ECLI:CZ:US:2017:3.US.3329.16.1
sp. zn. III. ÚS 3329/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Humlíčka, zastoupeného Mgr. Martinem Tuzarem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2016 č. j. 21 Cdo 2315, 2388/2016-430, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a) Marie Humlíčkové a b) Jiřího Humlíčka a c) Petra Humlíčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 10. 2015 č. j. 6 C 77/2009-375 bylo v řízení, v němž se stěžovatel domáhal na vedlejších účastnících placení výživného, rozhodnuto, že se stěžovateli (pro dovolací řízení) nepřiznává osvobození od soudních poplatků.
3. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel brojil odvoláním, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") je však usnesením ze dne 18. 1. 2016 č. j. 13 Co 20/2016-387 potvrdil. Usnesením ze dne 8. 2. 2016 č. j. 6 C 77/2009-391 okresní soud zamítl stěžovatelovu žádost o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 2. 7. 2015 č. j. 13 Co 400/2013-355.
4. Toto usnesení pak krajský soud k odvolání stěžovatele potvrdil usnesením ze dne 19. 4. 2016 č. j. 13 Co 74/2016-397.
5. Citovaná usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud však v záhlaví označeným usnesením dovolací řízení podle ustanovení §241b odst. 2 části věty před středníkem a §104 odst. 2 věty třetí občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že u stěžovatele (z důvodů uvedených odvolacím soudem) nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a tedy ani pro ustanovení zástupce z řad advokátů, a že pokud stěžovatel doručil Nejvyššímu soudu doplněné dovolání a plnou moc právního zástupce až po uplynutí lhůty k tomu určené v usnesení ze dne 14. 6. 2016 č. j. 21 Cdo 2315, 2388/2016-402, nelze k nim pro jejich opožděnost přihlížet, a podmínku podle ustanovení §241 odst. 1 věty první o. s. ř. tak nelze považovat za splněnou. V souvislosti s (údajnou) žádostí stěžovatele o prominutí zmeškání dané lhůty odkázal na §240 odst. 2 větu první o. s. ř. s tím, že toto ustanovení její prominutí zapovídá.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jej Nejvyšší soud vyzval, aby si zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádná dovolání, k čemuž mu určil lhůtu 20 dnů (pozn.: tato výzva byla stěžovateli doručena dne 22. 6. 2016). Podáním doručeným dne 24. 6. 2016 požádal stěžovatel dovolací soud o prodloužení této lhůty, a to z důvodu, že se kvůli "poskytnutí právního zastoupení" obrátil na Českou advokátní komoru. Na tuto žádost Nejvyšší soud nijak nereagoval. Spolu s podáním ze dne 18. 7. 2016 prostřednictvím svého právního zástupce doručil stěžovatel dovolacímu soudu plnou moc a požádal o prodloužení lhůty k doplnění dovolání do 15. 8. 2016. Podáním ze dne 14. 8. 2016 pak dovolání prostřednictvím tohoto právního zástupce doplnil.
7. V návaznosti na to stěžovatel vytkl dovolacímu soudu, že opomněl zohlednit jeho žádost o prodloužení lhůty k doložení právního zastoupení a formulaci dovolání advokátem ze dne 24. 6. 2016 a že proto rozhodl v rozporu s právním řádem i svou předchozí judikaturou. Argumentoval tím, že dovolací soud ve výzvě "nenamítal" žádnou z okolností uvedených v §241b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř., a žádná taková nebyla v daném případě ani dána, a proto bylo třeba aplikovat ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř. a k zastavení dovolacího řízení přistoupit až v případě, že by bylo zřejmé, že se nedostatek podmínky povinného zastoupení nezdaří odstranit. To dovolací soud mohl zjistit např. dotazem na Českou advokátní komoru, což neučinil. A protože tomuto soudu výslovně sdělil, že nedostatek podmínky zastoupení aktivně řeší, a z ničeho neplynulo, že se mu nepodaří tento nedostatek odstranit, neměl dovolací soud legitimní důvod řízení zastavit.
8. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že zákon délku lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 věty druhé o. s. ř. neupravuje, takže je na ni třeba nahlížet jako na lhůtu soudcovskou, která může být podle §55 o. s. ř. prodloužena, jak judikoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 29 Odo 25/2005. V daném případě se dovolací soud odchýlil od své rozhodovací praxe, když možnost prodloužení lhůty k odstranění nedostatku povinného zastoupení překvapivě nepřipustil, a to aniž by důvody takového odklonu odůvodnil. Dle stěžovatele nemůže obstát ani argumentace Nejvyššího soudu, že danou lhůtu nelze prominout, opírající se o §240 odst. 2 větu první o. s. ř., neboť toto ustanovení se nevztahuje na lhůtu pro doplnění povinného zastoupení, ale na lhůtu zcela odlišnou. Stěžovatel přitom, jak dále uvádí, nežádal o prominutí zmeškání lhůty uvedené v citovaném ustanovení, nýbrž o prodloužení běžící lhůty dle §241b odst. 3 věty druhé o. s. ř.
9. Nejvyšší soud tak dle stěžovatele rozhodl v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva, resp. soudního rozhodování, jež tvoří pilíř práva na spravedlivý proces. V důsledku toho mu byla definitivně odňata možnost domáhat se ochrany svých práv v řízení před soudem, v němž mu jde o zajištění jeho nejnutnějších životních potřeb. Současně stěžovatel poukázal na to, že je starým člověkem, užívá sociálního ubytování, nemá žádný majetek a po mnoha letech soudního sporu o výživné se mu nedostalo u obecných soudů zastání.
III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele
10. Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal (s přihlédnutím k předmětu řízení) ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení.
11. Nejvyšší soud ve vyjádření konstatoval, že nemohl k opožděně podanému dovolání i plné moci právního zástupce stěžovatele přihlédnout, neboť lhůta ke splnění podmínky povinného zastoupení a podání řádného dovolání marně uplynula dne 11. 6. 2016, přičemž advokátem sepsané dovolání a jeho plná moc mu byly odeslány až dne 12. 8. 2016. Nemůže se proto ztotožnit se "zjevně účelovým tvrzením" stěžovatele, že dovolací řízení bylo zastaveno v důsledku přepjatého formalismu pouze z důvodu nedoložení plné moci právního zástupce. Stěžovateli byla v souladu s ustanovením §241b odst. 3 o. s. ř. stanovena lhůta 20 dnů ke splnění podmínky povinného zastoupení a podání řádného dovolání. Na daném závěru nic nemění, že stěžovatel požádal o prodloužení lhůty, resp. následně o prominutí zmeškání lhůty pro podání dovolání. Z ustanovení §55 věty druhé o. s. ř. plyne možnost, nikoliv však povinnost předsedy senátu prodloužit jím určenou soudcovskou lhůtu, přičemž za situace, kdy u žalobce nebyly dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, kdy uplynula lhůta určená ke splnění podmínky povinného zastoupení a podání řádného dovolání a kdy soudem nebylo zároveň rozhodnuto o jejím prodloužení, je zastavení řízení plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, včetně rozhodnutí uváděného stěžovatelem. Závěrem Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že nebyla porušena základní práva stěžovatele, a z tohoto důvodu navrhl, aby ústavní stížnost, nebude-li odmítnuta, byla jako nedůvodná zamítnuta.
12. Ústavní soud zaslal vyjádření dovolacího soudu stěžovateli k případné replice. V ní stěžovatel uvedl, že má rozdílný názor na včasnost jím učiněných úkonů - doručení plné moci advokáta dne 18. 7. 2016 a doplnění dovolání advokátem dne 14. 8. 2016, resp. na právní následky jeho žádosti o prodloužení lhůt. Argumentaci Nejvyššího soudu, že předseda senátu nemá povinnost prodloužit soudcovskou lhůtu, pak označil za nesprávnou, resp. účelově se odchylující od dřívější praxe, konkrétně od závěrů obsažených v rozsudku ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, kde byla posuzována otázka prominutí zmeškání lhůty, které lze chápat jako intenzivnější zásah do soudního procesu než prodloužení soudcovské lhůty na základě včas podané žádosti; je-li proto v rozporu s právem na spravedlivý proces odepření prominutí zmeškané lhůty, daleko závažnější je bezdůvodné odepření prodloužení soudcovské lhůty, o které bylo včas a řádně žádáno, když v žádosti byly uvedeny relevantní důvody. Dle stěžovatele přitom nebyl dán rozumný důvod, aby bylo v dané věci prodloužení lhůty odepřeno. Dále stěžovatel uvedl, že v doplněném dovolání předložil rozsáhlou argumentaci k otázkám přípustnosti dovolání i k jeho důvodnosti, přičemž vysvětlil, proč nejde o zjevně neúspěšné uplatňování práva. Dovolací soud se však s tam obsaženou argumentací nezabýval, a tedy ani nevypořádal, takže z pohledu merita věci je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Z toho plyne, že otázku, zda jsou na jeho straně splněny předpoklady pro osvobození od soudního poplatku (a pro ustanovení zástupce z řad advokátů), zcela pominul. Vzhledem k tomu nutno vnímat jeho procesní argumentaci odkazem na tyto skutečnosti za lichou, a navíc absurdní, neboť argumentuje skutečnostmi, kterými se odmítl zabývat, a proto by k ní vůbec nemělo být přihlíženo, jinak by byl zbaven práva na spravedlivý proces. Pro tyto důvody stěžovatel na podané ústavní stížnosti trvá.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k napadenému usnesení žádný k dispozici nemá; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Jak patrno z vyžádaného soudního spisu, stěžovatel byl Nejvyšším soudem vyzván, aby si pro podání dovolání proti již zmíněným usnesením krajského soudu č. j. 13 Co 20/2016-387 a 13 Co 74/2016-397 ve lhůtě 20 dnů zvolil právním zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím doplnil jím podaná dovolání; současně ho poučil, že pokud tak neučiní, budou tato dovolací řízení zastavena. Uvedená výzva byla stěžovateli doručena dne 22. 6. 2016. Podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 24. 6. 2016 požádal stěžovatel o prodloužení lhůty z důvodu, že požádal Českou advokátní komoru o určení advokáta k poskytnutí právní služby. Plnou moc advokáta pak předložil Nejvyššímu soudu dne 19. 7. 2016 a doplněné dovolání až dne 12. 8. 2016.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Nejvyšší soud na jeho žádost nereagoval, ač této žádosti měl povinnost vyhovět, resp. že pokud nedostatek podmínky právního zastoupení aktivně řešil, a nebylo zřejmé, že nebude schopen tento nedostatek odstranit, nebyl Nejvyšší soud oprávněn řízení zastavit. Současně stěžovatel argumentoval tím, že podle judikatury Nejvyššího soudu je prodloužení lhůty k odstranění nedostatku povinného zastoupení podle §55 o. s. ř. možné a že se od této judikatury dovolací soud překvapivě odklonil.
17. Pro posouzení ústavní stížnosti má význam postup dovolacího soudu v souvislosti s předchozí žádostí stěžovatele o prodloužení lhůty, doručenou tomuto soudu dne 24. 6. 2016, neboť od něho se odvíjí řešení otázky, do jakého okamžiku měl stěžovatel povinnost vady dovolání odstranit. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že dovolací soud na tuto jeho žádost nereagoval. Dle judikatury Nejvyššího soudu by se soud měl k návrhu účastníka na prodloužení tzv. soudcovské lhůty procesně relevantním způsobem vyjádřit (viz např. usnesení ze dne 30. 11. 1998 sp. zn. 20 Cdo 827/98, rozsudek ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2178/2009); současně však Nejvyšší soud připustil faktické vyhovění takovému návrhu, tedy že soud o návrhu sice nerozhodne, ale účastníkovi řízení poskytne jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník ani v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný (viz např. usnesení ze dne 23. 8. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2608/99, ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2423/2004 a ze dne 16. 2. 2005 sp. zn. 26 Cdo 2901/2004). V souzené věci však stěžovatel neuvedl, jak by měla být soudem stanovená lhůta prodloužena, a především vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolací řízení zastavil s tím, že stěžovatel neodstranil vady ve lhůtě stanovené ve výše uvedené výzvě, je zřejmé, že dané žádosti nevyhověl (což potvrdil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, když poukázal na to, že lhůta k odstranění vad dovolání uplynula již 11. 7. 2016).
18. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda tento postup Nejvyššího soudu (tj. že nevyhověl stěžovatelově žádosti ani fakticky, a s ohledem na to dovolací řízení zastavil), nelze považovat za svévolný, resp. přepjatě formalistický. K takovému závěru však nedospěl, neboť lhůtu stanovenou dovolacím soudem nebylo možné (obecně) pokládat za zcela nepřiměřenou, přičemž stěžovatel v žádosti, podané bezprostředně po obdržení výzvy, neuvedl žádný konkrétní důvod, pro který by měla být soudem stanovená lhůta nedostatečná (pouze zmínil, že požádal Českou advokátní komoru o určení advokáta), takže nebylo ani zřejmé, jaký časový prostor k odstranění vad dovolání vlastně potřebuje.
19. Nadto řízení o ústavních stížnostech je ovládáno (také) principem racionality, kdy Ústavní soud musí posoudit, zda jeho případný zásah do rozhodování obecných soudů má z hlediska ochrany práv dotčené osoby nějaký význam. Sleduje-li stěžovatel ústavní stížností, aby bylo meritorně projednáno jeho dovolání proti rozhodnutí krajského soudu ve věci samé (tj. ve věci výživného), brání tomu výslovné znění zákona, konkrétně ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož v takové věci není dovolání přípustné. Stěžovatel v doplnění dovolání ze dne 12. 8. 2016 argumentoval tak, že uvedené ustanovení je "v příkrém rozporu" s čl. 30 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ovšem poukaz na prvně uvedené ustanovení s ohledem na jeho hmotněprávní povahu není přiléhavý, a jde-li o čl. 36 odst. 1 Listiny, z něho žádné ústavně zaručené "právo na dovolání" vyvodit nelze. Jakkoli tedy Ústavní soud uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů, takže v případě procesní vady nepředjímá možný výsledek řízení před nimi, v daném případě takový výsledek je dán přímo zákonem [§243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.)], jak bylo právě uvedeno. V takovém případě by byl naopak přepjatým formalismem naopak jiný postup, než odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu