ECLI:CZ:US:2023:3.US.3199.22.1
sp. zn. III. ÚS 3199/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. J., t. č. ve Vazební věznici, P.O.BOX 84, Olomouc, právně zastoupeného JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou se sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži č. j. 0 Nt 1203/2022-16 ze dne 10. 8. 2022 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č. j. 6 To 271/2022-27 ze dne 8. 9. 2022 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 5, čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že napadeným usnesením soudu prvního stupně byl stěžovatel podle §72 odst. 1 tr. řádu ponechán ve vazbě, neboť trvají důvody vazby podle §67 písm. a) a c) tr. řádu. Současně byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, nebyl přijat písemný slib a nebyl ani přijat jako náhrada vazby výkon elektronické kontroly. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že má za to, že vytýkané skutky se skutečně staly, nelze dovodit bezdůvodnost trestního stíhání, důvodnost podezření je dána výslechy poškozených a soud shledává za krajně nepravděpodobné, že by se nezletilé poškozené měly domluvit na křivém obvinění stěžovatele a současně vymyslet konstrukci zločinu znásilnění. Soud konstatoval, že stěžovateli hrozí vysoká trestní sazba a odkazuje na jeho dřívější odsouzení a na vazby na Slovensko, kde má rodinu. Soud poté odkazuje na znalecký posudek, který byl vypracován v roce 2008, kdy stěžovatel netrpěl žádnou poruchou. Podle soudu elektronické opatření není dostatečná kontrola, která nemůže zabránit v páchání další trestné činnosti. Stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí krajský soud zamítl.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi důvody vazby. Soud poukazuje na odsouzení z roku 2008 a 2009, ke kterým již nelze přihlížet. Dále soud vychází z velmi starého znaleckého posudku z roku 2008, který již není aktuální a nemůže být použit jako důvod pro ponechání stěžovatele ve vazbě. Pokud má soud za to, že výkon elektronické kontroly je pro páchání trestné činnosti nedostatečný, pak jsou jeho závěry v rozporu se záměry zákonodárce. Stěžovatel má za to, že pokud soudy odůvodňují důvody vazby hrozbou vysokého trestu, kterou dále nikterak neodůvodňují, nemůže být tato skutečnost důvodem pro ponechání ve vazbě.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však podle §68 odst. 1 tr. řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
7. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].
8. Námitky stěžovatele materiálně zpochybňují důvodnost rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě a jejich prostřednictvím stěžovatel Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů však není důvod. Obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč shledaly další trvání vazby ve stěžovatelově případě nezbytným a své závěry přitom založily na konkrétních skutečnostech. Konkrétně akcentovaly hrozbu vysokého trestu, zde v rozmezí 5 až 12 let, jeho rodinné vazby na Slovenskou republiku, a skutečnost, že za trestnou činnost obdobného charakteru již ve výkonu trestu byl, což ještě umocňuje hrozbu vysokého nepodmíněného trestu. Stěžovatel má již 12 záznamů v rejstříku trestů, některé z nich za trestnou činnost obdobného charakteru, což svědčí o tom, že ani výkon trestu či jeho hrozba stěžovatele od páchání této závažné trestné činnosti neodrazuje.
9. Ústavní soud neshledal, že by odůvodnění okresního či krajského soudu trpělo vadami, jak tvrdí stěžovatel.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu