ECLI:CZ:US:2017:3.US.3466.17.1
sp. zn. III. ÚS 3466/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Josefa Koláře a 2. Reginy Kolářové, obou zastoupených JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, sídlem Krameriova 139, Klatovy, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2017 č. j. 4 As 117/2017-46 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. května 2017 č. j. 30 A 30/2017-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Klatovy, sídlem nám. Míru 62, Klatovy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé jsou vlastníky pozemku p. č. st. X1 v kat. úz. Janovice nad Úhlavou, jehož součástí je budova č. p. X2, objekt k bydlení. Stěžovatelé se podnětem ze dne 15. 11. 2016 domáhali, aby vedlejší účastník zahájil řízení a vydal rozhodnutí o odstranění sousední stavby, kolny na sousedním pozemku p. č. st. X3 v kat. úz. Janovice nad Úhlavou, ve vlastnictví Ing. Jiřího Karlovského. Poukazovali na to, že stavba kolny je provedena v rozporu se stavebním povolením z roku 1946, a způsobuje v domě stěžovatelů plíseň.
3. Vedlejší účastník ve sdělení ze dne 19. 12. 2016 uvedl, že neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední podle §42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Současný stav stavby odpovídá době jejího vzniku a běžné údržbě. Na stavbě nebyly zjištěny žádné konstrukční poruchy. Ohledáním na místě bylo zjištěno, že výměr vydaný Okresním národním výborem v Klatovech dne 9. 12. 1946 se vztahuje k předmětné kolně. Stavba svým stavebně technickým stavem neohrožuje rodinný dům č. p. X2 na pozemku stěžovatelů.
4. Stěžovatelé se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu domáhali u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") vydání tohoto rozsudku: "Soud zakazuje Městskému úřadu Klatovy - odboru výstavby a územního plánování, aby pokračoval v porušování práva žalobců ve věci vedené pod sp. zn. OVÚP/8789/16/My, čj. OVÚP/9337/16/My, a aby tomuto orgánu nařídil pokračovat v řízení z moci úřední.". Stěžovatelé namítali, že kolna, která měla být předmětem výměru z roku 1946, postavena nebyla, jelikož mělo jít o jiný objekt, než stojí na pozemku p. č. st. X3. Tím, že vedlejší účastník vydal ve věci pouhé sdělení, znemožnil stěžovatelům podat řádný opravný prostředek.
5. Krajský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Shledal, že stěžovatelé neměli subjektivní právo na to, aby řízení z moci úřední bylo zahájeno, a nemohli být sdělením vedlejšího účastníka, že neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední, na takovém neexistujícím právu zkráceni. Stěžovatelé tedy neprokázali věcnou legitimaci k podání žaloby proti nezákonnému zásahu. S ohledem na to podle krajského soudu nemělo smysl opravovat návrh rozsudečného výroku, z něhož nebylo zřejmé, v porušování jakých práv žalobců má být žalovanému zakázáno pokračovat a na jakém základě má být nařízeno pokračovat v řízení, které evidentně nebylo zahájeno. Krajský soud nakonec shledal, že tvrzený negativní vliv kolny na zdraví druhé stěžovatelky a majetek stěžovatelů nelze v řízení o ochraně před nezákonným zásahem posuzovat.
6. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelů. Ze své konstantní judikatury dovodil, že neexistuje veřejné subjektivní právo na zahájení řízení z moci úřední. Jeho nezahájením tak nemohlo dojít k nezákonnému zásahu do práv stěžovatelů. Nejvyšší správní soud připustil, že postup při vyřizování podnětu k zahájení řízení z moci úřední může představovat zásah do práv stěžovatelů, připomněl však, že stěžovatelé se domáhali pouze zahájení řízení, na což ovšem, jak bylo výše uvedeno, neměli nárok. Dále Nejvyšší správní soud připomněl svou judikaturu, z níž vyplývá, že neshledá-li správní orgán důvody k zahájení řízení z moci úřední, nelze jeho závěry nahrazovat dokazováním v soudním řízení. Tvrzení stěžovatelů o vlivu předmětné stavby na zdraví druhé stěžovatelky či na majetek stěžovatelů tak nebyla při posuzování věci ve správním soudnictví relevantní.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti popisují dosavadní průběh řízení a dospívají k závěru, že správní soudy nesprávně posoudily právní otázku, zda mělo být zahájeno řízení o odstranění stavby.
8. Vytýkanou nesprávnou interpretaci a aplikaci zákona stěžovatelé považují za porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud předně konstatuje, že řada námitek stěžovatelů se míjí s předmětem řízení, jak ho stěžovatelé vymezili petitem své ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán. Stěžovatelé namítají zásah do práv zaručených v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny, z jejich ústavní stížnosti ovšem není zřejmé, jak měla být tato základní práva porušena napadenými rozhodnutími soudů. Řízení o správní žalobě stěžovatelů bylo zahájeno v únoru 2017 a do konce srpna 2017 proběhlo jak řízení před krajským soudem, tak řízení o kasační stížnosti, o průtazích v řízení tak nelze uvažovat. Nic v napadených rozhodnutích nenasvědčuje tomu, že by soudy nerespektovaly rovnost účastníků v řízení před soudem či že by stěžovatelé neměli možnost se vyjádřit k okolnostem rozhodným pro výsledek soudního řízení. Míří-li námitky stěžovatelů proti postupu vedlejšího účastníka při provádění místního šetření, připomíná Ústavní soud, že přezkum tohoto postupu stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nepožadovali a Ústavní soud je petitem ústavní stížnosti vázán.
12. Dovolávají-li se stěžovatelé porušení čl. 90 a 95 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato ustanovení představují institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládají žádná ústavně zaručená základní práva jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
13. Ke zbylé námitce zásahu do práva na spravedlivý proces (rozuměj na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny) Ústavní soud připomíná, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního, přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)].
14. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Právo na spravedlivé soudní řízení nezaručuje nárok na věcně správné rozhodnutí či na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé. Tvrzenou nesprávností napadeného rozhodnutí tak nemohlo být porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu.
15. Jak podrobně vyložil Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí, podstatou řízení zahajovaného z moci úřední je skutečnost, že nikdo nemá veřejné subjektivní právo na to, aby takové řízení bylo zahájeno. K zahájení takového řízení může jednotlivec správnímu orgánu pouze dát podnět, tedy informovat jej o tom, že je zde skutečnost, která podle jeho názoru vyžaduje jeho zásah (tradičně označováno jako tzv. denunciace). Povinností správního orgánu je podnět prošetřit a informovat podatele, jak byl podnět vyřízen. Tyto povinnosti vedlejší účastník prokazatelně splnil. V řízení před správními soudy se nelze domáhat toho, aby správní řízení bylo zahájeno či aby soud rozhodl namísto správního orgánu.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu