ECLI:CZ:US:2016:3.US.3137.16.1
sp. zn. III. ÚS 3137/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, sídlem Vodičkova 736/17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016 č. j. 6 Tdo 759/2016-35, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2016 č. j. 6 To 607/2015-417 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. listopadu 2015 č. j. 2 T 110/2014-383, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle ustanovení §185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu soulože mezi příbuznými podle ustanovení §188 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit tak, že v roce 2011 vykonal na své dceři soulož proti její vůli, když využil svou fyzickou převahu a její neschopnost na nečekanou situaci reagovat. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud především na základě výpovědi samotné poškozené, podpořené dalšími nepřímými důkazy, zejména nahrávkou telefonického hovoru mezi ní a stěžovatelem, výpovědí její matky a znaleckými posudky, které se týkaly zdravotního a psychického stavu poškozené.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V něm se plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu, které ještě navíc obsáhle rozšířil o podrobné úvahy stran možné nevěrohodnosti poškozené a možného průběhu celého incidentu.
4. Dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení Nejvyšší soud odmítl, když část dovolacích námitek směřovala pouze do oblasti skutkové a procesní, které Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává. V dané věci přitom Nejvyšší soud neshledal ani tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením. Přípustnou dovolací námitkou bylo, že popis skutku nevykazuje znaky násilí, jako znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění. S tímto stěžovatelovým názorem se však Nejvyšší soud neztotožnil, neboť konstatoval, že využití něčí bezbrannosti a přirozené fyzické převahy představuje naplnění znaku násilí.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v jeho věci nebylo provedeno řádné důkazní řízení. Dle stěžovatele je tak v hodnocení soudu přítomen tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry rozhodujících soudů. Soudy stěžovatelovu vinu nepřípustně dovozují z nepřímých důkazů, zejména pořízené nahrávky hovoru mezi ním a poškozenou, na níž se však stěžovatel k žádné trestné činnosti nepřiznal. Slova, která navíc poškozená na dané nahrávce užívá, svědčí dle stěžovatele spíše o dobrovolném sexuálním styku. Stěžovatel připouští, že mohl mít s poškozenou styk, avšak v době, kdy byl natolik opilý, že si jeho průběh vůbec nepamatuje. Dále poukazuje na mezery ve skutkových zjištěních, z nichž dle něj vyplývají pochybnosti, kvůli nimž neměl být uznán vinným. Soudy se dle stěžovatele rovněž dostatečně nezabývaly jeho důkazními návrhy, zejména dalšími nahrávkami hovorů mezi poškozenou a družkou stěžovatele, z nichž měla vyplynout pravá motivace poškozené, jíž má být zášť a pomsta vůči stěžovateli a jeho družce. Dle stěžovatele tak v dané věci jde o vydírání stěžovatele poškozenou, která s ním již v minulosti uzavřela dohodu, že bude o incidentu mlčet za hrazení její hypotéky stěžovatelem, k němuž také po určitou dobu docházelo. O charakterových rysech poškozené svědčí dle stěžovatele rovněž její "dychtivý" vztah k sexu a výrazy, kterými sex popisuje. O vykonstruování celé věci dle stěžovatele svědčí to, že si svědkyně pamatuje i po několika letech nepodstatné podrobnosti. Zároveň jsou v jejich výpovědích přítomné podstatné rozpory. Dle stěžovatele je vyloučeno, aby si poškozená pamatovala celý incident do takových podrobností. Násilný styk navíc nebyl podložen objektivními důkazy. Dle stěžovatele pak v popisu skutku absentuje znak násilí. V průběhu incidentu, jak je popsán ve výrokové části, měla poškozená několik možností se bránit nebo utéct. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatel zmiňuje, že se soudy nezabývaly jím předkládanými důkazy, a sice nahrávkami hovorů mezi poškozenou a jeho družkou. Soudy se však s těmito důkazními návrhy poměrně obsáhle zabývaly a dospěly k závěru, že tyto nahrávky nijak nesouvisí se samotným incidentem. Stěžovatel s odůvodněním odmítnutí těchto důkazů nesouhlasí, neboť jim poměrně nepochopitelně připisuje významnou relevanci k prokazovanému skutku (viz dále), nicméně nejde o důkazy opomenuté. Závěry soudů jsou v tomto směru logické a srozumitelné.
10. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.
11. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Vzhledem k tomu, že v podstatě celý incident byl podrobně popsán poškozenou, je takovýto extrémní rozpor fakticky vyloučen, neboť závěry soudů jsou opřeny o její výpověď a nejsou tak založeny na svévolných či spekulativních úvahách. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi vypovídajícími účastníky incidentu, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.
12. Z hlediska dodržení ústavních práv v projednávané věci je podstatné, že každý dílčí závěr soudu je podepřen konkrétním důkazem, zejména výpověďmi poškozené, a dále, že byly dodrženy ústavní zásady hodnocení důkazů, zejména zásada in dubio pro reo. K její aplikaci pak Ústavní soud doplňuje, že v podobných případech, týkajících se určitého druhu kriminality páchané v soukromí, obvykle rodinně-násilné nebo sexuální povahy, pracují orgány činné v trestním řízení ve srovnání s jinými druhy kriminality často s menším souborem podpůrných důkazů, pročež se může výsledek řízení odvíjet toliko od přesvědčivého posouzení věrohodnosti poškozené osoby a údajného pachatele. K porušení zásady in dubio pro reo v takových případech dojde tedy zejména neprovedením všech důkazů, způsobilých osvětlit více důležitá místa skutkového děje, objasněná pouze výpověďmi zaujatých osob, a tím co nejvíce empiricky prozkoumat jejich věrohodnost v dané věci (podrobněji srov. např. bod 21 nálezu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 nebo usnesení ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1682/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Tento svůj úkol soudy v daném řízení splnily, když provedly velmi podrobné a opakované zkoumání protichůdných důkazů; zejména porovnávaly jednotlivé výpovědi poškozené, její chování, když ani incident sama nenahlásila, obsah pořízené zvukové nahrávky a naopak nekonzistentnost výpovědí stěžovatele. V celém průběhu důkazního řízení žádné objektivní pochybnosti o pravdivosti výpovědi poškozené nevyvstaly, a nevyvstávají ani ze stěžovatelem navrhovaných důkazů. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti pouze předkládá vlastní hodnocení důkazů, často neohleduplné vůči poškozené, které navíc zcela neopodstatněně označuje za objektivně potvrzené, kupř. svou vlastní těžkou opilost. Porušení zásad spravedlivého procesu spatřuje stěžovatel v tom, že soudy uvěřily jeho mladé dceři, která údajně vůči němu cítí zášť, chladnokrevně se mu mstí, což paradoxně dokládá jejími velmi emotivními vyjádřeními, která si nahrál, dále má pozitivní vztah k sexu a celou událost si pamatuje "až příliš podrobně" a při incidentu se dostatečně nebránila. Většinu těchto námitek dostatečně a podrobně rozptýlily obecné soudy, zejména soud odvolací (srov. str. 7 až 9 napadeného usnesení). Toliko stručně lze doplnit, že ani Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelovou argumentací, která implicitně naznačuje, že pravdivost výpovědi mladé ženy ohledně konkrétního znásilnění jejím otcem je vyvrácena jejím obecně pozitivním vztahem k sexu, emotivním prožíváním této události v budoucnu, jejím dobrým zapamatováním, přítomností pocitů záště nebo dokonce pomstychtivosti vůči pachateli a následným přijímáním finančních prostředků z jeho majetku. Názor, že by snad stěžovatel měl být vyviněn v důsledku nedostatečné obrany poškozené, považuje Ústavní soud za naprosto nepřijatelný a urážlivý k oběti takto závažného deliktu. Stačí odkázat na vyjádření soudů ohledně zřejmé fyzické a psychické převahy stěžovatele (navíc rodiče) nad poškozenou, které si stěžovatel byl vědom, stejně jako přítomnost tzv. ztuhnutí oběti, které je u sexuálních deliktů poměrně běžné, jakkoliv zdánlivě nepochopitelné. Ústavní soud tedy uzavírá, že soudy v dané věci zásadu in dubio pro reo respektovaly a jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska proto obstojí.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu