ECLI:CZ:US:2013:3.US.3161.12.1
sp. zn. III. ÚS 3161/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky ELZA-ELEKTRO, s. r. o., se sídlem Výstavní 3132/14a, Ostrava - Mariánské hory, zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem Místecká 329/258, Ostrava - Hrabová, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2012 č. j. 25 Cdo 3092/2010-202 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2010 č. j. 15 Co 56/2008-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 8. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že výkladem práva ze strany obecných soudů byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. právo na soudní ochranu, a to ve spojení s čl. 1 a čl. 4 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl podle §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 4. 4. 2006 č. j. 113 C 177/2005-86 tak, že se zamítá žaloba, kterou se stěžovatelka z titulu náhrady škody domáhala po žalovaném statutárním městu Havířov zaplacení částky 63.627,- Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl. Dospěl totiž k závěru, že pokud stěžovatelka předmětnou škodu vymezuje jako zaplacený správní poplatek, který jí byl předepsán v souvislosti se zahájením přezkumného řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, domáhá se náhrady nákladů správního řízení, které sama vyvolala; o náhradě těchto nákladů mohlo být rozhodnuto jen ve správním řízení, a proto se nelze domáhat přiznání dané částky z titulu náhrady škody. V opačném případě by docházelo k obcházení příslušné zvláštní právní úpravy náhrady nákladů řízení, což by v konečném důsledku představovalo nepřípustný zásah do pravomoci příslušného orgánu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně líčí průběh řízení vedeného před obecnými soudy i před Ústavním soudem, přičemž zmiňuje obsah rozhodnutí, která v dané právní věci byla vydána, a to včetně nálezu ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 3109/08 (N 228/55 SbNU 143). Dále poukazuje na (kogentní) ustanovení §419 a 420 občanského zákoníku s tím, že pokud by tato ustanovení nebylo možné aplikovat na daný případ, kde si podle platné právní úpravy nesl každý účastník správního řízení náklady řízení "ze svého" (a proto o těchto nákladech ve správním řízení nemohlo být rozhodnuto), došlo by k porušení rovného postavení účastníků řízení. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že žalovaný nepochybně porušil své právní povinnosti, v důsledku čehož mohla vzniknout škoda, a že se s vynaložením finančních prostředků snažila zabránit dalšímu porušení zákona, kterým by bylo uzavření smlouvy se subjektem, jenž nebyl vybrán v souladu se zákonem (pozn.: č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek). K vynaložení těchto prostředků tak došlo jen a právě v důsledku porušení zákona a zamezení realizace nezákonného rozhodnutí žalovaného, resp. odvrácení případné další škody, která takto mohla vzniknout. Z těchto důvodů byla dle stěžovatelčina názoru žalovaná částka vynaložena v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti a představuje náklady na odvrácení dalších škod. K tomu dodává, že kdyby bylo rozhodnutí žalovaného zákonné, bylo by spravedlivé požadovat, aby si náklady hradila ze svého. Pokud však tyto byly vynaloženy za účelem odstranění protiprávního jednání a zamezení dalšího protiprávního jednání, je nepřiznání vynaložených nákladů v rozporu se zákonem a principem spravedlnosti. Daným postupem mají být zvýhodňovány státní instituce oproti soukromoprávním subjektům, neboť tyto subjekty při porušení jakýchkoliv povinností mají povinnost hradit škodu, která v souvislosti s daným porušením vznikla. Není důvod, proč nestanovit tuto povinnost státní instituci, která má - stejně jako subjekt soukromého práva - nárok vymáhat vzniklou škodu po svých zaměstnancích. Jen takovýmto výkladem bude dosaženo stavu, kdy zaměstnanci státních institucí budou odpovědni za svá pochybení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V souzené ústavní stížnosti stěžovatelka převážně opakuje svou argumentaci, kterou uplatnila již v řízení před obecnými soudy, tedy že mezi protiprávním jednáním žalovaného a finanční újmou, která jí vznikla, existuje vztah příčinné souvislosti. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však plyne, že odvolací i dovolací soud dospěly k závěru, že žalobě na náhradu škody nelze vyhovět (již jen) z důvodu, že se stěžovatelka jejím prostřednictvím (v konečném důsledku) domáhá náhrady nákladů správního řízení, které jí nebyly přiznány. Na úvahy uvedených soudů, opírající se i o (nepochybně relevantní) judikaturu Ústavního soudu, konkrétně o nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03 (N 90/33 SbNU 371) a usnesení ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 302/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), však stěžovatelka v podstatě nereaguje. Pro doplnění možno uvést, že stěžovatelčina argumentace, že podle (tehdy) platné právní úpravy správního řízení si náklady každý účastník hradí sám, s příslušnými závěry obecných soudů (vycházejícími přednosti zvláštní právní úpravy nákladů řízení před obecnou úpravou náhrady škody) v rozporu nestojí, a není ostatně ani přesná, neboť zákon z tohoto pravidla připouštěl výjimky [viz §31 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)]. Namítá-li stěžovatelka, že daným právním názorem jsou zvýhodňovány státní instituce oproti subjektům soukromého práva, Ústavní soud připomíná, že jednak v dané věci žalovaný nevystupoval - jak již konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2007 č. j. 25 Cdo 532/2007-139 - ve "vrchnostenské" pozici, a tedy jako "státní instituce", jednak daný názor dopadá stejnou měrou i na soukromoprávní subjekty, což je patrno z již zmíněného nálezu sp. zn. III. ÚS 321/03, kde v řízení o náhradu škody se v pozici žalovaného nalézala fyzická osoba (coby oznamovatelka přestupku).
V souvislosti s nálezem sp. zn. I. ÚS 3109/08, vydaným v dané právní věci, třeba uvést, že Ústavní soud přistoupil ke kasaci soudních rozhodnutí z důvodu, že obecné soudy ústavně nesouladným způsobem posoudily otázku příčinné souvislosti, když označily splnění majetkové povinnosti stěžovatelkou (tj. úhradu správního poplatku) toliko za pohnutku, a "nezabývaly se významem této skutečnosti v řetězci navazujících skutečností vedoucích k majetkové újmě". Ústavní soud ovšem také výslovně uvedl, že tímto nemíní nijak presumovat výsledek sporu, přičemž upozornil, že v dalším řízení bude třeba se zabývat (i) námitkou žalovaného o "možné náhradě nákladů ve správním řízení a tím i kompenzaci majetkové újmy...", tedy právě otázkou, již obecné soudy následně řešily s výsledkem, jak shora uvedeno. Z toho plyne, že právní závěry obsažené v napadených soudních rozhodnutích s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v citovaném nálezu nekolidují.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu