ECLI:CZ:US:2005:4.US.119.05
sp. zn. IV. ÚS 119/05
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 21. dubna 2005 sp. zn. IV. ÚS 119/05 ve věci ústavní stížnosti P. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2005 sp. zn. 7 To 71/2005, kterým byl jako osoba obžalovaná z majetkové trestné činnosti ponechán ve vazbě.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 2. 3. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým byl jako osoba obžalovaná z majetkové trestné činnosti ponechán ve vazbě. Stěžovatel tvrdil, že došlo k omezení jeho osobní svobody v rozporu s čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost byla podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že krajský soud extenzivně vyložil ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu (dále též "tr. ř."), které umožňuje obviněného ohrožovaného trestem odnětí svobody nepřevyšujícím dvě léta vazebně zajistit, jen jsou-li obavy, že bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán, čímž má na mysli konkrétní aktuální jednání. Jiná trestná činnost stíhaná v minulosti je v tomto případě nerozhodná. Stěžovatel zdůraznil, že byl zadržen při činu. Přitom Krajský soud v Ostravě argumentoval skutečností, že stěžovatel byl v minulosti stíhán pro trestnou činnost, a proto je nutno vycházet ze smyslu a funkce trestního řádu, jehož účelem je zabránit pachateli v pokračování trestné činnosti.
Z usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 1. 2005 (1 T 6/2005-216) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl podle §71 odst. 5 ponechán ve vazbě. Stěžovatel byl v té době obžalován za trestnou činnost kvalifikovanou mj. dle §247 odst. 1 písm. a), b) a e) trestního zákona (dále jen "tr. zák."), které se dopustil v tříleté zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy byl odsouzen za majetkovou trestnou činnost. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel se trestné činnosti měl dopustit v noci ze dne 30. na 31. 10. 2004, přičemž k předchozímu podmíněnému propuštění došlo dne 17. 12. 2003. Soud konstatoval, že stěžovatel se trestné činnosti dopustil ve zkušební době a není vázán k žádnému zaměstnavateli, což spolu "s výše uvedenými skutečnostmi a okolnostmi případu" nadále odůvodňuje tzv. předstižnou vazbu [§67 písm. c) tr. ř.], protože je obava, že by stěžovatel trestnou činnost po propuštění opakoval. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2005 (7 To 71/2005) Ústavní soud zjistil, že krajský soud zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí okresního soudu. Stěžovatel ve stížnosti krajský soud upozornil, že jednání bylo překvalifikováno. Nyní horní hranice trestu odnětí svobody, jejž je možno uložit za stíhanou trestnou činnost, nepřevyšuje dvě léta. Okresní soud podle stěžovatele chybně vyložil ustanovení §68 odst. 3 písm. e) tr. ř., neboť stěžovatel nepokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán. V usnesení se uvádí, že ustanovení §68 odst. 3 písm. a) až e) tr. ř. se vztahuje i na jednání, jehož se obviněný dopustil před rozhodnutím o jeho vzetí do vazby. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel byl Okresním soudem v Karviné, pobočky v Havířově, dne 13. 3. 2001 (102 T 212/2000) pravomocně odsouzen za trestný čin krádeže kvalifikovaný dle §247 odst. 1 písm. b) a e) a odst. 2 tr. zák. Nyní stíhaným jednáním navázal na předchozí trestnou činnost. Soud zdůraznil potřebu respektování účelu trestního řádu, jímž je mj. zabránění trestné činnosti.
Na základě sdělení Okresního soudu ve Frýdku-Místku si Ústavní soud opatřil nepravomocný rozsudek tohoto soudu ze dne 17. 2. 2005 (1 T 6/2005-251). Z něj vyplývá, že stěžovatel byl Okresním soudem ve Frýdku-Místku shledán vinným trestným činem krádeže a pokusu krádeže, spáchaného několika útoky, při naplnění znaků vloupání a speciální recidivy [§247 odst. 1 písm. b) a e) tr. zák.]. Za to mu byl - rovněž nepravomocně - uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Rozsudek byl vyhlášen dne 17. 2. 2005, tedy před podáním ústavní stížnosti.
Ústavní soud požádal předsedu senátu Krajského soudu v Ostravě o vyjádření k ústavní stížnosti. JUDr. P. D. plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a vyjádřil názor, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. ř. je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (srov. např. nález ze dne 23. 10. 2001 ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 303/01 a v něm uvedenou judikaturu - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 156, str. 149, nebo jeho el. verzi veřejně dostupnou pod touto sp. zn. na www.judikatura.cz). Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Stěžovatel upozornil, že vazbu nelze za dané situace odůvodnit tím, že v minulosti páchal trestnou činnost. Ústavní soud konstatuje, že účelem vazby nemůže být - viděno z pohledu ústavních garancí - zamezení páchání trestné činnosti "o sobě". Jinak by totiž mohla být nařízena jakási forma detence osob, které prostě páchají trestnou činnost jako takovou, což by bylo v příkrém rozporu s garancemi, kterými ústavní pořádek limituje omezení osobní svobody osob odůvodněné veřejným zájmem na účinném postihování trestné činnosti. Účel vazby se musí vztahovat ke skutku, o jehož objasnění v daném případě jde. Účelem ustanovení §68 odst. 3 písm. e) tr. ř. je z hlediska ústavních garancí zamezení obecně nežádoucí (a v minulosti velmi časté) situace, kdy byla osoba obviněná z méně závažného trestného činu před vynesením výroku o její vině či nevině držena ve vazbě po dobu, jež se velmi blížila délce trestu, jejž bylo možno za stíhané jednání uložit. Tento stav z hlediska ústavních garancí osobní svobody popíral účel vazby jako zajišťovacího institutu a byl v kolizi i se zásadou presumpce neviny.
Stěžovatel je stíhán, obžalován a nepravomocně odsouzen za skutek spočívající mj. ve speciální recidivě trestného činu krádeže. Přitom již byl odsouzen jako speciální recidivista a jednání, pro něž je nyní držen ve vazbě, se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu, jenž mu byl za obdobné jednání uložen. Skutečností je, že stěžovatel byl v době podání ústavní stížnosti nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Dále bylo zjištěno, že stěžovatel není v zaměstnaneckém poměru, z něhož by mu plynul příjem. Tyto skutečnosti obecné soudy náležitě vyhodnotily a právní závěry, k nimž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé. Ústavní soud ve svém rozhodnutí a v rámci vymezeném pro své rozhodování proto nedospěl k závěru, že bylo protiústavně vyloženo ustanovení §68 odst. 3 písm. e) tr. ř., které umožňuje neaplikovat ustanovení §68 odst. 2 tr. ř. omezující vazební stíhání osob ohrožovaných trestem odnětí svobody s horní hranicí nepřevyšující dvě léta.
Ústavní soud neshledal porušení ústavních záruk osobní svobody stěžovatele ani jeho práva na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.