na pozici nevinného jedince, vyšší podíl sebelítosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v obecné rovině uvádí, že rozhodnutí obecných soudů jsou založena na spekulaci a závěru znalce o jeho poměru k vlastnímu trestnému činu. Dále obecné soudy opomenuly jeho dobré chování ve výkonu trestu odnětí svobody; stěžovatel vede polemiku se závěry, na nichž jsou napadená rozhodnutí založena. Uzavírá, že obecné soudy posudek znalce nekriticky převzaly a jejich závěry jsou v rozporu se skutkovou a důkazní situací, majícím za následek zásah do základního práva stěžovatele. Stěžovatel se dále domnívá, že vede řádný život a chce jej vést i po svém propuštění. Usnesení krajského soudu proto vytýká přepjatý formalismus a v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 269/99. Stěžovatel navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel dle povahy vývodů ústavní stížnosti usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na spravedlivý proces došlo zejména za situace, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994).
Právo na spravedlivý proces či spíše na soudní ochranu tak, jak je stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále znamená, že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Ve věci posuzované ústavní stížnosti nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen řádný procesní postup obecných soudů. Především je pak evidentní, že obecné soudy se žádostí stěžovatele náležitě zabývaly, když z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku, jak jsou vpředu označena, je zřejmé, které skutečnosti má soud za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a proč neshledal důvod pro vyhovění stížnosti stěžovatele (§134 odst. 2 tr. ř.).
Rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život [§61 odst. 1 písm. a) tr. zák.]. Obě podmínky je nutné splnit kumulativně. Ani obecné soudy nepopírají, že první podmínku stěžovatel splnil, mají však odůvodněné pochybnosti o splnění podmínky druhé. Své přesvědčení opřely o znalecký posudek a odůvodnění jejich rozhodnutí se jeví jako přiléhavé.
V daných souvislostech je dále možné poukázat i na to, že neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily, jak se v dané věci stalo.
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99 nemohl přinést jiný výsledek rozhodnutí o této ústavní stížnosti.
Z důvodů vpředu rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve stěžovatelově věci porušeno nebylo, ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2005
Jiří Mucha
předseda senátu