ECLI:CZ:US:2013:3.US.3562.12.1
sp. zn. III. ÚS 3562/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Z. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 10, 690 02 Břeclav, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2012 č. j. 3 To 90/2012-776, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2012 sp. zn. 46 T 5/2012, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných ústavním pořádkem.
Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo protiústavně zasaženo do jeho základních práv na osobní svobodu a na soudní ochranu, garantovaných článkem 8 odst. 1, 2, 6, článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Konkrétně spatřuje stěžovatel porušení uvedených základních práv zejména v těchto údajných pochybeních orgánů činných v trestním řízení:
* krajský soud nesprávně zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby, ačkoliv prý nebyly dány důvody pro další trvání vazby;
* vrchní soud jako soud druhoinstanční zamítl jeho stížnost proti předchozímu usnesení krajského soudu jako opožděnou, ačkoliv prý lhůta k podání stížnosti byla zachována včas podaným faxovým podáním.
II.
Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní připojených rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, Ústavní soud zjistil:
V trestním řízení, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2012, byl stěžovatel (spolu s dalšími spoluobžalovanými) vazebně stíhán pro přípravu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §20 odst. 1 k §173 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku. Při hlavním líčení, konaném dne 18. 5. 2012, v rámci závěrečné řeči požádal stěžovatel o propuštění z vazby. Usnesením, napadeným nynější ústavní stížností, byla žádost o propuštění z vazby krajským soudem podle §71a tr. řádu zamítnuta s odůvodněním, že nadále trvají důvody vazby útěkové a předstižné podle ust. §67 písm. a), c) tr. řádu. Pro úplnost lze dodat, že stejného dne byl stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2012 uložen trest odnětí svobody v trvání 11 a půl roku.
Proti prvoinstančnímu usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením, napadeným nynější ústavní stížností. Vrchní soud stížnost zamítl podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu; konstatoval, že lhůta k podání stížnosti skončila dnem 21. 5. 2012, stěžovatel však podal opravný prostředek až dne 22. 5. 2012, tedy opožděně. Přezkoumáváním námitek, uplatněným proti důvodům vazby, se vrchní soud nezabýval.
IV.
K ústavní stížnosti, kterou jim Ústavní soud zaslal k vyjádření, podaly svá stanoviska Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Brně. Oba tyto soudy odkázaly na své závěry, které učinily v průběhu trestního stíhání a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti. Protože tato vyjádření neobsahovala žádná nová fakta, která by nebyla známa již z průběhu trestního řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k eventuální replice.
V.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Ke kasaci napadeného rozhodnutí může Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy. V posuzovaném případě však k žádnému takovému porušení nedošlo.
Ústavní soud posoudil vznesené námitky zejména z toho hlediska, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu či jiná ústavně garantovaná stěžovatelova práva, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru.
IV.
Nad rámec řečeného lze ke konkrétním námitkám, uplatněným v ústavní stížnosti, uvést:
Stěžovatel spatřuje porušení zásady spravedlivého procesu, zejména práva na dvouinstanční řízení, ve skutečnosti, že stížnostní soud nesprávně posoudil běh doby k podání stížnosti, Tvrdí, že stížnost proti prvoinstančnímu usnesení o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby odeslal krajskému soudu prostřednictvím telefaxu již dne 21. 5. 2012, tedy včas; tuto včas podanou stížnost opakoval v listinné podobě poštovní zásilkou, podanou k přepravě dne 22. 5. 2012. Pochybení soudu spatřuje stěžovatel v tom, že soud při počítání lhůty k podání opravného prostředku nesprávně vyšel z lhůty podání poštovní zásilky v listinné podobě, ačkoliv měl vyjít ze lhůty odeslání telefaxové zásilky, kterážto byla odeslána včas.
Jak Ústavní soud zjistil z vyjádření Vrchního soudu v Olomouci, v době jeho rozhodování se faxem podaná stížnost v trestním spise nenacházela, takže soud mohl vycházet toliko z data pozdějšího odeslání listinné poštovní zásilky, které správně posoudil jako opožděné. Teprve dodatečně obhájce stěžovatele předložil soudu fotokopii hlášení, potvrzující odeslání stížnosti faxem s datem 21. 5. 2012. Ani stěžovatel ani jeho obhájce však nevyužili možnost požádat o navrácení lhůty z tzv. důležitých důvodů, poskytnutou v ustanovení §61 odst. 1, 2, 3 tr. řádu.
Za těchto procesních okolností neshledal Ústavní soud v postupu vrchního soudu žádné protiústavní vady. Tento postup je obhajitelný také odkazem na výkladovou praxi a na odbornou literaturu, v níž je zastáván názor, že přiměřený postup, směřující k navrácení lhůty podle §61 odst. 1, 2 tr. řádu, je aplikovatelný toliko na základě žádosti osoby oprávněné k podání opravného prostředku (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář, díl. I. 5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 411). Lze ostatně též odkázat na klasickou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (nechť si každý střeží svá práva).
Nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatele proti důvodům vazby.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že ve věcech vazebních náleží ochrana práv stíhaných osob především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle článku 8 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že výklad ,,konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu ust. §67 tr. řádu, je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1025/09, sp. zn. II. ÚS 2838/08 či sp. zn. II. ÚS 437/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci lze z dostatečně odůvodněného rozhodnutí krajského soudu jasně vysledovat způsob uvažování soudu, objektivní východiska a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecný soud dobral. Argumentace obecného soudu je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Pro stručnost lze na toto odůvodnění odkázat.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu