ECLI:CZ:US:2007:2.US.728.06
sp. zn. II. ÚS 728/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. Š., t. č. ve vazbě, právně zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem Vackova 44, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 1 T 50/2006, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2006, sp. zn. 3 To 519/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi pro porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvedl, že je obžalován pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, omezování osobní svobody podle §231 odst, 1 a 2, a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) trestního zákona. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě podle §71 odst. 5 trestního řádu. Ve stížnosti proti tomuto usnesení stěžovatel zejména namítal, že rozhodnutím soudu v neveřejném zasedání bez jeho přítomnosti či přítomnosti obhájce bylo porušeno jeho právo jako obviněného být slyšen v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. Krajský soud stížnost zamítl s odůvodněním, že v daném případě bylo rozhodnuto o ponechání ve vazbě podle §71 odst. 5 trestního řádu, kde není výslovně stanovena povinnost výslechu obviněného a platí zde pouze obecná povinnost soudu vyslechnout obviněného v případě, že je to zapotřebí v souvislosti s konkrétním rozhodnutím, přičemž u obviněného nedošlo k žádným změnám v souvislosti s rozhodováním o vazbě. K námitkám ohledně absence konkrétních důvodů vazby soud uvedl, že stěžovateli hrozí trest v rozmezí od 2 do 10 let a existuje důvodná obava, že by v případě propuštění na svobodu mohl uprchnout nebo se skrývat. Stěžovatel nemá pravidelný zdroj příjmů a stálé zaměstnání, a proto hrozí i obava, že bude trestnou činnost opakovat. Jedná se o cizího státního příslušníka, kterému by bylo možno jen stěží zabránit ve vycestování z České republiky a tím se vyhýbat trestnímu stíhání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitku týkající se porušení práva být slyšen v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. Tím, že projednávání věci nebyl přítomen stěžovatel ani jeho obhájce, byla porušena zásada kontradiktornosti řízení. Ke konkrétním důvodům vazby stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že odůvodnění napadených rozhodnutí je nedostatečné, formální a v rozporu s požadavky vyplývajícími z judikatury. Hrozba vysokým trestem odnětí svobody není konkrétní skutečností zakládající obavu z jednání podle §67 trestního řádu. Důvod útěkové vazy nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že je občanem Slovenské republiky, a proto může kdykoli opustit území České republiky, neboť svoboda pohybu je ústavně zaručena. Ohledně dalšího naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu nesouhlasí stěžovatel s názorem soudu, že pokud nemá pravidelný zdroj příjmu, mohl by si prostředky opatřovat trestnou činností. Tento důvod vazby musí vycházet z konkrétního jednání obviněného nebo konkrétních skutečností, které nasvědčují tomu, že hodlá nadále pokračovat v obdobné či jiné trestné činnosti.
K obsahu ústavní stížnosti se krátce vyjádřil Okresní soud v Břeclavi, který kromě odkazu na odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že ve dnech 14. 9. 2006 a 14. 12. 2006 proběhla hlavní líčení, u nichž byl stěžovatel poučen, že má právo vyjádřit se k důvodům trvání vazby. Krajský soud v Brně se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení týkajícího se omezení osobní svobody (srov. nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 573/02, nález sp.zn. I. ÚS 161/04). Ústavní soud nicméně v jiných svých rozhodnutích uvedl, že tyto dva nálezy Ústavního soudu, ani v nich obsaženou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě vždy znamená porušení ústavně zaručených práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 515/04 a IV. ÚS 239/04). Tento závěr není v rozporu s právním názorem vysloveným v uvedených dvou nálezech Ústavního soudu, neboť Ústavní soud z konkrétních okolností případů (sp.zn. I. ÚS 573/02, sp.zn. I. ÚS 161/04) dospěl k závěru, že pokud by stěžovatelé měli dánu možnost v rámci ústního slyšení reagovat na tvrzený vazební důvod, jeho existenci by snadno při ústním slyšení vyvrátili.
Ústavní soud vyslovil názor na uvedenou problematiku v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 45/04, v němž shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby" a zdůraznil, že takto kategorický závěr je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 596/04). V ostatních případech neexistence slyšení obviněného při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody neznamená vždy a automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby; každý případ je totiž nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, a z nichž by vyplývala nutnost osobního slyšení stěžovatele.
Z eventuálního práva obviněného být slyšen před vynesením rozhodnutí o prodloužení vazby nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná (k tomu srovnej též usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 449/05). Nelze proto považovat za porušení práva na slyšení, pokud se obecný soud seznámí s argumenty obviněného, resp. obžalovaného, k důvodům vazby například v rámci hlavního líčení.
Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 9. 2006, jehož se účastnil jak stěžovatel, tak i jeho obhájce, vyplývá, že stěžovatel byl soudem poučen, že má právo vyjádřit se k důvodům vazby, což také učinil. Stížnost proti usnesení soudu I. stupně o ponechání ve vazbě podal stěžovatel dne 6. 9. 2006, odůvodnění doplnil prostřednictvím obhájce dne 12. 9. 2006. Hlavní líčení se konalo po podání stížnosti a stěžovatel měl možnost se k jejím důvodům osobně vyjádřit. Protokol o hlavním líčení ze dne 14. 9. 2006 byl součástí trestního spisu, který měl stížnostní soud při konání neveřejného zasedání dne 29. 9. 2006 k dispozici, a byly mu tedy známy připomínky stěžovatele k důvodům trvání vazby. Jestliže důvody vazby existovaly i poté, co byl stěžovatel před okresním soudem osobně slyšen, i když až po vydání rozhodnutí, lze mít za to, že tyto důvody vazby byly dány i v době, kdy o nich soud I. stupně rozhodoval (k tomu též srovnej usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 484/05).
K námitkám směřujícím proti samotným důvodům trvání vazby stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
V rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud si je vědom, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" vztahujících se k důvodům vazby, a které při důkladné znalosti skutkových okolností, jakož i důkazní situace, mají povinnost v každém stádiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.
Ústavní soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval podmínkami vzetí do tzv. útěkové vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu a předložil ústavně konformní interpretaci tohoto ustanovení. Dle §67 písm. a) trestního řádu smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní alternativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Každá z těchto skutkových podstat, jelikož jejich uspořádání je alternativní a nikoli kumulativní, je tím jednáním, příp. konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání. Zákonnou podmínku "hrozby" vysokým trestem Ústavní soud interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností, opodstatňujících důvodnost trestního stíhání. (srov. nález III. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, č. 48, s. 3). Nelze ji interpretovat tak, že by samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující obviněného trestem odnětí svobody kolem osmi let dovoloval rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem doprovázejícím každý posuzovaný případ; sama hrozba trestu ve výši nejméně osmi let nemusí stačit k opodstatnění vazby a naopak i při neexistenci hrozby trestu ve výši kolem osmi let může být důvod útěkové vazby dán (srov. nález IV. ÚS 226/05 a usnesení IV. ÚS 607/05, publikováno na www.judikatura.cz).
Z odůvodnění obou napadených usnesení a obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel je stíhán pro závažnou násilnou trestnou činnost, pro níž přichází do úvahy uložení trestu odnětí svobody v rozsahu dvou až deseti let. Trestného činu loupeže se měl dopustit dvěma dílčími útoky s použitím zbraně a za účasti dalších osob v této věci rovněž trestně stíhaných. Napadená rozhodnutí, i když stručným způsobem, uvádějí konkrétní skutečnosti, o něž se opírá důvodná obava soudu, že by se stěžovatel mohl trestnímu stíhání vyhýbat a eventuálně v trestné činnosti pokračovat.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu