ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.858.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 858/2019-1691
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2019 o dovoláních obviněných J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a M. Z. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 3 To 8/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 167/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2018, č. j. 12 T 167/2017-1495, byl obviněný J. K. shledán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Obviněný M. Z. byl shledán vinným návodem k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. b), §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu samostatného výkonu advokacie na dobu 2 roky a 6 měsíců.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci odvoláními. Rozsudek byl napaden v celém rozsahu. Z podnětu odvolání obviněného J. K. a z podnětu odvolání státního zástupce, směřujícího v neprospěch obviněného M. Z., Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 3. 2019, č. j. 3 To 8/2019-1588, podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že J. K. shledal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Obviněný M. Z. byl shledán vinným návodem k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. b), §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 2 roky a 6 měsíců. Odvolání obviněného M. Z. potom bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Zmíněné trestné činnosti se obvinění dopustili tím, že obviněný M. Z. v přesně nezjištěné době v období od 2. 9. 2016 do dopoledních hodin dne 7. 9. 2016 na nezjištěném místě sám nebo prostřednictvím další osoby přesvědčil obviněného J. K., soudce K. s. v B., aby zajistil, že přihláška pohledávky věřitelky I. S. ve výši 450 000 Kč, kterou obviněný M. Z. jako advokát a zvolený zmocněnec sepsal, do insolvenčního řízení na majetek dlužnice Š. P., které bylo vedeno u K. s. v B. pod sp. zn. KSBR 23 INS XY a které měl přiděleno jiný soudce než obviněný J. K., bude neoprávněně zaevidovaná jako doručená soudu ve lhůtě stanovené k podání přihlášek do 1. 9. 2016, ačkoliv ve skutečnosti včasně doručena nebyla, což by pro věřitelku I. S. znamenalo, že by k její pohledávce nebylo v insolvenčním řízení přihlíženo a nemohla by v něm být uspokojována z majetku dlužnice na rozdíl od pohledávek jiných, řádně a včas přihlášených věřitelů, přičemž za tímto účelem obviněný M. Z. sám nebo prostřednictvím další nezjištěné osoby předal obviněnému J. K. přihlášku I. S., poté obviněný J. K. při výkonu své funkce soudce nejprve dne 7. 9. 2016 v budově K. s. v B., XY, předstíral, že přihlášku nalezl v jemu přiděleném insolvenčním spisu sp. zn. KSBR 39 INS XY, do něhož měla být údajně omylem založena, obviněný J. K. tuto přihlášku předal na podatelnu soudu spolu se svým záznamem o nalezení přihlášky dne 6. 9. 2016 při studiu uvedeného spisu, který byl datován dnem 7. 9. 2016 s tím, že podle něj měla být přihláška doručena nejpozději dne 31. 8. 2016, tedy ke zpětnému vyznačení data doručení přede dnem 1. 9. 2016, což však vedoucí podatelny odmítla pro jí zjištěné nesrovnalosti učinit a přihlášku vrátila dne 7. 9. 20216 v odpoledních hodinách obviněnému M. Z., který přihlášku bezprostředně téhož dne opětovně předal obviněnému J. K., aby byla vložena do příslušného spisu zjevně se záznamem o jejím včasném uplatnění, a v návaznosti na to obviněný J. K. následně předstíral, že přihlášku ve skutečnosti nalezl v jiném mu přiděleném insolvenčním spisu sp. zn. 39 INS XY, v němž uvedl, že z opisu knihy odeslané pošty advokátní kanceláře obviněného M. Z. je zřejmé, že podání bylo k doručení na soud předáno 31. 8. 2016 a z toho je zřejmé, že přihláška pohledávky byla na podatelnu doručena dne 31. 8. 2016 a nedopatřením připojena k výše uvedenému spisu, spolu s ním přihlášku předal vedoucí kanceláře soudního oddělení 27 INS k zaevidování, kdy v rámci takového postupu mělo dojít také ke zpětnému vyznačení data doručení přihlášky soudu přede dnem 1. 9. 2016, avšak takový postup vedoucí podatelny pro jí zjištěné nesrovnalosti opětovně odmítla, kdy obviněný J. K. tímto jednáním usiloval o to, aby přihláška pohledávky I. S. byla v příslušném insolvenčním řízení považována za podanou včas a aby mohla být uspokojena, ačkoliv ve skutečnosti včas podána nebyla, tedy usiloval o neoprávněné majetkové zvýhodnění a prospěch I. S. v insolvenčním řízení a současně o způsobení újmy a škody ostatním řádně a včas přihlášeným věřitelům, jakož i dlužnici Š. P., přičemž obviněný J. K. postupoval v rozporu se svými povinnostmi soudce vyplývajícími z ustanovení §80 odst. 1, 2 písm. e), odst. 3, 5 zákona č. 6/2002 sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterých je povinen zejména zdržet se jakéhokoli jednání, jež by mohlo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů, nezneužívat své funkce k prosazení soukromých zájmů, a dále v rozporu s ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zakotvujícím zásadu rovnosti účastníků řízení před soudy a v rozporu s ustanovením §5 písm. a), b) a §173 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle kterých je třeba insolvenční řízení vést tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, kdy věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, přičemž věřitelé podávají přihlášky pohledávek u soudu do uplynutí stanovené lhůty a k přihláškám podaným později soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali oba obvinění dovolání. Obviněný J. K. je opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že soudy činné ve věci nerespektovaly princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, neboť byl odsouzen, ačkoli nebylo dosaženo praktické jistoty o skutkových okolnostech a nadále o průběhu skutku existují rozumné pochybnosti. Řízení je navíc zatíženo důkazním deficitem již z přípravného řízení, kdy policejní orgán, namísto aby zajistil důkazy objektivní povahy, se zaměřil na rozsáhlé výslechy svědků v rozporu se zákonem v režimu neodkladných úkonů, s cílem prověřit jedinou vyšetřovací verzi. V návaznosti na to výrok o vině nyní obsahuje pojmy jako „v přesně nezjištěné době“, „na nezjištěném místě“ či „prostřednictvím další osoby“ a je tak zřejmé, že je dáno více neznámých. Obviněný přitom od počátku řízení vinu popíral a od jednání spoluobviněného, kterého neznal, se distancoval. V této souvislosti nebylo možné přijmout ani spekulaci, že jejich kontakt měl zprostředkovat J. O. Obviněný dále uvedl, že pořídil postupně dva úřední záznamy, což nenasvědčuje promyšlenému a pečlivému protiprávnímu jednání, naopak to značí transparentnost. Záznamy, jejichž obsah měl svůj smysl (ratio), byly předloženy vedoucí podatelny a neobsahovaly žádné nahrazování kompetencí zákonného soudce. Soudy činné ve věci podle obviněného přecenily výpovědi pracovnic podatelny a nepřesvědčivý postup jejich vedoucí a nekriticky přijaly závěr o nemožnosti situace, v níž by přihláška nebyla opatřena podacím razítkem. Taková možnost přitom byla obhajobou tvrzena, a je zřejmá i z výpovědí svědků O. P. a J. P. Třeba bylo rovněž uvážit, že se předmětná přihláška mohla do spisu dostat i jinak, neboť tam měly přístup další osoby. Nakonec obviněný poukázal na postavení soudce v právním státě a jeho zvýšenou ochranu a dodal, že rovněž z tohoto pohledu mělo být na celou záležitost nahlíženo.
5. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a aby věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
6. Obviněný M. Z. své dovolání rovněž opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že jeho jednání není trestným činem, neboť z provedených důkazů nevyplývá, že by přihlášku pohledávky předal ve vymezeném období spoluobviněnému, resp. mu ji předal opětovně. Spoluobviněný navíc neměl pravomoc rozhodnout o jejím včasném doručení, a tedy včasnost nemohla být jednáním spoluobviněného způsobena. Pokud jde o jednání související s nakládáním s přihláškou, jež se stalo dne 7. 9. 2016, při zohlednění jeho popisu spoluobviněným, nic nenasvědčuje spáchání protiprávního jednání ze strany obviněného. Dále podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že by vzbudil ve spoluobviněném rozhodnutí zajistit vložení přihlášky do příslušného spisu se záznamem o včasném doručení, tedy nebyly naplněny podmínky účastenství ve formě návodu. Pokud jde potom o subjektivní stránku takového jednání, odvolací soud konstatoval, že motiv nebyl zjištěn, což však není překážkou dovození viny. S uvedeným obviněný nesouhlasil, neboť závěr o zavinění musí být vždy prokázán, přičemž mezi tzv. jiné subjektivní vztahy náleží i pohnutka. V další části svého dovolání obviněný napadl hodnocení jeho povinnosti mlčenlivosti jako advokáta, resp. tvrzení soudů, podle kterého jeho odepření výpovědi s odkazem na zmíněnou povinnost je účelové. Obviněný odkázal na §21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“) a dovodil, že mlčenlivosti podléhají veškeré informace, které se jako advokát při poskytování právních služeb dozvěděl. Povinnost tak chrání klienty, nikoli advokáty, před jehož zájmy mají oprávněné zájmy klienta přednost. Obviněný proto nemohl vést aktivní obhajobu, aniž by se dopustil porušení zákona o advokacii. Obviněný rovněž shledal pochybení v přípravném řízení spočívající v tom, že policejní orgán prováděl výslechy svědků jako neodkladné a neopakovatelné úkony, přestože se s takovým postupem neztotožnil ani státní zástupce. Z toho důvodu přípravné řízení nepovažoval obviněný za standardní. V řízení před soudem potom byla podle obviněného nucena k výpovědi svědkyně L. M., ačkoli odkazovala na mlčenlivost, jíž byla vázána jako zaměstnankyně obviněného a na přátelské vztahy s ním, které mohou představovat podle soudní praxe Ústavního soudu i silnější pouto než vztah rodinný. Výpověď jmenované svědkyně byla navíc nesprávně a účelově hodnocena v neprospěch obviněného. Ve věci dále podle obviněného došlo k porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo, protože nebylo prokázáno, že by spoluobviněným sepsané úřední záznamy byly nepravdivé. Většina dokazování směřovala ke zjištění způsobu přijímání listin podatelnou K. s. v B., a to prostřednictvím výslechu pracovnic podatelny, které přirozeně tvrdily, že k omylům dojít nemůže. Tvrzení o absenci pochybností stran pravdivosti jejich výpovědí tedy nemůže obstát, navíc když byly aktivitou spoluobviněného prokázány desítky vad v postupu podatelny. Nebyl tudíž zjištěn skutkový stav nezatížený důvodnými pochybnostmi. Nakonec obviněný poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe, resp. chybné posouzení společenské škodlivosti jeho jednání ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, který má zabránit shledávání bagatelních činů trestnými. V rámci celé naznačené argumentace obviněný současně odkázal na některé závěry soudní praxe.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně věc obviněného znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovoláním obou obviněných uvedl, že uplatnili v zásadě shodnou argumentaci jako v průběhu předcházejícího řízení, s níž se oba soudy činné ve věci vypořádaly. Předložené námitky obviněného J. K. výhradně a obviněného M. Z. pak v části směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů, což s odkazem na uplatněný dovolací důvod činit nelze. Přitom obvinění nenamítli existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, ale předkládaly pouze jiný názor na hodnocení důkazů. S tvrzením o pochybení soudů v daném ohledu se státní zástupce neztotožnil, neboť městský i krajský soud respektovaly §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a z jejich rozhodnutí nevyplývají žádné známky svévole či libovůle, rovněž pečlivě zrekapitulovaly důkazy a popsaly, proč považují shora uvedená, v konečném důsledku učiněná skutková zjištění za logická a odpovídající důkaznímu řízení. Jestliže se obvinění neztotožnili s procesní formou opatřování důkazů, konkrétně v podobě výslechů svědků před zahájením trestního stíhání, nemá taková skutečnost pro rozhodnutí soudů žádný význam. Za relevantní pak státní zástupce nepovažoval ani obviněnými tvrzený rozpor se zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo, které jsou navíc procesního a tedy mimo meze uplatněného dovolacího důvody nacházejícího se charakteru. Shodně vyhodnotil státní zástupce i tvrzení obviněného M. Z. ohledně jeho povinnosti mlčenlivosti jako advokáta, což jej mělo omezit při obhajobě. Právo na osobní obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod mělo totiž před zmíněnou povinností přednost a bylo tak na uvážení obviněného, jaký způsob obhajoby zvolí. Naopak za podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce shledal argumentaci obviněného M. Z., podle níž rozhodnutí o včasnosti přihlášky nenáleželo obviněnému J. K., který tak nejednal v souvislosti s výkonem jeho pravomoci, resp. nemohl být k tomu jím naváděn. Obviněný J. K. nicméně z pozice soudce vystupoval a využil své autority k učinění kroků vůči dalším zaměstnancům soudu, které měly vést k přijetí přihlášky jako včas podané. Státní zástupce k dalším námitkám obviněného M. Z., podle nichž nebylo prokázáno, kdo vzbudil u J. K. rozhodnutí jednat zjištěným způsobem, doplnil, že podle svědkyně H. Z. jí právě jmenovaný sdělil, že přihlášku na soud doručil on, přičemž v souvislosti s ní se obviněný J. K. dopustil nestandardního jednání v zájmu vytvoření zdání o jejím včasném uplatnění, což nemohlo být zájmem jiné osoby. Rozhodnutí konat v rozporu se svěřenou pravomocí tedy musel v obviněném J. K. vzbudit právě obviněný M. Z., byť tak mohl jednat sám i prostřednictvím jiného. Uvedené mělo podle státního zástupce význam i pro posouzení subjektivní stránky obviněného M. Z., který zjevně jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za relevantní ve vztahu k dovolacímu důvodu nakonec státní zástupce považoval i námitku obviněného M. Z., podle níž došlo k zásahu do zásady subsidiarity trestní represe, ovšem neshledal ji opodstatněnou, neboť v předmětném případě byly prostředky trestního práva uplatněny zcela důvodně a v souladu se závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012.
9. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl, a to v případě obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a v případě obviněného M. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) následně shledal, že zmíněné mimořádné opravné prostředky jsou v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byly podány osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Oba obvinění svoji argumentaci opírají o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
12. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
13. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
14. Nejvyšší soud připomíná, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
15. Obviněný J. K. ve svém dovolání, byť je opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zpochybnil skutkové závěry soudů obou stupňů a procesní postup, který k jejich dovození vedl. Primárně totiž napadl správnost dokazování provedeného policejním orgánem v přípravném řízení, hodnocení důkazů vyslovené soudy obou stupňů a domáhá se konstatování odlišného průběhu posuzovaného děje. Takové námitky však, jak bylo řečeno, uplatněný, ale ani žádný jiný, dovolací důvod naplnit nemohou. Ve věci současně nelze dovodit ani zásadní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, jenž by akceptaci předložené argumentace umožňoval.
16. Do jisté míry nad rámec možností dovolacího řízení tak Nejvyšší soud konstatuje, že bylo provedeno dostatečně široké dokazování, umožňující rozhodnutí ve věci, k němuž ani nebyly návrhy na doplnění (viz č. l. 1489 a 1578). Obviněnému a současně i odvolacímu soudu lze přisvědčit, že policejní orgán realizoval některé úkony (výslechy svědků jako neodkladné úkony) poněkud nadbytečně, což ovšem, s ohledem na jejich znovuprovedení u hlavního líčení za účasti obviněných, není vadou, která by snad měla odůvodnit závěr, že konečné rozhodnutí soudu ve věci neobstojí. Pokud v rámci skutkového děje zůstaly některé nikoli zcela vyjasněné momenty, které se následně projevily ve skutkové větě výroku o vině vyjádřeními zmiňovanými obviněným v dovolání, tzn. „v přesně nezjištěném místě“ apod., jedná se o momenty nemající zásadní vliv na právní posouzení věci (pokud je např. zřejmé, že určitá skutečnost nastala, nemusí být významné, na kterém místě se tak stalo).
17. Ke konkrétním námitkám obviněného lze ve stručnosti zmínit, že zejména soud prvního stupně se v rámci dokazování zaměřil na činnost podatelny jak obecně, tak ve vztahu k nakládání s předmětnou přihláškou pohledávky, což bylo podstatné z pohledu tvrzení obžaloby (tedy že s ní bylo nakládáno způsobem popsaným ve výroku o vině), i z pohledu obhajoby (namítající možné či i reálné vady v činnosti podatelny). Přitom podle učiněných zjištění zásadní pochybení v práci této organizační součásti krajského soudu shledány nebyly, nebyly ani v dřívější době vytýkány obviněným, a již vůbec se tak nestalo ve vztahu k osobně učiněným podáním v tom smyslu, že by se takové podání mohlo ocitnout bez podacího razítka ve zcela jiném spisu. Jiné závěry není možné dovodit ani z výpovědí svědků O. P. a J. P., do jisté míry vyznívajících ve prospěch obviněného. Svědecké výpovědi pracovnic podatelny, jež tvořily v dané souvislosti pochopitelný významný (byť nikoli jediný) podklad, byly současně dostatečně pečlivě hodnoceny a byly v souladu s důkazy dalšími.
18. Jestliže obviněný napadl postup vedoucí podatelny H. Z. poté, co jí předložil své úřední záznamy, jako nepřesvědčivý, je třeba zmínit, že byl naopak velmi přesný a obezřetný, navíc prostý jakékoli snahy o vyhnutí se řešení problému či jeho zastření, která by se nabízela, chtěla-li by se vyhnout případnému vystavení podatelny možnosti postihu pro jí učiněné pochybení. Pokud jde o jednání obviněného a znovuvyhotovení úředního záznamu poté, co první nebyl akceptován, spíše pak zjevně ukazuje – byť obviněný tvrdí v dovolání opak – na promyšlenost a zejména cílenou snahu prosadit včasnost podání přihlášky, namísto poměrně logického a standardního předání věci zákonnému soudci (a jím následného ověření data podání prostřednictvím kopie podatele, což se pak snažila učinit H. Z., ovšem taková kopie předložena nebyla).
19. Vnitřní smysl úředních záznamů, jak dále namítl obviněný v dovolání (ratio), stran stanovení údajného termínu doručení přihlášky, rovněž zjevně shledat nelze. Obviněný v nich (v úředních záznamech) totiž dovozoval zmíněnou významnou skutečnost zřetelně chybně, jak je zřejmé z učiněných zjištění, neboť s insolvenčními věcmi sp. zn. KSBR 39 INS XY a 30 INS XY by se předmětné podání uskutečněné osobně dne 31. 8. 2016 muselo, s přihlédnutím ke způsobu zpracování věcí podatelnou v rámci krajského soudu, minout. Jednalo se přitom o jeho tvrzení, nenahrazující kompetence jiného (zákonného) soudce.
20. Souhrnně vzato, skutkové závěry soudů obou stupňů jsou důvodné, komplexní, nepochybné (tedy i mimo možné uplatnění zásady in dubio pro reo) a navazující na provedené důkazy a nelze v nich či v jejich dovození shledat žádné, natož extrémní rozpory. Důkazy současně byly pečlivě hodnoceny jak samostatně, tak i ve vzájemných souvislostech, a zejména se zohledněním logických vztahů v provedených úkonech a jejich reálného významu a smyslu, což nutně a zároveň zcela správně vedlo právě k takovým zjištěním, jaká byla konstatována. Je namístě doplnit, že naopak odůvodnění svého postupu obviněným se s takovou charakteristikou zcela míjí.
21. Dovolací argumentace obviněného J. K. tudíž neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších, uvedených v §265b tr. ř.
22. Obviněný M. Z. potom v části svého mimořádného opravného prostředku předložil shodné či velmi podobné námitky. Do jisté míry lze tedy odkázat na již uvedené, přesto Nejvyšší soud doplňuje následující. I jednání právě jmenovaného obviněného jednoznačně vyplývá z provedených důkazů, přičemž je zřejmé, že právě jím (či jeho advokátní kanceláří) byla předmětná přihláška věřitelky I. S. zpracována a obviněný ji měl 31. 8. 2016 převzít k podání na K. s. v B. Tento den se však v XY nevyskytoval, ale následně ji nutně předal spoluobviněnému, který s ní dále nakládal výše popsaným způsobem (první úřední záznam). Když tento nebyl akceptován, obviněný nadále aktivně působil ve skutkovém ději, převzal na podatelně od H. Z. přihlášku a opětovně zcela mimo jakékoli akceptovatelné a smysluplné procesy (tedy s výjimkou protiprávní snahy o prosazení dřívějšího doručení podání soudu) prostřednictvím spoluobviněného a s využitím jiného z insolvenčních spisů se opětovně pokusil o dosažení téhož cíle. Je dokreslující skutečností, že poté, co ani zmíněná opakovaná snaha nebyla úspěšná a přihláška byla shledána opožděnou, nebylo nijak věřitelkou, zastoupenou obviněným jako advokátem, reagováno iniciací procesních opravných mechanismů, s tvrzením údajného (údajně pravdivého) včasného podání.
23. Zmíněné skutkové závěry rovněž důvodně navazují na provedené důkazy a není tak namístě dovodit žádný, natož extrémní rozpor. Při takovém postupu, jak již bylo zmíněno, pokud byly mimo jiné i zohledněny logické vztahy v provedených úkonech a jejich reálný význam a smysl, není jakýkoli prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, jíž se domáhá obviněný. Jinak řečeno, není zde po řádném a přesvědčivém hodnocení důkazů a vysloveném odůvodnění více skutkových verzí, vzájemně si konkurujících, které by postup podle citované zásady vyžadovaly (není tedy přiléhavý obviněným zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, směřovaný na případy, kdy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy).
24. Takto zjištěný děj je potom ve vztahu k obviněnému namístě právně kvalifikovat jako návod k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. b), §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud obviněný zmíněný závěr rozporuje, i s odkazem na judikaturu, je třeba doplnit, že se primárně opírá o tvrzení jiného skutkového stavu věci, tedy nepřípustně vzhledem k možnostem dovolacího řízení a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Obviněný dále v dovolání napadl závěry soudů obou stupňů k hodnocení jeho povinnosti mlčenlivosti ve smyslu §21 zákona o advokacii. I zde Nejvyšší soud především uvádí, že daná problematika se nedotýká správnosti hmotně právní kvalifikace a tudíž opět absentuje možnost podřazení pod uplatněný dovolací důvod. Rovněž je namístě doplnit, že obviněný si samostatně posoudil rozsah své povinnosti mlčenlivosti a nebyl nijak nucen k jejímu porušení, resp. k výpovědi. Současně se ovšem Nejvyšší soud připojuje k pochybnosti soudů obou stupňů – aniž by jakkoli nerespektoval např. obviněným zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 889/10, danou problematikou (mlčenlivostí advokáta) se zabírající – v tom smyslu, zda je předmětnou povinností kryto veškeré možné vyjádření se obviněného k věci. Pokud totiž advokát v zastoupení klienta provede osobní podání u soudu či jiného orgánu, tedy vstoupí do osobního jednání s pracovníky podatelny, nejedná se o skutečnost ve smyslu §21 odst. 2 zákona o advokacii, o níž by se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, a tedy by mu neměla povinnost mlčenlivosti bránit ve výpovědi o ní. Což také obviněný v rámci dílčích vyjádření či např. v rámci dovolání, kde předkládal svůj názor na průběh skutkového děje, činil. Předmětem mlčenlivosti totiž nejsou skutečnosti předkládané advokátem soudu či jinému orgánu (srov. Kovářová, D. a kol. Zákon o advokacii a stavovské předpisy. Komentář. Praha, Wolters Kluwer ČR, a.s., 2017, s. 469). Samozřejmě jiný náhled může být zaujat stran sdělování dalších skutečností, např. proč mělo být dané podání činěno, na základě jakých úvah apod., tedy skutečností, které vyplynuly z poskytování právních služeb klientovi (byť zde nelze přehlédnout odkaz na čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zmíněný státním zástupcem v jeho vyjádření), kam ovšem podstata projednávané věci nesměřovala. Úplné odmítnutí výpovědi obviněným M. Z. tudíž může být důsledkem přehnaně extenzivního výkladu povinnosti mlčenlivosti advokáta či jiných okolností, o kterých spekulovaly soudy obou stupňů, což ovšem nemá na celkové posouzení věci vliv. Navíc je možné doplnit, že obecně každý obviněný má právo odmítnout výpověď.
26. Pokud jde o výpověď svědkyně L. M., resp. vůbec možnost jejího výslechu s ohledem na §100 tr. ř., lze vedle opětovné neexistence přímé souvislosti s právním posouzením ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést následující. Tato svědkyně nejprve odmítala vypovídat s ohledem na údajný úzký kontakt s obviněným, tento důvod sám o sobě však nebyl soudem prvního stupně shledán dostatečným k odepření výpovědi. Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 955/18, může být skutečně namístě v daných souvislostech zohlednit i přátelský vztah, ovšem za předpokladu silného citového pouta, stavícího vztah na roveň vztahů podle §100 odst. 1 tr. ř. Takové skutečnosti však z tvrzení svědkyně, kterou v daném ohledu tíží břemeno tvrzení, zjištěny nebyly a proto byl výslech zcela správně proveden. Současně ovšem Nejvyšší soud dodává, že byl respektován i §21 odst. 9 písm. a) zákona o advokacii, když svědkyně nevypovídala o poskytnutí právních služeb klientovi, ale zejména o organizačním chodu kanceláře, byť se zaměřením na určité konkrétní postupy, popřípadě o krocích ve vztahu ke K. s. v B. v daném případě. Navíc zmíněný výslech neměl ani pro celkové posouzení věci nijak zásadní význam a tedy naznačené úvahy mají, i pokud by byla přehlédnuta nemožnost podřazení takové argumentace pod uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spíše akademický význam.
27. S jistou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky obviněného uvedené v další části jeho podání, v nichž napadá naplnění subjektivní stránky, a to s odkazem na vyjádření odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku, podle něhož nebyl zjištěn motiv jednání spoluobviněného J. K. Tvrzení obviněného však není důvodné. Motiv jednání pachatele totiž nelze zaměňovat se zaviněním jakožto obligatorním znakem všech skutkových podstat. O právním posouzení vnitřního vztahu obou obviněných k jejich aktivním, cíleným a opakovaným krokům není pochyb, když takto mohli činit toliko v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, čímž také byly naplněny pokyny soudní praxe, na níž odkázal obviněný v dovolání (stanovisko Nejvyšší soudu uveřejněné pod č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Motiv trestného činu (pohnutka) jako určitý vnitřní faktor, jenž podnítil trestněprávně relevantní jednání, je součástí širšího okruhu skutečností, jejichž nezjištění dovození trestní odpovědnosti nebrání.
28. Obviněnému je dále možné částečně přisvědčit, pokud namítl, že spoluobviněný J. K. neměl pravomoc rozhodnout o včasnosti podané přihlášky. Konečné rozhodnutí v insolvenčním řízení o předmětné přihlášce I. S., resp. přihlášené pohledávce, by bylo provedeno až ze strany v něm činného soudce, tedy v daném rozsahu jeho kompetenci nenahrazoval. Nicméně zajištění nesprávného (dřívějšího) data doručení přihlášky, a tedy i výrazný zásah do podkladů pro konečné posouzení tohoto podání, spoluobviněný učinit mohl a také se o to v rámci výkonu své funkce opakovaně a cíleně (s ohledem na obsah úředních záznamů) snažil, když jako soudce zpracovávající přidělené věci tvrdil, že v nich nalezl jiné podání, s nímž je třeba řádně naložit a mimo jiné i zjistit či odvodit datum jeho předání podatelně, což obviněný také prováděl, avšak v zásadním rozporu se stanovenými pravidly. Dané tvrzení obviněného o absenci pravomoci spoluobviněného stran rozhodnutí o včasnosti podání tudíž nemá relevanci, resp. mu nelze přisvědčit, když obviněnému ani nebylo kladeno za vinu vykonání úkonů namísto jiné úřední osoby, ale vykonání jemu svěřené pravomoci (do níž náleží i předání případně chybně založeného podání k dalšímu postupu) způsobem odporujícím zákonu.
29. V poslední části svého dovolání potom obviněný odkazuje na princip subsidiarity trestní represe s tím, že soudy dovozené jednání, kterého se měl dopustit (které ovšem obviněný poněkud zestručňuje na předání přihlášky spoluobviněnému), nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti. Zmíněná námitka je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, nicméně není opodstatněná.
30. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
31. S ohledem na popsané závěry je třeba dovodit, že v posuzované věci předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněný totiž naplnil všechny znaky skutkové podstaty návodu k výše zmíněnému přečinu v zásadě standardním způsobem, spočívajícím v cíleném útoku na řádné a zákonné působení orgánů veřejné moci a na činnosti jejich pracovníků v souladu s jim svěřenými pravomocemi a v mezích těchto pravomocí. Nelze současně dovodit ničeho, co by odůvodňovalo tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících deliktů dané skutkové podstaty, když je namístě dodat, že žádnou takovou konkrétní skutečnost nezmiňuje ani obviněný, ale předkládá pouze obecnou úvahu, resp. mírně konkretizovanou pro případ trestných činů výtržnictví podle §358 tr. zákoníku a podvodu podle §209 tr. zákoníku (byť podle dřívější právní úpravy), s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, které však zde nemají přímý dopad.
32. Právní posouzení jednání obviněného M. Z. tudíž bylo soudy činnými dříve ve věci provedeno správně a bez vad, proto nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu.
33. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným M. Z. v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit.
34. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., dovolání obviněného M. Z. potom odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel