ECLI:CZ:US:2008:1.US.3097.07.1
sp. zn. I. ÚS 3097/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 11 Tvo 36/2007, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 11 To 50/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se R. T. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora označeným usnesením Nejvyšší soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel, podle ustanovení §71 odst. 4, 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), ponechán i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) TrŘ. Stěžovatel je stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1, 4 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 2 T 17/2006, byl za tento trestný čin nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou. V rámci odvolacího řízení byl označený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k novému rozhodnutí.
Stěžovatel tvrdil, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, že obecné soudy porušily jeho právo na slyšení, neboť o jeho ponechání ve vazbě rozhodly v jeho nepřítomnosti, přestože stěžovatel (obviněný) musí být před rozhodnutím o pokračování vazby vždy vyslechnut. V tomto směru poukázal na pochybení soudu prvního stupně, který v napadeném usnesení uvedl, že rozhodl ve veřejném zasedání, ačkoli rozhodoval v zasedání neveřejném. Navíc, zrušením odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 2 T 17/2006, vrchním soudem, zanikl důvod útěkové vazby.
Po prostudování ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a listinných materiálů ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 2 T 17/2006, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu, dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s §67 a §71 odst. 4, 6 TrŘ). Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby, z nichž vyplývá obava z následků předvídaných podle §67 písm. a) TrŘ, vedoucí obecné soudy k rozhodnutí o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě a další zákonné podmínky upravené v ustanovení §71 odst. 4 TrŘ. Skutečnost, že odsuzující rozsudek krajského soudu byl v odvolacím řízení zrušen, není (sama o sobě) v dané věci důvodem pro propuštění stěžovatele z vazby. Věc byla vrácena krajskému soudu k novému rozhodnutí, přičemž podezření o tom, že stěžovatel trestný čin spáchal, se neoslabilo, ale trvá za současné existence konkrétních skutečností ospravedlňujících pokračování vazby; tento důvod převážil nad právem na osobní svobodu. Proto nelze odmítnout přesvědčení obecných soudů o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a) a §71 odst. 4 TrŘ, jako zákonného důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny).
Stěžejní tvrzení stěžovatele spočívá v tom, že "nebyl slyšen" v řízení o pokračování omezení osobní svobody, čímž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv.
V tomto směru Ústavní soud připomíná, že problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě se opakovaně zabýval např. v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález 41, str. 397), sp. zn. I. ÚS 161/04 (tatáž sbírka, svazek 33, nález 74, str. 229) či sp. zn. III. ÚS 369/04.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 Ústavní soud konstatoval, že "Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.)" Obdobně v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 161/04 Ústavní soud vyslovil, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy "je třeba při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody zajistit slyšení dotčené osoby." V případě obou těchto nálezů Ústavní soud konstatoval absenci osobního slyšení a napadená rozhodnutí zrušil. Přitom zohlednil i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který mnohokrát konstatoval důležitost osobního slyšení a kontradiktorního procesu při rozhodování o vazbě, včetně například rozhodnutí Garcia Alva v. Germany - application no. 23541/94, Schöps v. Germany - application no. 25116/94, Nikolova v. Bulgaria - application no. 31195/96, Assenov and Others v. Bulgaria - 90/1997/874/1086 a další (http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/).
Ústavní soud nicméně ve svých rozhodnutích rovněž konstatoval, že tyto dva, shora citované, nálezy Ústavního soudu a zmíněnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě znamená vždy porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 515/04 neměl výhrady k postupu soudu v případě, kdy: "Stěžovatel nebyl propuštěn z vazby na svobodu, protože Vrchní soud v Praze se neztotožnil s názorem, že přes přetrvávající důvody vazby a přes konkrétní opodstatněnost trestního stíhání stěžovatele, kdy je reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, může být postačujícím důvodem pro propuštění stěžovatele na svobodu fakt, že o předchozím ponechání stěžovatele ve vazbě krajský soud nerozhodoval se zajištěním slyšení obviněného, při němž by se mohl vyjádřit ke konkrétním důvodům své vazby." Ústavní soud přitom zdůraznil, že tento závěr není v rozporu s právním názorem vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02, protože ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 bylo, na rozdíl od případu sp. zn. I. ÚS 515/04, "nesporné, že konkrétní vazební důvod tvrzený obecnými soudy nebyl opodstatněný a průběh řízení prokázal, že stěžovatel, pokud by měl dánu příležitost v rámci vazebního slyšení reagovat na tento tvrzený vazební důvod, by jeho existenci snadno vyvrátil. Jinými slovy, v této věci neveřejná forma jednání soudu o pokračování omezení svobody stěžovatele přispěla k omezení jeho možnosti zvrátit svým vyjádřením rozhodnutí soudu, které se opíralo pouze o formálně konstatovaný vazební důvod." (obdobně viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 513/04).
V rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 239/04 Ústavní soud shledal, že "nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna". Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí také dospěl k závěru, "že jak z článku 5 odst. 4 Úmluvy, tak ani z výše uvedeného nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02, nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy. Je jisté, že při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena. Takový požadavek musí ovšem být relevantní, tj. splňovat jisté kvalitativní náležitosti, a tudíž minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Stěžovatel ve své stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě neuvedl jakékoliv konkrétní námitky, jež by naznačovaly, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly, a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení; již proto se nemůže svého práva být osobně slyšen důvodně domáhat ani v rámci podané ústavní stížnosti." (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 265/04, též sp. zn. III. ÚS 684/04).
Rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 515/04 a sp. zn. IV. ÚS 239/04 vycházejí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srovnej jeho výše uvedená rozhodnutí, zejména pak Kampanis v. Greece, Nikolova v. Bulgaria, Shishkov v. Bulgaria).
Ústavní soud následně korigoval své závěry v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, když shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". Smyslem citovaného plenárního nálezu bylo zajištění práva obviněného být slyšen v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, v určitých časových intervalech, jako základní institucionální záruka spravedlnosti řízení. Ústavní soud přitom vyšel ze stávající právní úpravy a spojil povinnost slyšení obviněného se zákonným přezkumem vazebních důvodů ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 až odst. 7 TrŘ. Tím založil povinnost soudů slyšet obviněného, je-li ponechán ve vazbě, pravidelně a opakovaně. Přitom zároveň zdůraznil, že takto kategorický závěr je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí [viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 596/04 (nepublikováno)].
Z těchto závěrů vyplývá, že není povinností soudu konat automaticky slyšení vazebně stíhaného při každém rozhodování o dalším trvání vazby, příp. při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu. Pouze slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je nutné vždy. Účelem slyšení je totiž především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. V ostatních případech při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena, ale z takového požadavku musí být zřejmá konkrétní fakta, která nejsou ani nepravděpodobná ani bezvýznamná a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku, pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je, pokud jde o jeho námitku absence osobního slyšení, zjevně neopodstatněná. Ústavní soud považuje za nutné v souladu se svou shora uvedenou judikaturou zdůraznit, že absence osobního slyšení při rozhodování o vazbě neznamená vždy automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod. Každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, včetně toho, zda stěžovatel vznesl požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen a tento požadavek splňoval určité kvalitativní náležitosti.
V daném případě nevyplývá, že by stěžovatel osobní slyšení před soudem prvního stupně požadoval, ani že by v této souvislosti uvedl jedinou konkrétní námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující vazbu. Rovněž ve své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně nežádal o osobní slyšení před odvolacím soudem a neuvedl žádnou skutečnost, pro kterou by slyšen být měl.
Ústavní soud při zvažování otázky, zda v daném případě nebylo stěžovateli postupem obecných soudů omezeno jeho právo uplatnit veškeré jeho návrhy a námitky proti prodloužení vazby, vzal v úvahu též skutečnost, že napadená rozhodnutí byla vynesena sice v neveřejném zasedání (24. 9. 20007 a 29. 10. 2007), avšak v době, kdy v téže trestní věci proběhlo krátce předtím dne 7. 9. 2007 před vrchním soudem veřejné zasedání o odvolání proti shora označenému odsuzujícímu rozsudku krajského soudu, konané za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce. V průběhu veřejného zasedání mohl stěžovatel nebo jeho obhájce uplatnit bezprostředně před soudem veškeré skutečnosti prospívající stěžovateli, které by svědčily pro odpadnutí důvodů vazby, což je patrno i z protokolu o veřejném zasedání ze dne 7. 9. 2007. Námitky a návrhy stěžovatele byly soudům předkládány rovněž v jeho opakovaných žádostech o propuštění z vazby a ve stížnostech proti zamítnutí těchto žádostí. Naposledy bylo o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby rozhodováno vrchním soudem současně s tzv. periodickým rozhodováním o ponechání stěžovatele ve vazbě, které je předmětem projednávané ústavní stížnosti (viz protokol z neveřejného zasedání ze dne 24. 9. 2007 a str. 1 napadeného usnesení soudu prvního stupně). Lze tedy konstatovat, že s těmito skutečnostmi byly obecné soudy dostatečně seznámeny a vzaly je v potaz. Nelze tedy dovodit, že postupem obecných soudů byla porušena stěžovatelem namítaná ústavně zaručená práva.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu