ECLI:CZ:US:2021:3.US.3385.20.1
sp. zn. III. ÚS 3385/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Vosáhla, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. listopadu 2020, č. j. 30 Cdo 2481/2020-173, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2020, č. j. 53 Co 46/2020-148, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. září 2019, č. j. 28 C 227/2018-114, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Ministerstva spravedlnosti České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel se v kompenzačním řízení domáhal po vedlejším účastníkovi (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "žalovaná") zaplacení peněžní náhrady jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která stěžovateli vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že je žalovaná povinna stěžovateli vyplatit částku 82 500 Kč s příslušenstvím (výrok I). Další návrh na vyplacení částky 317 500 Kč obvodní soud zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti úhrady nákladů řízení žalovanou (výrok III.). V odůvodnění rozhodnutí obvodní soud uvedl, že na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že se v řízení vyskytly průtahy, význam řízení zhodnotil pro stěžovatele jako standardní a popsal výpočet odškodnění.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") po odvolání obou stran napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že žalobu ohledně části úroku z prodlení zamítl (upravil výši úroku z prodlení na 9 %). Ve výroku II odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 95 438Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (ve zbytku zamítl) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Městský soud svým rozhodnutím zvýšil částku poskytnutého zadostiučinění o 40 %, což odůvodnil tím, že dle jeho zjištění v původním řízení došlo k průtahům a nekoncentrovanému postupu soudu.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel ve výroku II v části, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žaloba v meritu věci zamítnuta, dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, odmítl. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že městský soud přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za zjevně excesivní.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je formalistické a popírá princip proporcionality, neboť je založeno na popření zcela základního principu podstatné změny okolností, který je v případě obdobných nároků v různých časových obdobích základem zohlednění ekonomického vývoje společnosti. V tomto ohledu je napadené rozhodnutí dle stěžovatele v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ČR pod sp. zn. I. ÚS 1536/11; rozhodnutí Ústavního sodu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. Stěžovatel namítá, že vývoj životní úrovně a i časové hodnoty peněz lze dokladovat na několika ukazatelích, přičemž odkazuje na průměrnou mzdu, která rostla v desítkách procent za období mezi lety 2010 a 2020. Stěžovatel dokládá přiloženými ekonomickými grafy, jak reálná mzda v České republice vzrostla na dvojnásobek z cca 10 000 Kč v roce 2011 na 20 000 Kč v roce 2019. Tento skokový nárůst životní úrovně nemá dle jeho názoru odraz ve vývoji úvah soudů ohledně odškodnění za průtahy v řízení skrze základní částku. Dle stěžovatele je možné konstatovat, že stát poskytuje v současné době sice absolutně srovnatelnou kompenzaci, ale z reálného hlediska založeného na úrovni obecné životní úrovně poskytuje na nemajetkové újmě stále méně. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, jakož i jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
III. Vyjádření účastníků
6. Obvodní soud odkázal na své rozhodnutí ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 C 227/2018 - 114, a uvedl, že v něm vycházel ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "Stanovisko"). Obvodní soud dodal, že stěžovatel opomíjí fakt, že v tomto konkrétním případu bylo stěžovateli poskytnuto zadostiučinění ve výši 17 000 Kč za rok trvání řízení (za první dva roky trvání řízení v poloviční výši - což odpovídá závěrům zmíněného Stanoviska), a to od doby 4. 10. 2007, tedy ještě před vydáním Stanoviska, které stanovilo rozmezí odškodnění 15 000 Kč ?- 20 000 Kč/rok trváni řízení. Zcela jistě tedy v roce 2007 (a dále) byla nižší životní úroveň v České republice, než je tomu dnes. Minimálně pak do doby uplatňování Stanoviska (tj. za 4 roky) tedy stěžovateli bylo poskytnuto vyšší odškodnění, než odpovídalo tehdejší životní úrovni a cenové realitě v České republice. Stěžovatel dle obvodního soudu přehlíží, že se v zásadě odškodňuje celková délka řízení, nejenom doba průtahová, tedy i takový úsek řízení, v němž k průtahům nedochází. Tato skutečnost podle názoru obvodního soudu rovněž kompenzuje stálost rozmezí, která byla Nejvyšším soudem nastavena.
7. Městský soud v Praze uvedl, že nijak nezpochybňuje data, jež stěžovatel při své argumentaci použil, nicméně poukazuje na to, že ve stížnosti uvedené otázky byly již vícekrát předmětem dovolacího řízení a Nejvyšší soud ohledně nich neshledal důvody pro změnu judikatury, kterou jsou nižší soudy vázány. Uplatnil-li stěžovatel tyto argumenty v řízení před městským soudem v Praze, vypořádal se s nimi tento soud způsobem uvedeným v bodě 13. svého rozsudku, a to i s odkazy na příslušnou judikaturu (mimo jiné i usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3110/18). Na judikaturu k této otázce poukázal i Nejvyšší soud ve stížností napadeném usnesení. K uvedenému městský soud dodal, že při rozhodování o výši odškodnění nemajetkové újmy jsou soudy povinny zvažovat, zda výše odškodnění je při zohlednění všech relevantních hledisek přiměřená, tj. i spravedlivá.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že dovolání stěžovatele posoudil dle §237 o. s. ř. a odmítl je jako nepřípustné, neboť ohledně námitky, že je zapotřebí valorizovat základní částku přiznávaného odškodnění za nemajetkovou újmu v Nejvyšším soudem stanoveném rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok trvání řízení již neodpovídá realitě životní úrovně společnosti v České republice, odkázal na svou dlouhodobě ustálenou judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z části VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva.
