ECLI:CZ:US:2020:3.US.3881.19.1
sp. zn. III. ÚS 3881/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2019 č. j. 7 Tdo 858/2019-1691, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2019 č. j. 3 To 8/2019-1588 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 12 T 167/2017-1495, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující popření principu individuálního přístupu dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a zásady in dubio pro reo.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 21. 11. 2018, č. j. 12 T 167/2017-1495 byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby v souvislosti s přihláškou do konkursního řízení podle §329 odstavec 1 písmeno a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a obžalovaný M. Z. účastenstvím ve formě návodu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písmeno b) a §329 odstavec 1 písmeno a) téhož zákona. Stěžovatel byl odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Spoluobžalovaný byl odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu samostatného výkonu advokacie na dobu 2 roky a 6 měsíců.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl o odvolání stěžovatele, spoluobžalovaného a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") dalším napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí městského soudu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) téhož zákona nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil ho podle §329 odst. 1 téhož zákona k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Spoluobžalovaný byl shledán vinným návodem k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. b), §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §329 odst. 1 téhož zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 2 roky.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b odst. 1 písm. e) téhož zákona. Dovolání spoluodsouzeného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. K porušení práv stěžovatele mělo konkrétně dojít tím, že městský soud nezjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což bylo podkladem pro nepřesné závěry učiněné soudy v meritorních rozhodnutích, na základě kterých byl stěžovatel odsouzen. Dokazování orgány činnými v trestním řízení se zaměřilo na rozsáhlé výslechy svědků v režimu neodkladných úkonů, realizovaných evidentně v rozporu se zákonem, a to s cílem prověřit jedinou vyšetřovací verzi stavící na údajné nemožnosti, aby předmětná přihláška nebyla opatřena podacím razítkem, a aby se dostala do jiného spisu. Nebyl objasněn motiv trestného činu a soud se v této věci omezil na pouhé spekulace, které nejsou podloženy žádným důkazem. Městský soud porušil zásady presumpce neviny a in dubio pro reo a krajský soud vady řízení nenapravil a stěžovatele uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nedostatky ve vyšetřování jsou v rozporu se zásadami zakotvenými v §2 odst. 2, 5 a 6 tr. řádu. Odsuzující rozsudek vychází z presumpce nepravdivosti obsahu úředních záznamů a presumpce nemožnosti, že k záměně mohlo dojít, aniž by soud vzal v úvahu zákonný předpoklad, že stěžovatel byl důvěryhodná osoba v postavení soudce, který při výkonu pravomoci zákonného soudce vyhotovil úřední záznamy.
6. Stěžovatel se domnívá, že i Nejvyšší soud postupoval nesprávně, když odmítl jeho dovolání z důvodů, že navrhoval přezkum skutkových zjištění. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze namítat ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu a hodnocení důkazů . Postupem Nejvyššího soudu tak došlo k porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v tomto rozsahu přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Jde-li však o napadený rozsudek městského soudu, který v celém rozsahu zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá povahu řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavních norem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z podústavního práva.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně souladná; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není; proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
14. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující skutečnosti.
15. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti tomu, že Nejvyšší soud nevyvodil kasační důsledky z kritiky důkazního řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, která byla obsažena v dovolání. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
16. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. S ohledem na právo obviněného na soudní ochranu je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním - v intencích těchto kategorií vad - uvažovat i v dovolacím řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09]. Nejvyšší soud se stěžovatelovými výhradami zabýval a konstatoval, že napadené rozhodnutí krajského soudu těmito vadami netrpí. Při rozhodování o ústavní stížnosti je tudíž nutné obracet pozornost k otázce, zda tento závěr Nejvyššího soudu z ústavněprávních hledisek obstojí.
17. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však v podstatě nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
18. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, nevyhoví-li jim, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
19. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
20. Posléze uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že městský soud a krajský soud bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud tato jejich rozhodnutí k jeho dovolání nezrušil. Takový exces však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
21. Nejvyšší soud v mezích procesních možností daných úpravou dovolacího řízení a obsahem dovolání konstatoval, že soudy provedly dostatečně široké vyšetřování umožňující rozhodnutí ve věci. Stěžovateli i krajskému soudu přisvědčil, že byly policejním orgánem nadbytečně realizovány některé úkony (výslechy svědků) jako úkony neodkladné, ale vzhledem k jejich znovuprovedení u hlavního líčení za účasti obžalovaných to není vadou, která by měla za následek, že konečné rozhodnutí ve věci neobstojí. Stěžovatel napadl postup vedoucí podatelny H. Z. jako nepřesvědčivý poté, co jí předložil své úřední záznamy, ale soudy vyhodnotily, že jednala obezřetně, aniž by se chtěla vyhnout řešení problému či usilovala o jeho zastření. Stěžovatel postupoval při znovuvyhotovení úředního záznamu poté, co první nebyl akceptován s promyšlenou cílenou snahou prosadit včasnost podání přihlášky, namísto logického a standartního předání věci zákonnému soudci (a následného ověření data podání prostřednictvím kopie podatele, však taková kopie předložena nebyla ani po snaze H. Z.). Nejvyšší soud se vypořádal s konkrétními námitkami stěžovatele v odůvodnění usnesení (odst. 16 - 20 usnesení), proto v podrobnostech lze na ně odkázat.
22. Z uvedeného je patrné, že soudy z ústavněprávních hledisek řádně vyložily, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinily, a podrobně se zabývaly i obhajobou stěžovatele, přičemž vysvětlily, z jakých důvodů jí neuvěřily. Nejvyšší soud připomenul, že s těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i krajský soud v odůvodnění svého rozsudku.
23. Relevantní důvody, proč usnesení Nejvyššího soudu pokládá za protiústavní, tudíž stěžovatel neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tj. coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí a odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu není případný.
24. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
25. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivé řízení, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch ve věci či že by se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny nepředstavuje. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
26. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 1, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož ani čl. 6 Úmluvy.
27. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti rozsudku městského soudu, který již zrušil krajský soud, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a ve zbytku ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu