ECLI:CZ:US:2019:3.US.3018.18.1
sp. zn. III. ÚS 3018/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kociana, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, sídlem Thámova 402/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. července 2018 č. j. 15 Co 240/2018-75 a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 30. dubna 2018 č. j. 11 C 102/2018-50, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Mgr. Jarmily Drátovské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 4. 2018 č. j. 11 C 102/2018-50 byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost, aby se zdržel zásahu do práva vedlejší účastnice jako žalobkyně brát podle své potřeby vodu ze studny nacházející se na hranici blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území S. a do práva vstupovat do studny za účelem údržby a opravy vodovodního potrubí a čerpadla a aby trpěl výkon práva vedlejší účastnice bezplatně brát podle své potřeby vodu z této studny (výrok I.). Výrokem II. pak soud uložil stěžovateli povinnost uvést do předešlého stavu zakrytí uvedené studny tak, aby bylo možné odsunout krycí desku za účelem vstupu do studny, a rovněž čerpadlo vedlejší účastnice umístěné ve studni a vodovodní potrubí tak, aby bylo zajištěno čerpání vody ze studny do domu č. p. X. Stěžovateli soud uložil též povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III.). V předmětné věci jde o rozhodnutí o žalobě na ochranu rušené držby podle §176 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v níž vedlejší účastnice tvrdila, že stěžovatel svémocně zasáhl do jejího práva čerpat vodu ze studny nacházející se na hranici mezi pozemky účastníků tím, že odpojil její ve studni umístěnou vodárnu a následně zajistil krycí desku studny tak, že ji nelze odsunout a odběr vody obnovit. Okresní soud s odkazem na §1003 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), žalobě vyhověl. Zdůraznil, že jejím předmětem není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu, a uzavřel, že jelikož bylo prokázáno, že stěžovatel odpojením čerpadla pokojný stav a držbu vedlejší účastnice narušil, je povinen zdržet se tohoto rušení a obnovit předešlý stav; zkoumání hmotněprávních otázek nemá v tomto řízení místo.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 7. 2018 č. j. 15 Co 240/2018-75 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok I.). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dovodil, že okresní soud nepochybil, když v souladu s §1007 odst. 1 věty první občanského zákoníku uložil stěžovateli povinnost zdržet se v žalobě popsaného rušení držby a uvést vše v předešlý stav.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud ani krajský soud nepřihlédly k jím tvrzeným a prokazovaným skutečnostem a z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a věc nesprávně právně posoudily.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že způsob, jakým bylo napojeno čerpání vody a zejména elektroinstalační krabice, před kterou stékala voda, je v rozporu s právními předpisy. Navíc zařízení nebylo pravidelně revidováno, jak vyžaduje zákon. Vedlejší účastnice nedoložila žádnou revizi daného zařízení. Takové zařízení má být připojeno na samostatný jistič na 380 V a zde tomu tak není. Toto připojení je v objektu vedlejší účastnice, kam stěžovatel nemůže vstoupit a nemůže zajišťovat předělání vedení a jističů v domě vedlejší účastnice.
6. Stěžovatel uvádí, že obě napadená rozhodnutí ho nutí k plnění, které je zakázáno právními předpisy. Žádná odborná firma zařízení nepřipojí a stěžovatel sám bez odborného vzdělání to učinit nemůže. V daném případě tedy nejde o obnovení pokojného stavu, ale naopak o vznik nebezpečné a protizákonné situace.
7. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a vlastnické právo podle čl. 11 Listiny; dále byl porušen čl. 31 Listiny, protože zapojením nebezpečného elektrického zařízení může dojít k újmě na zdraví; kdyby stěžovatel jednal podle usnesení soudu a nechal nezabezpečený poklop se zařízením neodpovídajícím právním normám, může dojít k ublížení na zdraví nebo i k usmrcení elektrickým proudem.
8. Stěžovatel dále namítá, že okresní soud si nevyžádal jeho stanovisko a neumožnil mu tak vyjádřit se k žalobě a předložit důkazy. Uvedeným postupem okresního soudu došlo k porušení práv stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů o poskytnutí posesorní ochrany vedlejší účastnici na základě zjištěného závěru o svémocném rušení držby stěžovatelem.
13. Ústavní soud poukazuje na to, že řízení o ochraně rušené držby je svou povahou srovnatelné s řízením o předběžném opatření, neboť, jak vyplývá z §177 až §180 o. s. ř., rozhodnutím soudu není jakkoli prejudikována případná sporná otázka právních vztahů, které stojí v pozadí rušené držby. O tom svědčí zejména pokyn zákonodárce soudu, aby se v řízení omezil na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§178 o. s. ř.) a požadavky na rychlost soudního rozhodování, dále žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání v prvním stupni přitom není třeba nařizovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3358/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 a ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde nepovažuje být oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (viz též usnesení ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3358/15 a usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1672/17).
14. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud mu neumožnil vyjádřit se k podané žalobě a předložit důkazy. Uvedenou námitku stěžovatel uplatnil i ve svém odvolání. Podle §177 odst. 1 o. s. ř. domáhá-li se žalobce ochrany rušené držby, soud o žalobě rozhodne do patnácti dnů od zahájení řízení. Žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Z citovaného ustanovení plyne, že soud má pro své rozhodnutí k dispozici jen velmi omezenou dobu a že tedy nařízení jednání bude v obdobných věcech spíše výjimkou. Na druhé straně by se ale soud měl pokusit získat alespoň písemné stanovisko žalovaného k žalobě, protože jen tak si může pro rozhodnutí opatřit co nejúplnější skutkové podklady. Krajský soud proto z procesního hlediska okresnímu soudu správně vytknul, že současně s výzvou k zaplacení soudního poplatku zaslanou vedlejší účastnici nedoručil stěžovateli stejnopis žaloby a nevyzval ho k písemnému vyjádření; toto pochybení však není vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když občanský soudní řád nepředpokládá, že v těchto věcech bude prováděno rozsáhlé dokazování (srov. §178 o. s. ř.). Ústavní soud dodává, že veškeré své argumenty mohl stěžovatel uplatnit v opravném prostředku, což také učinil a krajský soud se jeho námitkami zabýval.
15. Dále je třeba připomenout, že jde o řízení podle §176 a násl. o. s. ř., jež má svůj hmotněprávní základ v §1003, resp. v §1007 občanského zákoníku. S ohledem na provizorní a prozatímní charakter ochrany držby nedochází, jak správně zdůraznily soudy, v tomto řízení ani k posuzování právních otázek týkajících se např. oprávněnosti, řádnosti či poctivosti držby (žalovaný může toliko namítat, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil - srov. §1007 odst. 1 občanského zákoníku), ale soud se omezuje pouze na zjišťování faktického skutkového stavu. Navíc lhůty stanovené pro rozhodování soudů (viz §177 o. s. ř.) v těchto řízeních neumožňují rozsáhlé a podrobné zkoumání. Vyhovění žalobě nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k eventuální pozdější petitorní žalobě. Žalovanému (zde stěžovateli), kterému bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se zásahů do držby, resp. umožnit znovu nerušenou držbu, zůstává zachována možnost podat proti žalobci (zde vedlejší účastnici) žalobu na ochranu svého vlastnického práva a v následném petitorním řízení prokazovat, že žalovaný (v řízení o ochranu z rušené držby žalobce) neoprávněně zasahuje do vlastnického práva stěžovatele. Vzhledem k tomu, že v dané věci byla soudy náležitě zjištěna existence posledního pokojného stavu, jakož i jeho rušení ze strany stěžovatele, nelze s ohledem na výše uvedené přisvědčit námitkám stěžovatele ohledně porušení jeho práv na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví (srov. usnesení ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2133/15).
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu