ECLI:CZ:US:2000:3.US.337.99
sp. zn. III. ÚS 337/99
Usnesení
III. ÚS 337/99
Ústavní soud rozhodl dne 9. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. Z., zastoupené JUDr. K. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 1999, sp. zn. 15 Co 17/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. května 1998, sp. zn. 12 C 54/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný a doručený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. května 1998 (12 C 54/97-46) a spolu s ním též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 1999 (15 Co 17/99-67) a tvrdila, že označenými rozhodnutími oba obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 2 odst. 3, čl. 10 a čl. 11; podle tvrzení stěžovatelky stalo se tak tím, že obecné soudy věcně shodnými výroky ji zavázaly (jako v řízení před nimi žalovanou) k zaplacení částky 33.496,50 Kč s příslušenstvím, když odmítly její námitky, dle nichž - stručně shrnuto - odstoupila od kupní smlouvy (šlo o nákup sady nádobí zn. D-120 UNIVERSAL a D-929 thermocomputer fy Z.), případně že závazek z této smlouvy zanikl per fakta conkludentia, a když samotný postup žalobce jako prodávajícího při uzavírání smlouvy byl v rozporu s dobrými mravy "v rámci obchodních styků s občany". Aniž by svá tvrzení co porušení ústavně zaručených práv blíže rozvedla, s odkazem na to, že ve věcech skutkově obdobných "mnoho soudů zaujalo různá stanoviska", navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí a také ze spisu obecného soudu (Obvodního soudu pro Prahu 3 - 12 C 54/97) je patrno, že stěžovatelka dne 24. března 1993 uzavřela s vedlejším účastníkem (před obecnými soudy žalobcem Z. I., spol. s r. o., v Českých Budějovicích) kupní smlouvu stran sady již zmíněného nádobí, a to za podmínek v kupní smlouvě blíže sjednaných (výše kupní ceny v cizí měně, způsob přepočtu, splatnost, doba dodání zboží apod.), které také před obecným soudem I. stupně ve své účastnické výpovědi podrobněji rozvedla se zdůrazněním, že jí odstoupení od smlouvy bylo ponecháno na vůli a že tohoto oprávnění také využila, mimo jiné také proto, že s koupí nádobí následně projevil nesouhlas její manžel.
Skutkový stav věci zjistily obecné soudy zřejmě správně a úplně, neboť v tomto směru stěžovatelka námitky nevznáší, a také odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí natolik odpovídá zákonu (§157 odst. 2 o. s. ř.), že jim z ústavněprávních hledisek nelze nic vytknout, takže vývody a námitky ústavní stížnosti míří do oblasti právního posouzení věci a ve své podstatě jsou (opakovanou) polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů, v níž však stěžovatelka přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nespadá do jeho pravomoci přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), leč by pro takové případné ingerence do jurisdikce obecných soudů byly splněny zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti dány nejsou, neboť principy ústavně souladného rozhodování (tj. zásahy stanoveného postupu - čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nebyly v posuzované věci nikterak dotčeny a ostatně stěžovatelka sama jejich porušení ani netvrdila.
Co do obecného tvrzení stěžovatelky, že v obdobné věci "mnoho soudů zaujalo různá stanoviska", z čehož by měla pro Ústavní soud vyplynout povinnost "zaujmout stanovisko", nelze ani jemu přiznat oprávnění, neboť - pokud tvrzení stěžovatelky je správné - sjednocování judikatury obecných soudů přísluší především a takřka výlučně nikoli Ústavnímu, ale Nejvyššímu soudu ČR, který jako takový, na rozdíl od Ústavního soudu, stojí na vrcholu soustavy obecných soudů (čl. 92 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); i když případně rozporná praxe v rozhodování obecných soudů je jistě nežádoucí, sama o sobě důvodem k ingerenci Ústavního soudu do jejich rozhodovací pravomoci (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) není, neboť - mimo jiné - výklad norem hmotného práva (a tou v posuzované věci jde) se z pravomoci Ústavního soudu vymyká.
Pro takto vyložené důvody, když výrok tohoto usnesení není pro odlišnou skutkovou stránku věci v rozporu s nálezem vydaným Ústavním soudem ve věci IV. ÚS 276/99 (dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikován), byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stěžovatelčiných tvrzení, tak, a to především, ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo potřebné vésti stěžovatelku k odstranění nejasností v jejím stížnostním žádání (petitu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. března 2000