9. Na uvedená vyjádření reagoval stěžovatel replikou. Úvaha obvodního soudu o tom, že je příjemcem zvýšeného benefitu je dle jeho názoru nelogická, neboť pomíjí zásadní skutečnost, že stěžovateli byla vyplacena náhrada až v roce 2020 a tento ji tedy může užívat až v roce 2020 (a nikoliv v letech 2007 - 2011, jak je obvodním soudem naznačováno). V tomto ohledu stěžovatel odkazuje na teorii časové hodnoty peněz. K vyjádření městského soudu stěžovatel uvádí, že vystihuje podstatu problému nastoleného touto ústavní stížností, kterou je formálnost rozhodování nižších soudů, navíc vázaných judikaturou dovolacího soudu. Městský soud dle jeho názoru ve své replice připouští vnímání a existenci změny životní úrovně, avšak zároveň odkazuje na rigidní přístup dovolacího soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a vyjádřeními ostatních účastníků řízení, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že výše základní částky pro určení přiměřeného zadostiučinění by se dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měla pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, a stanovil výchozí částku 17 000 Kč za každý rok trvání sporu s výjimkou prvních dvou let, které se započítávají pouze jednou polovinou (bod 13 napadeného rozsudku městského soudu). Při výpočtu výše finančního zadostiučinění městský soud přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a tuto základní částku zvýšil o 40 %, když při stanovení výše náhrady vycházel ze závěrů Stanoviska. V řízení v projednávané věci tak byla stěžovateli obecnými soudy v kompenzačním řízení přiznána náhrada v celkové výši 177 000 Kč s příslušenstvím, jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení (trvajícího déle než 11 let). Odškodnění bylo stěžovateli přiznáno na základě §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
14. Ústavní soud již v minulosti v souvislosti s náhradou škody vzniklé při výkonu veřejné moci (např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011 či ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu sp. zn. 1536/11 ze dne 21. 9. 2011) odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který shledal, že aby vnitrostátní prostředek nápravy bylo možno považovat za efektivní (a stát tím předešel mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení Úmluvy), má výše zadostiučinění odpovídat tradicím, životní úrovni a právnímu systému dané země (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella v. Itálie, bod 78). Srovnání výše zadostiučinění přiznaného Evropským soudem pro lidská práva stěžovatelům z České republiky je problematické, jelikož při jeho stanovení hrají roli četné, obtížně srovnatelné faktory - nejen délka průtahů v soudním řízení, ale i druh řízení (civilní, trestní) či závažnost újmy prodlením způsobená, ad.
15. Ústavní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že některé ukazatele životní úrovně se v České republice skutečně zvedly (např. průměrná hrubá mzda, jak dokládá stěžovatel). Na druhou stranu, některé další ukazatele o zlepšení celkové ekonomické situace v České republice nesvědčí. Dle statistik Ministerstva práce a sociálních věcí žilo v České republice v roce 2009 pod hranicí chudoby 8,6 % obyvatel. V roce 2019 se počet obyvatel žijících pod hranicí chudoby zvýšil na 10,1%. (Zdroj: Vývoj vybraných ukazatelů životní úrovně v České republice v letech 1993 - 2019, Odbor rozpočtu a účetnictví MPSV ČR, str. 75 a 76). Dle Ústavního soudu je pro posouzení věci významné, že obecné soudy mají možnost k případné zásadní změně ekonomických poměrů ve společnosti přihlédnout - jak Ústavní soud zdůraznil ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. I když Nejvyšší soud stanovil základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění, a to mj. určením tzv. základní částky, resp. základního rozpětí, jedná se o důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud. Obecné soudy tak mají možnost individuálně posoudit výši spravedlivého odškodnění v jednotlivých případech, s tím, že není vyloučeno, aby přihlédly i k celkovým okolnostem věci (případně i k rostoucí životní úrovni v České republice).
16. Ústavní soud se tak neztotožnil s tvrzením, že právo na spravedlivý proces stěžovatele bylo porušeno tím, že obecné soudy mu přiznaly odškodnění, které přímo ve výpočtu nereflektuje konkrétní změny některých ekonomických faktorů určujících životní úroveň obyvatel. Ústavní soud má naopak za to, že závěry obecných soudů ve stěžovatelově věci odpovídají požadavkům na výši zadostiučinění. Interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy v napadených rozhodnutích dle přesvědčení Ústavního soudu není výrazem svévole a z pohledu ústavněprávního obstojí. V napadených rozhodnutích obecných soudů je přehledně uvedeno a dostatečně odůvodněno, proč bylo ve stěžovatelově věci rozhodnuto shora uvedeným způsobem. Hlubší ingerence do dané věci pak Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší.
17. Z výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbývá než učinit závěr, že stěžovatel byl odškodněn v souladu s ústavními požadavky podle zákona a jeho tvrzení o porušení základního práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu za těchto okolností nutno považovat za zjevně neopodstatněné.
18. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu