ECLI:CZ:US:2009:2.US.2838.08.1
sp. zn. II. ÚS 2838/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr., Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem v Kolíně, Legerova 148, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 7. 2008 č. j. 20 Nt 213/2008-14 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2008 č. j. 14 To 460/2008-21, za účasti Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze, a to pro porušení čl. 1, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 96 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel současně navrhuje, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Kolíně propustit stěžovatele na svobodu.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 20 Nt 116/2008 a sp. zn. 20 Nt 213/2008, ze kterých zjistil následující:
Usnesením orgánu Policie České republiky - národní protidrogové centrály SKPV Hradec Králové ze dne 20. 4. 2008 č. j. NPC-51/2007-E4 bylo proti stěžovateli spolu s dalšími osobami zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterého se měl dopustit tím, že v roce 2007 a až do dubna 2008 na území Středočeského kraje, zejména v okresu Kolín, organizoval výrobu a prodej metamfetaminu (pervitin) a distribuci heroinu, v hodně přesahující částku čtyř milionů korun.
Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 4. 2008 č. j. 20 Nt 116/2008-20 byl stěžovatel podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), vzat do vazby z důvodu uvedených v §67 písm. a), b) a c) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008 č. j. 14 To 290/2008-46 zamítnuta.
Dne 15. 7. 2008 došla Okresnímu soudu v Kolíně žádost stěžovatele o propuštění z vazby ve smyslu §72 odst. 3 tr. ř., za současného nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, případně slibem obviněného. Postupem podle dle §73b odst. 3 tr. ř. byla nejdříve předložena státnímu zástupci. Okresnímu státnímu zastupitelství v Kolíně byla doručena dne 17. 7. 2008. Dne 18. 7. 2008 dozorující státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kolíně rozhodla dle §71 odst. 3 tr. ř. tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů dle §67 písm. a) a c) tr. ř. s tím, že vazební důvod dle §67 písm. b) tr. ř. odpadá. Jak státní zástupkyně v odůvodnění svého usnesení uvedla, dne 20. 7. 2008 končila lhůta pro důvod vazby dle §67 písm. b) tr. ř. a objektivně nebylo zjištěno, že by stěžovatel působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, pro trvání dalších vazebních důvodů bylo však nutné stěžovatele ponechat ve vazbě. Pokud jde o žádost stěžovatele o propuštění z vazby, pak této nevyhověla a postupem podle §73b odst. 3 tr. ř. ji předložila dne 23. 7. 2008 k rozhodnutí soudu.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 7. 2008 č. j. 20 Nt 213/2008-14 soud žádost stěžovatele o propuštění z vazby nebo její nahrazení dohledem probačního úředníka zamítl a dále rozhodl tak, že slib obviněného se nepřijímá. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud, pokud jde o samotné důvody pro další pokračování vazebního stíhání, odkázal na shora uvedené usnesení státní zástupkyně ze dne 18. 7. 2008 a konstatoval, že dosud shromážděné důkazy nevyvracejí, ale posilují přesvědčení, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Rozhodující okolnosti týkající se osobních poměrů stěžovatele zůstaly nezměněné. Na závěr svého odůvodnění uvedl, že stejně jako na počátku vazebního stíhání je (navzdory dosavadní bezúhonnosti stěžovatele) vyloučeno dosáhnout účelu vazby jinak, a proto nelze uvažovat o jejím nahrazení jinými právními instituty.
Stěžovatel následně podal proti uvedenému usnesení okresního soudu stížnost, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2008 č. j. 14 To 460/2008-21 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
II.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel v obecné rovině nesouhlasí s důvody, pro které soudy nevyhověly jeho žádosti o propuštění z vazby a opakuje argumenty uvedené v této žádosti. Poukazuje na nedostatky v odůvodnění rozhodnutí a tvrdí, že se soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami. Stěžovatel se v této souvislosti dovolává nálezů sp. zn. II. ÚS 429/07 ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 119/05 ze dne 21. 4. 2005 a sp. zn. II. ÚS 83/06 ze dne 13. 6. 2006, jejichž právní věty bez dalšího rozboru cituje, a tvrdí, že právní názory v nich vyslovené lze na jeho věc přiměřeně aplikovat. Pokud jde o důvodnost útěkové vazby dle §67 písm. a) tr. ř., stěžovatel zdůrazňuje, že soudy dosud nepřihlédly k tomu, že přes hrozbu vysokého trestu, tu skutečně důvodná obava útěku není, s ohledem na to, že stěžovatel má stálé sociální zázemí, a to jak bytové, partnerské, tak zejména rodinné, kdy vychovává společně s družkou dvě své nezletilé děti. Je tedy iluzorní, že uteče nebo se bude skrývat, protože by si tím znemožnil vidět se se svými malými dětmi, na kterých velmi lpí. Důvody vazby předstižné dle §67 písm. c) tr. ř. stěžovatel zpochybňuje především tím, že nikdy žádné omamné látky nevyráběl, nemá na to prostředky, zkušenosti ani možnosti, ale především odborné znalosti z oblasti chemie. Z dokazování naopak vyplynulo, že tuto činnost doznala jiná osoba, u které bylo vše zadrženo.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž poukazuje na postup Okresního soudu v Kolíně, který dle stěžovatele v rozporu s §72 odst. 3 tr. ř. rozhodoval o jeho žádosti 13 dní a zcela nedůvodně zaslal jeho žádost nejdříve státní zástupkyni k vyjádření.
III.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 28. 8. 2008, a uvádí, že k tam uvedeným důvodům, nemá co dodat. Má za to, že jeho postupem nebyla porušena práva stěžovatele zaručená Listinou a Ústavou, citovaná v jeho ústavní stížnosti.
Okresní soud v Kolíně nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Stěžovatel žádal dne 17. 8. 2008 o propuštění z vazby na svobodu, nicméně důvody, které v žádosti uvedl, jsou obsahově totožné s tím, co uvedl již ve svém výslechu před soudcem dne 22. 4. 2008. Tyto důvody byly již jednou váženy a podrobně rozebrány v usnesení soudu z téhož dne č. j. 20 Nt 116/2008-20, kterým byl stěžovatel vzat do vazby. Písemné vyhotovení rozhodnutí bylo stěžovateli i jeho obhájci řádně doručeno, a ti tedy byli seznámeni s jejich hodnocením soudem již na počátku vazebního stíhání. Již v této době s nimi polemizovali cestou stížnosti, která byla zamítnuta. Dne 18. 7. 2008 o důvodech vazby dále rozhodovala státní zástupkyně a to tak, že se stěžovatel ve vazbě ponechává. Toto rozhodnutí se dle okresního soudu zjevně minulo s žádostí stěžovatele, nicméně v době rozhodování soudu byl obviněný seznámen i s jeho obsahem. Jak dále okresní soud namítá, jevilo se jako nadbytečné znovu opakovat totožnou argumentaci o důvodech vazby, pokud je již obsažena v dřívějších rozhodnutích, která jsou stěžovateli známa. Jestliže stěžovatel neuvádí sám nic nového, je dle názoru okresního soudu odkaz na tato dřívějších rozhodnutí srozumitelnějším, pádnějším, a proto snad i pochopitelnějším odůvodněním.
Pokud jde o další námitky, které stěžovatel vznesl, ztotožňuje se okresní soud s odůvodněním usnesení stížnostního soudu. V souvislosti s tím konstatuje, že si je vědom svých pochybení, která jsou v tomto usnesení uvedena, nicméně rozhodnutí o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby je věcně správné a je třeba na něm trvat. Závěrem svého vyjádření okresní soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
IV.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Ústavní soud podrobně zkoumal rozhodnutí, jimiž obecné soudy rozhodovaly o vazbě stěžovatele. Ač tato rozhodnutí vykazují některé formální nedostatky a neodpovídají po stránce odůvodnění plně nárokům, jež je na vazební rozhodnutí třeba vznášet, nedosahují tyto vady ústavně relevantní intenzity. I přes značný důraz, jež Ústavní soud ve své judikatuře vždy přikládá náležitostem odůvodnění rozhodnutí o vazbě, nelze odhlížet od podstaty a charakteru takových rozhodnutí a od okolností konkrétního případu. Ústavní soud nemohl přehlédnout nadměrnou stručnost zejména napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně. Ústavní soud však konstatuje, že tyto vady v odůvodnění vlastního rozhodnutí zhojil soud krajský jako soud stížnostní.
Krajský soud v Praze se ve svém ústavní stížností rovněž napadeném rozhodnutí náležitě zabýval odůvodněností vazby útěkové i předstižné a vycházel zde z některých významných okolností na straně stěžovatele. Uvalení útěkové vazby podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. je namístě tehdy, jestliže panuje důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Důvodná obava musí vyplývat z jednání obviněného nebo z dalších konkrétních skutečností, přičemž zákon v demonstrativním výčtu uvádí nemožnost okamžitého zjištění totožnosti, neexistenci trvalého bydliště a hrozbu vysokým trestem. Ústavní soud tyto skutkové podstaty chápe alternativně a nikoli kumulativně, což znamená, že nemusí být naplněny všechny, nýbrž kterákoli ze skutkových podstat sama o sobě opodstatňuje uvalení vazby. Dle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 3 a násl.) je hrozba vysokým trestem sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne či že se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. To vše ovšem za předpokladu dostatečné konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému a pouze tehdy, jestliže na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Je pravdou, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno pro trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. z., kde mu hrozí trest odnětí svobody v rozmezí od dvou do deseti let. Soudy však od počátku vazebního stíhání stěžovatele poukazují, že stávající stav vyšetřování nasvědčuje tomu, že by jednání stěžovatele mělo být spíše kvalifikováno podle §187 odst. 3 písm. a) tr. z., čemuž nasvědčují soudy blíže specifikované okolnosti, především značný prospěch stěžovatele z takového jednání a organizovanost skupiny, která měla trestný čin spáchat. S přihlédnutím k těmto okolnostem soudy dovodily, že trest, který stěžovateli reálně hrozí, se pohybuje v rozmezí mezi osmi a dvanácti lety, což samo osobě zakládá důvodnou obavu z jednání uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Krajský soud se rovněž zabýval námitkami ohledně rodinných vazeb stěžovatele, které však současně vážil s dalšími okolnostmi, jako je sociální situace stěžovatele a samotná jeho osobnost.
Co se týče vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. ř., toto ustanovení předpokládá existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude mimo jiné opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán. Tato podmínka bude splněna zejména tehdy, jestliže stěžovatel zavdá příčinu k takové obavě svým jednáním, nicméně v závislosti na konkrétním případu může být shledána dostatečnou, jak již bylo uvedeno výše, i určitá konstelace objektivní. Zmíněnou objektivní konstelaci soudy zjevně spatřovaly především právě v charakteru stíhané trestné činnosti. Krajský soud dále poukázal na skutečnost, že stěžovatel měl v trestné činnosti pokračovat jako organizátor po dobu delší jednoho roku, že mu měla přinášet značné zisky a v pokračování mu bylo zabráněno teprve zásahem policie. Podotkl, že není podstatné, že psychotropní látky sám nevyráběl. Stěžovatel měl být organizátorem, který má potřebné znalosti prostředí, proto není nereálné v této roli pokračovat, byť třeba s jinými osobami a v jiném městě. I v tomto ohledu tedy shledal Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečné.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů porušení zákonných ustanovení, promítající se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. Usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a), c) tr. ř., jako zákonného důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody, které nepřekročilo zákonem stanovenou dobu (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny) a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Pokud jde o právní názory obsažené v nálezech, na které stěžovatel poukazuje, je Ústavní soud nucen konstatovat, že se jedná o nálezy vycházející z podstatně odlišných skutkových okolností, a proto jsou na případ stěžovatele nepoužitelné. Je naopak zcela zřejmé, že se stěžovatel pouze neztotožňuje s názorem obecných soudů, tak jak je obsažen v odůvodnění jejich rozhodnutí. Tato skutečnost však nezakládá důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
Jako nepřípadnou vyhodnotil Ústavní soud také další námitku stěžovatele směřující proti postupu soudu prvého stupně, která spočívala v tvrzení, že soud prvého stupně nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě pěti dnů po doručení žádosti a zcela nedůvodně a nezákonně postoupil předmětnou žádost nejdříve státnímu zástupci.
Z ustanovení §73b odst. 2 tr. ř. zřetelně vyplývá, že k rozhodnutí o dalším trvání vazby v přípravném řízení, a to jak k žádosti obviněného o propuštění z vazby (jak je tomu v projednávané věci), tak i bez ní, je zásadně povolán státní zástupce. Teprve v případě, že státní zástupce v případě žádosti obviněného jeho návrhu nevyhoví, musí jej postoupit do pěti dnů od doručení k rozhodnutí soudu (srov. znění odst. 3). V projednávané věci podal stěžovatel dne 15. 7. 2008 u Okresního soudu v Kolíně žádost o propuštění z vazby. Tato byla následně dne 17. 7. 2008 nejdříve předložena státnímu zástupci, který této žádosti stanoviskem ze dne 23. 7. 2008 nevyhověl. Téhož dne byla žádost předložena soudu, který o ní rozhodl shora uvedeným usnesením ze dne 28. 7. 2008. Takovému postupu soudu Ústavní soud nemá, co by vytknul. Soudní judikatura i doktrína se shoduje i v tom, že byla-li žádost o propuštění z vazby zaslána přímo soudu, lhůta pěti pracovních dnů pro státního zástupce počíná běžet okamžikem, kdy mu ji soud doručil. Soud je pak povinen o žádosti rozhodnout do pěti pracovních dnů od předložení státním zástupcem (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005.). Obě uvedené lhůty jsou nadto lhůty pořádkové, a pokud nejsou striktně dodrženy, nemá tato skutečnost ani podle názoru Ústavního soudu sama o sobě za následek porušení ústavně zaručených práv obviněného (srov. usnesení ze dne 10. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 712/02). V projednávané věci však ze shora uvedených hledisek, byť jen k porušení jednoduchého práva, ani evidentně nedošlo.
Ústavní soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatele, že v rámci rozhodování o propuštění z vazby nebyl osobně vyslechnut, ač se v rámci příslušné žádosti o propuštění z vazby na svobodu slyšení domáhal. Ani tuto námitku Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou.
Stěžovatelovo právo na osobní slyšení nebylo porušeno. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že před prodloužením vazby může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena, ovšem takový požadavek musí být relevantní, tj. splňovat jisté kvalitativní náležitosti, a tudíž minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nejeví ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 684/04 mimo jiné dospěl k závěru, že osobní slyšení stěžovatele by nemohlo ničeho změnit, zvláště za situace, kdy stěžovatel v žádosti o výslech před rozhodnutím soudu o jeho stížnosti ani nenaznačil žádnou konkrétní námitku, která by byla způsobilá závěr o trvání vazebních důvodů změnit, jež by naznačovala, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy stěžovatel v textu předmětné žádosti o propuštění z vazby a ostatně ani v nynější ústavní stížnosti neoznačil žádná fakta, která by nebylo možno objasnit jinak, než provedením osobního slyšení. Stěžovatel měl možnost své argumenty vyjádřit v písemné formě, a to jak v žádosti o propuštění z vazby, tak ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a byl v té době zastoupen obhájcem. Argumenty, které tímto způsobem na podporu své žádosti uváděl, se nijak podstatně nelišily od skutečností, které byly známy již v době rozhodování o vzetí do vazby.
Ústavní soud také přihlédl k tomu, že jak ze spisového materiálu, tak ze samotné žádosti stěžovatele ze dne 14. 7. 2008 o propuštění z vazby na svobodu, které Ústavní soud podrobně prostudoval, nevyplývá, že by se stěžovatel osobního slyšení před soudem prvého stupně vůbec domáhal.
Ve své judikatuře týkající se problematiky osobního slyšení při rozhodování o vazbě se Ústavní soud též zabýval otázkou, zda předmětného práva na osobní slyšení lze dovodit povinnost soudu konat je jako samostatný úkon trestního řízení. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Slyšení obviněného má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na slyšení, pokud se obecný soud seznámí s argumenty obviněného, resp. obžalovaného, k důvodům vazby například v rámci hlavního líčení či v rámci jiného rozhodování o vazbě (srov. např. sp. zn. II. ÚS 728/06, I. ÚS 3097/07). Ústavní soud rovněž ve svém usnesení ze dne 14. 10 2005 sp. zn. IV. ÚS 437/05 konstatoval, že byl-li skutkový stav týkající se důvodů vazby, byť později, avšak před rozhodnutím Ústavního soudu, zjištěn, bylo by výrazem formalismu vázat nedostatek slyšení obviněného jen k rozhodnutí, které zavdalo důvod k ústavní stížnosti. Předmětem řízení o ústavní stížnosti totiž není rozhodnutí obecných soudů, nýbrž tvrzený zásah do základního práva stěžovatele, jehož existenci Ústavní soud posuzuje k datu rozhodování o ústavní stížnosti. Tento závěr není v rozporu ani s nálezy Ústavního soudu zdůrazňujícími nutnost konání slyšení při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě, ani s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva týkajícími se aplikace čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Ze spisového materiálu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 3 T 191/2008 (vyžádaného Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 426/09) vyplývá, že naposledy v rámci hlavního líčení, konaného za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce, bylo k další žádosti stěžovatele rozhodováno o trvání jeho vazby, přičemž návrh stěžovatele byl zamítnut rozhodnutím Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 1. 2009 . V průběhu hlavního líčení mohl stěžovatel nebo jeho obhájce uplatnit bezprostředně před soudem veškeré skutečnosti prospívající stěžovateli, které by svědčily pro odpadnutí důvodů vazby a jež nelze objasnit jinak. Pro posouzení nyní projednávané věci byla pro Ústavní soud proto podstatná i skutečnost, že stěžovatel měl možnost dobrat se slyšení podáním další žádosti o propuštění z vazby. Zda této možnosti v rámci hlavního líčení skutečně využil, není pro projednávanou věc již rozhodné.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu