ECLI:CZ:US:2015:3.US.3077.14.1
sp. zn. III. ÚS 3077/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. U., zastoupeného JUDr. Štěpánem Liškou, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmanova 31/36, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 2014 č. j. 6 Tdo 762/2014-23, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 č. j. 12 To 459/2013-508 a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 10. 2013 č. j. 2 T 2/2013-475, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 16. 9. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2014, J. U. (dále jen obviněný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v trestní věci Okresního soudu v Berouně sp. zn. 2 T 2/2013.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 15. 10. 2013 rozsudkem č. j. 2 T 2/2013-475 Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") obviněného uznal vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a odsoudil podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců; současně obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 481 438 Kč, a se zbytkem nároku na náhradu škody poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění okresní soud mimo jiné uvedl, že z provedených důkazů se nepodařilo zjistit, zda si obviněný pohonné hmoty v daném objemu přisvojil, tedy zda je z benzínových stanic skutečně odčerpal, nebo zda tato čerpání, uhrazená platebními tankovacími kartami, byla po dohodě s obsluhou čerpací stanice pouze fiktivní s následným rozdělením zisku. Podle názoru okresního soudu byla právě druhá z těchto možností pravděpodobnější, neboť tomu nasvědčovaly zjištěné okolnosti.
Dne 6. 2. 2014 usnesením č. j. 12 To 459/2013-508 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného i státního zástupce proti rozsudku okresního soudu ze dne 15. 10. 2013 č. j. 2 T 2/2013-475 podle §256 tr. řádu zamítl. Odvolací soud odvolací námitky obviněného neakceptoval a konstatoval, že okresní soud se věcí pečlivě zabýval, zákonným způsobem provedl celou řadu důkazů, které mohly k jejímu objasnění přispět, řádně je hodnotil samostatně i ve všech vzájemných souvislostech, a jeho skutkové závěry - byť s nimi obviněný nesouhlasí - mají plnou oporu v provedeném dokazování. Pouhý pravděpodobnostní závěr okresního soudu ohledně toho, zda šlo o faktické odčerpávání pohonných hmot či toliko o navyšování dokladových položek na účtech na úkor poškozené společnosti, a to ve spolupráci s pracovníky čerpacích stanic, nemůže na daném důkazním stavu fakticky nic změnit. Navíc se objektivně mohlo jednat o kombinaci obou způsobů.
Dne 25. 6. 2014 usnesením č. j. 6 Tdo 762/2014-23 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2014 č. j. 12 To 459/2013-508 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Konstatoval, že dovolací námitky směřovaly primárně do oblasti skutkové a procesní, neboť obviněný soudům nižších stupňů vytýkal v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná (nedostatečná) skutková zjištění. Takové námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný, podřadit nelze. Nezjištění skutečnosti, zda obviněný pohonné hmoty skutečně odčerpal nebo bylo jejich čerpání pouze fiktivní s následným rozdělením zisku, nebylo pro hodnocení dané věci a zhodnocení jednání obviněného jakožto přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, rozhodné. Zjištěné určující skutečnosti pak nedávají prostor k pochybnostem, že obviněný jednal úmyslně - a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolací soud též konstatoval, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry, není extrémní nesoulad.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
Stěžovatel argumentaci obecných soudů, dle nichž v trestním řízení nemusí být zjištěn způsob, jakým konkrétním jednáním se dopustil trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, případně jeho reálnost a možnost uskutečnění, označil za nepřípadnou, nepřípustnou a rozpornou s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187).
Stěžovatel dále poukázal na právo na spravedlivý proces a obecným soudům vytkl, že obžaloba a rozsudek v rozporu s ustanovením §89 odst. 1a) a b) tr. řádu neobsahovaly popis skutku; obecné soudy též podle stěžovatele pochybily, pokud nezjišťovaly pohnutky a okolnosti vedoucí ke spáchání trestného činu, neprovedly veškeré důkazy, a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2087/2007 se nevypořádaly s relevantními námitkami, vyvracujícími usvědčující důkazy; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293) a usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451) k otázce tzv. opomenutých důkazů.
Stěžovatel dále poukázal na zásadu presumpce neviny a polemizoval se skutkovými závěry obecných soudů ohledně páchání trestné činnosti po období od 3. 1. 2012 do 28. 2. 2012. Tyto závěry považoval za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, a porušující zásadu in dubio pro reo, neboť "soud sám tvrdí, že není prokázáno, jakým konkrétním jednáním mělo dojít ke spáchání přečinu zpronevěry"; poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04.
V části III ústavní stížnosti stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytkl nedostatečné provedení důkazů a nehodnocení konkrétních skutečností, což mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Poukázal na rovnost zbraní a kontradiktornost řízení, jako prvky spravedlivého procesu, opětovně na zásadu in dubio pro reo a opakoval svá výše již uvedená tvrzení o porušení jednotlivých článků Ústavy, Listiny a Úmluvy.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že podstatou argumentace v ústavní stížnosti bylo jen opakování námitek stěžovatelem již dříve vznesených v řízení před okresním soudem, odvolacím soudem i soudem dovolacím, s nimiž se tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly.
K tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti procesu porušením principu in dubio pro reo [dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného - srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 239 (251), dostupný též na http://nalus.usoud.cz ], Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho trestní věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců, zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal.
K tvrzení stěžovatele o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a vykonanými důkazy Ústavní soud uvádí, že důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů by nastal toliko tehdy, pokud by se zjištěný rozpor projevil porušením některého ze základních práv či svobod (zpravidla základního práva na spravedlivý proces). Takový rozpor v projednávaném případě však Ústavní soud neshledal.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu