ECLI:CZ:US:2004:3.US.380.04
sp. zn. III. ÚS 380/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., právně zastoupeného Mgr. H. P. advokátkou proti druhému výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 16 Co 445/2001, o nákladech řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 6. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení druhého výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 16 Co 445/2001, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 8 C 406/96, Okresní soud v Jihlavě výrokem I. rozhodl tak, že návrh, aby žalovaným Honebnímu společenstvu Kamenná - Nové Dvory a Mysliveckém sdružení Vrchovina bylo uloženo zpřístupnit a předat žalobci J. S. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") honitbu s názvem Kamenná - Nové Dvory a umožnit mu plnit v ní výkon práv a povinností daných nájemní smlouvou ze dne 5. 4. 1993, uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným Honebním společenstvím Kamenná - Nové Dvory, zamítl. Výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně byl žalobce zavázán uhradit žalovaným náklady řízení, a to žalovanému Honebnímu společenstvu Kamenná - Nové Dvory ve výši 9 274,- Kč a žalovanému Mysliveckému sdružení Vrchovina ve výši 7 759, - Kč.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 16 Co 445/2001, Krajský soud v Brně na základě návrhu, kterým vzal žalobce návrh na zahájení řízení zpět, prvním výrokem zrušil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 8 C 406/96, a řízení ve věci zastavil. Ve druhém výroku odvolací soud uložil žalobci nahradit žalovaným na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 36 545,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že řízení bylo zahájeno na základě žaloby podané k soudu již v roce 1996. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení před obecnými soudy se domáhal zpřístupnění honitby s názvem Kamenná - Nové Dvory, neboť dne 5. 4. 1993 byla mezi ním a prvým žalovaným uzavřena smlouva o nájmu označené honitby - s dobou nájmu 10 let od uzavření smlouvy - a prvý žalovaný mu dal dopisem ze dne 27. 11. 1995 z této smlouvy výpověď. Po té uzavřel první žalovaný jako pronajímatel smlouvu o nájmu předmětné honitby s druhým žalovaným jako nájemcem. Protože předmětná výpověď byla podle stěžovatele neplatná, domáhal se stěžovatel v řízení před obecnými soudy nejprve určení neplatnosti této výpovědi a následně zpřístupnění honitby. Prvostupňový soud rozsudkem ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 8 C 406/96, žalobu zamítl a uložil stěžovateli nahradit náklady řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Podáním ze dne 26. 1. 2004, doručeným soudu dne 4. 2. 2004, vzal stěžovatel svůj žalobní návrh zpět, a to v době, kdy odvolací soud podané odvolání ještě neprojednal. Ke zpětvzetí žaloby vedla stěžovatele skutečnost, že v mezidobí od podání žaloby uplynula doba, na kterou byl nájem honitby sjednán. Jiný postup, uvádí stěžovatel, nepřicházel s ohledem na uplynutí doby nájmu v úvahu. Stěžovatel má za to, že rozhodoval-li soud o nákladech řízení za shora popsané situace podle ust. §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), dopustil se tím porušení výše uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele.
Stěžovatel, jak uvádí v ústavní stížnosti, je toho názoru, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. V takových případech podle stěžovatele odpovídá ustálené judikatuře, že nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu). Týká-li se stanovení povinnosti peněžitého či nepeněžitého plnění z majetku jednotlivce, zasáhne tak orgán veřejné moci také do vlastnického práva jednotlivce garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které se nemohou nepříznivé majetkové důsledky vyvolané sporem dotknout toho účastníka řízení, který svým procesním úkonem spor nevyvolal, pokud odpadne předmět tohoto sporu v důsledku uplynutí času. Stěžovatel je přesvědčen, že ani ten účastník řízení, který jsa přesvědčen o svém právu vyvolal soudní spor, nemůže nést náklady tohoto řízení, když je nucen vzhledem k uplynutí času upustit od vymáhání svého uplatněného nároku.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§157 odst. 2 o. s. ř.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadený výrok rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu ve věci náhrady nákladů řízení. K otázce nákladů řízení Ústavní soud již dříve judikoval v tom směru, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení - i když se může někdy i citelně dotknout některého z účastníků řízení - nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. IV. ÚS 497/03). Je tomu tak proto, že Ústavní soud nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu, tím spíše to platí, pokud jde o akcesorický výrok o nákladech řízení. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze např. v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících předmětné řízení (usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 202/01), což by mohlo v posuzovaném případě nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecného soudu, jež by bylo možno označit za svévolné či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98), což se však v projednávaném případě nestalo.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně aplikace ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., týkajícího se náhrady nákladů řízení v jeho právní věci.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že postup v soudním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Odvolací soud v projednávaném případě aplikoval větu první daného ustanovení, neboť dle jeho názoru stěžovatel zpětvzetím návrhu zavinil zastavení řízení.
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích (sp. zn. II. ÚS 331/03) potvrdil ústavní konformitu interpretace, že pojem "zavinění", použitý v uvedeném ustanovení, je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku, a nikoli podle hmotného práva. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, musí soud přiznat ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložili na bránění svého práva.
Pokud by otázka zavinění byla posuzována podle hmotného práva, došlo by k posouzení důvodnosti nároku ve věci samé, takže by po zastavení řízení soud dále zkoumal důvodnost nároku ve věci samé, což je nepřípustné. Za situace, kdy vzal žalobce žalobu zpět, z procesního hlediska zásadně platí, že zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a je proto povinen nahradit žalovanému náklady řízení, které mu vznikly.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na judikaturu v předmětné oblasti, konkrétně cituje z usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 563/01, viz též sp. zn. I. ÚS 653/03.
Ústavní soud ve výše uvedených rozhodnutích judikoval, že smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil nebo jemuž se přihodila náhoda, která je vyvolala (viz §146 odst. 2, §147 a §148 odst. 2 občanského soudního řádu). K tomu Ústavní soud dodal, že v takových případech nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu), eventuálně též náhoda, a důsledkem je vznik nákladů druhého (dalšího) účastníka. Pro případ vlivu chování druhého účastníka na zpětvzetí žaloby je stanovena z tohoto principu výjimka (§146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu). Je proto evidentní, že pokud odpadne předmět sporu v důsledku uplynutí času, nemohou se nepříznivé majetkové důsledky vyvolané tímto sporem dotknout toho účastníka řízení, který svým procesním úkonem spor nevyvolal (sp. zn. II. ÚS 563/01, sp. zn. I. ÚS 653/03).
V projednávané věci jde právě o tento případ. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel vzal žalobu zpět a svým zpětvzetím návrhu tak zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Je to tedy právě stěžovatel, kdo nese náklady předmětného řízení v souladu s ust. §146 odst. 2 věta první, o. s. ř. V ústavní stížnosti stěžovatel nepopírá, že soudní spor přesvědčen o svém právu vyvolal, a proto, jak výše uvedeno, pokud odpadne předmět sporu v důsledku uplynutí času, nemohou se nepříznivé majetkové důsledky vyvolané tímto sporem dotknout toho účastníka řízení, který svým procesním úkonem spor nevyvolal. Těchto důsledků si musel být stěžovatel vědom již v okamžiku, kdy žalobu vzal zpět, a musel počítat též s případným uložením povinnosti hradit náklady řízení ostatním účastníkům řízení. Tento předpoklad musel zahrnout nejen řízení před soudem prvního stupně, ale s ohledem na princip jednotnosti řízení též případné řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že krajský soud postupoval zcela v intencích zákona, kterým je občanský soudní řád, své právní závěry podrobně objasnil a zdůvodnil a jeho postup nelze hodnotit jako libovolný či dokonce svévolný, porušující práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Krajský soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na soudní ochranu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem krajského soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 Úmluvy.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu