ECLI:CZ:US:2014:3.US.3158.13.1
sp. zn. III. ÚS 3158/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele DPÚK a. s., se sídlem v Praze 5, Lumiérů 181/41, zastoupeného JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Pankráci 404/30A, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013 č. j. 1 As 19/2013-130 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012 č. j. 7 Ca 292/2009-477-527, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2, čl. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a č. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Právní předchůdce stěžovatele ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s. (dopravce) uzavřel dne 30. 12. 2003 s Krajským úřadem Ústeckého kraje (objednatel) Smlouvu o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě (dále jen "Smlouva"), v níž se dopravce zavázal provozovat linkovou osobní dopravu na linkách a spojích uvedených v příloze smlouvy a objednatel se zavázal poskytovat dopravci zálohu na prokazatelnou ztrátu na základě předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty a následně hradit prokazatelnou ztrátu vzniklou plněním tohoto závazku.
Dne 25. 1. 2006 schválila Rada Ústeckého kraje výpověď Smlouvy za podmínky, že do 30. 1. 2006 nedojde k uzavření dodatku smlouvy; Rada Ústeckého kraje dne 31. 1. 2006 usnesením č. 2/29R/2006 rozhodla o odmítnutí návrhu dodatku č. 10 předloženého stěžovatelem a konstatovala splnění podmínek pro podání výpovědi Smlouvy.
Rozhodnutím ze dne 10. 8. 2009 č. j. MV-69481-76/ODK-2008 Ministerstvo vnitra rozhodlo o návrhu stěžovatele na "zahájení sporného řízení ... ve věci výpovědi Smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě ze dne 31. ledna 2006" (dále též jen "Smlouva") tak, že I. zamítlo návrh na určení, že "výpověď Smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě ze dne 31. ledna 2006, podaná Ústeckým krajem Dopravnímu podniku Ústeckého kraje, a. s. (DPÚK a. s.), je neplatná", a II. zamítlo návrhy, podle nichž je 1. "Dopravní podnik Ústeckého kraje a. s. ... je povinen zajišťovat plnění závazku veřejné služby na základě uzavřené Smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě ze dne 30. prosince 2003 ve znění Dodatku č. 1 až č. 9 v rozsahu platném ke dni 31. 12. 2005" a 2."Ústecký kraj je povinen hradit prokazatelnou ztrátu vzniklou z plnění závazku veřejné služby Dopravnímu podniku Ústeckého kraje a. s. (DPÚK a.s.) dle Nařízení vlády č. 493/2004 Sb. vždy do 15. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž Dopravní podnik Ústeckého kraje a. s. ...své závazky veřejné služby plnil".
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2012 č. j. 7 Ca 292/2009-477-527, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl; důvody pro které tak učinil, rozvedl v rozsáhlém odůvodnění, jehož obsah je stěžovateli podrobně znám a jeho podrobné rekapitulace proto (na tomto místě) netřeba.
Jako nedůvodnou posoudil Nejvyšší správní soud i kasační stížnost, již proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal, a ústavní stížností napadeným rozsudkem ji zamítl.
a) K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů, resp. nepřesvědčivosti jeho zdůvodnění, uvedl, že v daném případě šlo primárně o výklad právních norem a zjišťování skutkového stavu, které v potřebném rozsahu ve věci provedl žalovaný, a bylo třeba se soustředit pouze na otázku existence Smlouvy, příslušných dodatků a jejich obsahu, dále na výpověď a její doručení, či na doprovodnou písemnou komunikaci mezi stěžovatelem a Ústeckým krajem. Městský soud ve svém rozhodnutí označil listinné důkazy a skutečnosti, z kterých při svém rozhodování vycházel, a dostatečně se vypořádal s námitkami stěžovatele, k nimž vyslovil jednoznačné závěry. K opomenutí "argumentace o nezákonnosti vypovězení Smlouvy pro rozpor s veřejným zájmem na kontinuálním zajištění základní dopravní obslužnosti území Ústeckého kraje", založenou na přesvědčení stěžovatele, že "již udělením licence mu vzniká závazek veřejné služby a právo na úhradu prokazatelné ztráty a v konečném důsledku na uzavření smlouvy", soud poznamenal, že městský soud tuto argumentaci označil za nesprávnou a obsáhle se s ní i vypořádával; totéž učinil i k tvrzení o "povinnosti kraje uzavřít smlouvy plynoucí ze silničního zákona a krajského zřízení", "nezákonnosti ustanovení o možnosti vypovězení smlouvy bez udání důvodů stejně jako její následné vypovězení", "nemožnosti vypovězení smlouvy bez udání důvodů, neboť se jednalo o veřejnoprávní vztah", "možné akceptaci výpovědi smlouvy jen s uvedením legitimních důvodů", "absolutní neplatnosti výpovědi", "zneužití pravomoci Ústeckého kraje k ekonomické likvidaci stěžovatele", "zneužití práva", "neplatnosti ujednání o výpovědi bez udání důvodů", "porušení pokojného stavu jednáním Ústeckého kraje" či k otázce "akceptace předběžného odborného dohadu prokazatelné ztráty Ústeckým krajem" a "rozpočtových prostředků kraje a jejich zjišťování v řízení".
b) Ohledně posouzení vztahu Nařízení Rady EHS č. 1191/69 ze dne 16. 6. 1969, ve znění Nařízení Rady č. 1893/91 z 20. 6. 1991 (dále jen "Nařízení č. 1191/69) a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen silniční zákon), a "vzniku závazku veřejné služby a vztahu licencí ke smlouvám o závazku veřejné služby", jež "tvořily podstatnou část" rozhodnutí městského soudu a žalovaného, odkázal Nejvyšší správní soud na závěry žalovaného, s nimiž se plně ztotožnil, přičemž z (níže) rozvedených důvodů dospěl i nyní k závěru, že úvaha stěžovatele, že závazky veřejné služby mu byly ukládány na základě §18 silničního zákona, jehož působení bylo individualizováno rozhodnutím o udělení licence, obstát nemůže.
V odůvodnění k této námitce Nejvyšší správní soud uvedl (viz bod 33 - 36), že "Nařízení č. 1191/69 ... reguluje pouze výseč vztahů vznikajících v dopravě, a to konkrétně vztahy vyplývající z tzv. veřejné služby", přičemž "dopravní obslužnost určitého území není zajišťována výlučně prostřednictvím veřejné služby, ale i dopravci poskytujícími dopravní služby mimo veřejnou službu (na čistě komerční bázi ...)". Nařízení přitom rozeznává dva nástroje, jimiž je veřejná služba v dopravě zajišťována - tedy "smlouvu na veřejné služby" (jako dvoustranný úkon mezi orgánem členského státu a příslušným dopravním podnikem) a "závazek veřejné služby" (který je dopravnímu podniku uložen rozhodnutím orgánu členského státu), přičemž "tyto nástroje nelze směšovat (srov. rozsudek Tribunálu ze dne 16. března 2004 ve věci T-157/04 Danske, Recueil, s. II-00917)".
Zdůraznil dále, že "silniční zákon ...reguloval zjevně širší oblast vztahů než nařízení č. 1191/69, avšak v §19 - 19c se výslovně zabýval otázkou veřejné služby v dopravě", přičemž "upravoval pouze jeden nástroj zajištění veřejné služby v dopravě", a to "smlouvu o závazku veřejné služby", jež je "smlouvou na veřejné služby (public service contract) ve smyslu článku 14, nikoli závazkem veřejné služby (public service obligation) ve smyslu článku 2, vznikajícím na základě jednostranného uložení povinností ze strany veřejné moci", přičemž "nástroj spočívající v jednostranném uložení závazku veřejné služby rozhodnutím dopravního nebo jiného úřadu ... silniční zákon v rozhodné době neobsahoval. K jednostrannému uložení závazku veřejné služby tak mohlo dojít pouze na základě Nařízení č. 1191/69, a to autoritativním rozhodnutím orgánu členského státu".
Nejvyšší správní soud též připomenul, že "rozhodnutí o udělení licence k provozování linkové osobní dopravy nemá se vznikem závazku veřejné služby nic společného, takový závazek jejím udělením nemůže sám o sobě vzniknout", neboť "žádost o licenci představuje svobodné rozhodnutí žadatele o licenci, který s vědomím podnikatelského rizika chce za podmínek stanovených v licenci provozovat linku osobní dopravy". Licence je (zákonem) "koncipována jako povolení, na jehož základě vzniká dopravci právo a povinnost provozovat linkovou osobní dopravu za podmínek specifikovaných v licenci" (§10 až 16 silničního zákona); to však neznamená, že "by vlastníku licence automaticky vznikl závazek veřejné služby". Silniční zákon "závazek veřejné služby upravuje zcela nezávisle na licenci, přičemž jeho vznik výslovně spojuje s písemnou smlouvou, kterou uzavírá kraj s dopravcem za účelem zajištění dopravní obslužnosti územního obvodu kraje"; "skutečnost, že silniční zákon odlišuje udělení licence a závazek veřejné služby, vyplývá též z §12 odst. 2 ...z §19 odst. 2" (pozn. silničního zákona). ... Pokud by tedy licence byla (resp. měla být dle stěžovatele) "rozhodnutím ukládajícím závazek veřejné služby, docházelo by k nepřípustné kumulaci obou nástrojů zajišťování veřejné služby v dopravě " a uzavírání "smlouvy o závazku veřejné služby" by se navíc jevilo jako "zcela nadbytečné".
c) K tvrzení, že úmyslem Ústeckého kraje bylo stěžovatele prostřednictvím výpovědi ekonomicky zlikvidovat, poukázal soud na čl. IX. Smlouvy, jenž (ve spojení s §166 odst. 2 správního řádu) umožňoval výpověď smlouvy bez uvedení důvodu, což bylo oběma smluvními stranami svobodně dohodnuto, a využití tohoto článku bylo oběma stranám rovně k dispozici; k důkazu, o který stěžovatel svoji argumentaci opřel (notářský zápis výpovědi svědka Ing. Maxy), uvedl, že tvrzení stěžovatele nedokládá. S podrobným zdůvodněním (bod 40 - 44) soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele o nesprávné aplikaci §166 odst. 2 správního řádu, resp. jeho tvrzení o libovůli Ústeckého kraje a porušení zásady legality, neboť z tohoto ustanovení "jednoznačně plyne vůle zákonodárce ponechat případnou výpověď veřejnoprávní smlouvy a její podmínky na vůli smluvních stran", a tudíž dohoda o výpovědi "v sobě ... obsahuje též možnost sjednat výpovědní důvody nebo smluvit možnost výpovědi bez udání důvodu". S odkazem na princip rovnosti stran při sjednávání, změnách a ukončení veřejnoprávní smlouvy proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že pokud si strany svobodně sjednají možnost veřejnoprávní smlouvu vypovědět bez udání důvodu, nelze tvrdit, že využití tohoto práva jednou ze stran je uplatněním libovůle. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu (bod 56) založené tvrzením, že z rozhodnutí žalovaného ani městského soudu nelze zjistit, zda byla smlouva vypovězena bez udání důvodu či z důvodu stanoveného radou kraje, soud uvedl, že se zcela míjí s podstatou věci, neboť bylo-li možno smlouvu vypovědět i bez udání důvodu, je nerozhodné, zda rada kraje "ve svém usnesení nějaký důvod zmínila, neboť nemusela uvést vůbec žádný".
d) Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele, že neakceptace (či hodnocení) předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty Ústeckým krajem je (bylo) v rozporu se zásadou legality a zákazu libovůle, neboť - jak shrnul - nestanoví-li silniční zákon kritéria pro posuzování běžného odborného odhadu, nepopírá to vlastní právní subjektivitu kraje, resp. jeho schopnost k rozhodnutí a posouzení, zda je schopen dodržovat závazky z veřejnoprávní smlouvy a zda jsou pro něj její podmínky akceptovatelné. Ústecký kraj byl tudíž oprávněn "předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty vypracované stěžovatelem odmítnout, resp. příslušný dodatek č. 10 ke smlouvě nepodepsat", přičemž tato povinnost mu neplynula ani z §19 odst. 3 silničního zákona. Právní názor podávající se z rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 241/2009, na nějž stěžovatel k této otázce odkázal, přitom není pro rozhodování v této věci závazný a je i rozporný s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. S podrobnou argumentací pak soud odmítl i námitku nesprávného odkazu na rozsudek Soudního dvora ve věci "Altmark", k němuž se uchýlil ve svém rozhodnutí městský soud.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze "nemohou obstát nejen pro svou neucelenost a nekompletnost", jež vede k jejich nepřezkoumatelnosti, ale též pro "legitimizaci" nezákonného jednání zúčastněné osoby a nezákonného stavu, založeného výkladem právních předpisů, jenž je v rozporu s účelem a cílem právní úpravy a se zásadami veřejného práva, a zcela nepřiměřeným způsobem tak zasahuje do jeho práv garantovaných Listinou, především pak do práva vlastnického.
Nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí přitom stěžovatel shledává v tom, že "zcela opomíjejí a tedy se nevypořádávají" zejména s námitkou a) porušení legitimní očekávání jednáním zúčastněné osoby (pozn. Ústeckého kraje), jakož i principu předvídatelnosti rozhodnutí zúčastněné osoby, neboť oprávněně očekával, že zúčastněná osoba bude plnit své zákonné povinnosti, především pak povinnost kontinuálně zajistit základní dopravní obslužnost uzavřením smlouvy o závazku veřejné služby, b) že jednání zúčastněné osoby je v rozporu s veřejným zájmem na kontinuálním zajištění základní dopravní obslužnosti, c) že zásadu legality je třeba vztáhnou i na §166 odst. 2 správního řádu s tím, že není-li tímto ustanovením (a ani jiným) stanovena možnost upravit výpovědní důvody ve veřejnoprávní smlouvě bez uvedení důvodu, takový postup není právně možný, a námitkou d) možného zneužití práva ze strany zúčastněné osoby.
Podle stěžovatele soudy svými rozhodnutími též "legitimizovaly" nezákonné jednání zúčastněné osoby, spočívající v "upřednostňování fiskálních zájmů kraje ... před veřejným zájmem na kontinuálním zajištění základní dopravní obslužnosti", porušení §12 odst. 3 písm. a) silničního zákona, které zakazuje udělit duplicitní licence jinému dopravci, a to výkladem zjevně odporujícím smyslu a účelu této právní úpravy, a též i argumentaci zúčastněné osoby, že cílem jednání bylo snížení nákladů na zajištění základní dopravní obslužnosti, neboť její postup vedl k opačnému důsledku (zvýšení nákladů na zajištění základní dopravní obslužnosti), jakož i ten nezákonný stav, kdy jeho majetek byl využit ve veřejném zájmu, bez toho, aby za takové jeho využití mu byla poskytnuta náhrada, resp. právními předpisy předvídané protiplnění v podobě úhrady prokazatelné ztráty
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Jinak řečeno, tzv. podústavní "nesprávnost" referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není.
V usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 a další) Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
Deficit spravedlivého procesu, jehož se stěžovatel ve spojení s porušením svého vlastnického práva ve skutečnosti dovolává (čl. 36 odst. 1 Listiny), se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda správním orgánem a soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V nyní projednávané věci však podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů zjevně splněny nejsou, jestliže těžiště argumentace stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil právní závěry obou soudů ohledně povahy závazku, který byl předmětem veřejnoprávní "Smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě", ve vztahu k němuž dovodily, že na tuto Smlouvu je nutno nahlížet jako na "smlouvou na veřejné služby" (public service contract) ve smyslu článku 14 Nařízení č. 1191/69, a na tomto základě žalovanému (resp. vedlejšímu účastníku) přisvědčily, že Smlouvu bylo možno ukončit i výpovědí jedné ze smluvních stran (a to i bez výpovědního důvodu), jakož i - z toho se odvíjející - právní závěry ohledně interpretace §166 odst. 2 správního řádu, k nimž se ve svých rozhodnutích soudy uchýlily.
Oponenturou, založenou na obdobných námitkách, jež již dříve stěžovatel soudům adresoval v žalobě i kasační stížnosti, tak stěžovatel otevírá spor situovaný zásadně v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu - až na připustitelné výjimky - nepřísluší. Ve shodě s tím, co uvedeno výše, v usnesení ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 18/09 Ústavní soud konstatoval, že "v kontextu své dosavadní judikatury se ... cítí být oprávněn posoudit výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17)", ... resp. muselo by jít "o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat".
O takovou situaci však evidentně nejde.
Aniž by se tedy uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů správních soudů k otázce povahy závazku a potažmo i možnosti jednostranné výpovědi smlouvy, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; existence případné jiné výkladové verze a navazující polemika stěžovatele potenciál věc posunout do ústavněprávní roviny nemá.
Oproti názoru stěžovatele je rovněž zjevné, že výsledek řízení byl srozumitelně a logicky, jakož i vyčerpávajícím způsobem oběma soudy odůvodněn; ty se s jeho žalobními i kasačními námitkami v úplnosti zabývaly, přičemž argumentace (co do svého obsahu i rozsahu), kterou ku podpoře svých závěrů použily, je zjevně obhajitelná.
Stěžovateli v jeho tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí proto přisvědčit nelze; ostatně tuto námitku neshledal - naprosto rozumně - oprávněnou ani Nejvyšší správní soud, jenž se ke stěžovatelem namítaným jednotlivostem ohledně absence adekvátního zdůvodnění podrobně vyjádřil a přesvědčivým způsobem takové tvrzení vyvrátil.
Lze proto uzavřít, že výklad rozhodných ustanovení Nařízení č. 1191/69, silničního zákona, jakož i §166 odst. 2 správního řádu, přijatý ve vazbě na posouzení povahy závazku, obsahu veřejnoprávní smlouvy a legality postupu vedlejšího účastníka při vypovězení Smlouvy, provedený správními soudy, a argumentace jimi v této souvislosti uplatněná, nepředstavuje porušení dovolávaného principu spravedlnosti a rovnosti subjektů, resp. nejde ani o interpretaci vybočující z mezí legitimního očekávání ochrany majetku stěžovatele.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím přičíst znak výkladové svévole či judikatorního excesu, a provedené řízení a jeho výsledek hodnotit jako ústavněprávně nepřijatelný, tedy nelze.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu