ECLI:CZ:US:2009:3.US.40.08.1
sp. zn. III. ÚS 40/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného Mgr. Lenkou Vitebskou, advokátkou se sídlem v Liberci, Na Rybníčku 387/6, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2007 sp. zn. 8 To 117/2007, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. 8 To 95/2006 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007 sp. zn. Nt 210/2006, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných články 38 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále k porušení článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s článkem 10 Ústavy ČR.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. 63 T 1/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001 sp. zn. 8 To 3/2001, uznán vinným organizátorstvím trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou, a který v současné době vykonává. V mezidobí byl ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 9/2004 odsouzen ještě jednou, a to za pomoc k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. a ust. §250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž výkon trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců stěžovatele teprve čeká. Konec výkonu uvedených trestů odnětí svobody připadá na 19. 10. 2018.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, podal stěžovatel dne 4. 4. 2006 u Městského soudu v Praze návrh na povolení obnovy řízení dle §277 a násl. tr. řádu v již pravomocně skončené trestní věci sp. zn. 63 T 1/2000. Návrh na povolení obnovy byl projednáván pod sp. zn. Nt 210/2006. Tento návrh byl nalézacím soudem zamítnut usnesením ze dne 17. 8. 2006 č. j. Nt 210/2006-50. Stejně tak byla Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 8 To 95/2006 zamítnuta dne 12. 9. 2006 i stížnost stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu.
V souvislosti s řízením o povolení obnovy stěžovatel podal u Městského soudu v Praze ke sp. zn. Nt 210/2006 návrh ve smyslu ust. §33 odst. 2 tr. řádu na přiznání obhajoby bezplatné. Stěžovatel svoji žádost zdůvodnil tím, že je odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 17 let a 2 měsíce, je osobou nemajetnou, před nástupem do výkonu trestu studující, tedy bez finančních příjmů. Byl osobou ekonomicky závislou na své matce. Není poživatelem žádných sociálních dávek. Ve výkonu trestu není pracovně zařazen z důvodu nedostatku pracovních příležitostí ve věznici. K žádosti dále připojil čestné prohlášení.
Městský soud v Praze žádost stěžovatele usnesením sp. zn. Nt 210/2006 ze dne 3. 10. 2007 podle §33 odst. 2 tr. řádu a contrario zamítl, přičemž poukázal zejména na to, že stěžovatel bude mít možnost získat finanční prostředky v budoucnu, z výdělku v rámci dlouhodobého výkonu trestu odnětí svobody. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 117/2007 ze dne 29. 10. 2007 dle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavním pořádkem zaručené právo na obhajobu ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel poukázal na to, že obecným soudům osvědčil, že nemá dostatek finančních prostředků, aby si náklady obhajoby hradil sám. Poukazuje na svou životní situaci, uvádí, že před nástupem trestu studoval a během jeho výkonu nemohl být pracovně zařazen z důvodů nedostatku pracovních příležitostí a i nadále ve věznici pro něj placené zaměstnání k dispozici není a zřejmě ani nebude. Podrobně vylíčil své špatné životní perspektivy po návratu z výkonu trestu a značnou výši svých dosavadních dluhů. Nepovažuje tudíž za možné, že by byl v budoucnu náklady obhajoby státu schopen uhradit. Stěžovatel rovněž připomněl, že v jiných řízeních mu byl nárok na bezplatnou obhajobu dle §33 odst. 2 tr. řádu přiznán (usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 205/2005, sp. zn. Nt 214/2005 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 506/2006).
Stěžovatel je dále toho názoru, že byl v řízení o stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007 sp. zn. Nt 210/2006 před Vrchním soudem v Praze, vedeném pod sp. zn. 8 To 117/2007, odňat svému zákonnému soudci. Ve věci totiž nejednal soudce, který v ní dle názoru stěžovatele jednat měl podle platného rozvrhu práce uvedeného soudu. Tímto soudcem měl být JUDr. Martin Zelenka, předseda senátu 7 To, který u vrchního soudu rozhodoval v původním řízení o vině stěžovatele trestným činem. Dle stěžovatele vyplývá příslušnost tohoto soudce z rozvrhu práce pro Vrchní soud v Praze č. j. Sl/2007, a to dle zásad uvedených v bodech I.- IV.
Stěžovatel kromě zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2007 sp. zn. 8 To 117/2007, v němž se jednalo o přiznání nároku dle §33 odst. 2 tr. řádu (bezplatnost obhajoby v řízení o povolení obnovy), navrhl i zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. 8 To 95/2006, jímž samotné řízení o povolení obnovy skončilo zamítnutím stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2006 č. j. Nt 210/2006-50.
II.
Ústavní soud si ve věci ve smyslu ust. §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků k ústavní stížnosti. Jak Městský soud v Praze, tak Vrchní soud v Praze, označily ústavní stížnost za neopodstatněnou. Pokud jde o důvody přiznání nároku dle §33 odst. 2 tr. řádu, obecné soudy víceméně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze podrobně rozebral námitku stěžovatele ohledně toho, že bylo porušeno jeho právo nebýt odňat svému zákonnému soudci dle článku 38 odst. 1 Listiny. Účastník zdůraznil, že trestní věc stěžovatele byla meritorně rozhodnuta v senátu 8 To a ve stejném senátu, v souladu s rozvrhem práce, byla učiněna i další, na meritorní rozhodnutí návazná rozhodnutí. Předseda senátu uvedl, že stěžovatel se v projednávané ústavní stížnosti odvolává na zásadu přidělování věcí, platnou toliko pro případy sporů o zařazení věci do senátu (podmínky uvedené v bodech I. - IV. rozvrhu práce pro Vrchní soud v Praze č. j. Sl/2007). Stěžovatel se mýlí, pokud přikládá charakter zákonného soudce tzv. referentovi, neboť ve skutečnosti je za "zákonného soudce" třeba považovat konkrétní senát obecného soudu dle rozvrhu práce. Účastník k vyjádření přiložil kopie z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze z let 2001 až 2007.
Uvedená vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice, přičemž stěžovatel odpověděl prostřednictvím své právní zástupkyně obsáhlým vyjádřením ze dne 30. 1. 2009, v němž však de facto zopakoval svou argumentaci uplatněnou již v původním návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti.
III.
Na základě vyžádaného spisového materiálu a vyjádření účastníků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81, článek 90 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (článek 83 Ústavy). Na druhé straně Ústavní soud opakovaně připustil, že interpretace použitých právních předpisů může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
Ustanovení poslední věty článku 40 odst. 3 Listiny implicite obsahuje pravidlo, že obviněný je zásadně povinen uhradit náklady za poskytnutí právní pomoci. Ponechává přitom ale zákonodárci prostor k tomu, aby zákonem určil podmínky, za nichž právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně.
Dle ust. §33 odst. 2 tr. řádu, osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. V případech uvedených ve větě první a druhé náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát.
Dle ust. §153 odst. 1 tr. řádu je ten, kdo podal zcela bezvýsledně návrh na obnovu řízení, mimo jiné povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje obhájci, pokud byl v souvislosti s takovým návrhem ustanoven, ledaže obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou nebo na obhajobu za sníženou odměnu.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti zpochybňuje závěry obecných soudů, jež neshledaly důvodným jeho nárok na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud v podobných případech v minulosti uplatňoval svou přezkumnou pravomoc velmi restriktivně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 343/02 či sp. zn. II. ÚS 495/02, dostupná v on-line databázi rozhodnutí NALUS). Zdůraznil, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku dle §33 odst. 2 tr řádu, náleží toliko soudům obecným. Ústavní soud může posoudit jen to, zda obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly použitá ustanovení jednoduchého práva ústavně konformním způsobem. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí představovala exces z ústavního rámce.
Ústavní soud konstatuje, že při posuzování otázky, zda obviněný (resp. odsouzený) splňuje podmínky nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, není rozhodující jen momentální finanční situace obviněného, ale jeho celkové ekonomické a osobní poměry (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 3 Tz 46/98). Nemajetnost obviněného tak lze hodnotit i s ohledem na to, zda lze v budoucnu reálně očekávat, že obviněný získá majetek k uhrazení pohledávek státu. Z tohoto hlediska je zajisté mimořádně významnou skutečností, že se odsouzený nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Je nezbytné, aby obecný soud bral při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu na tuto skutečnost náležitý ohled a zkoumal, jaké jsou reálné možnosti výdělku odsouzeného ve výkonu trestu a přihlédl i k obtížím při hledání zaměstnání, kterým odsouzený může čelit po propuštění na svobodu. Na druhou stranu nelze a priori považovat za výraz rozhodovací libovůle argumentaci obecného soudu, poukáže-li na způsobilost odsouzeného získat finanční prostředky z výdělku v rámci výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody. Ve věci stěžovatele přitom Městský soud v Praze vycházel ze zprávy vězeňské služby, jež pracovní zařazení stěžovatele v budoucnu považovala za velmi pravděpodobné. Lze akceptovat poukaz obecných soudů na to, že eventuální nedostatek pracovních příležitostí pro odsouzené v nápravném zařízení má ze své podstaty ve vztahu ke konkrétnímu odsouzenému povahu dočasnou a nelze na něj hledět jako na překážku, jež by trvale bránila stěžovateli získat prostředky k uhrazení pohledávek za poskytnutí bezplatné obhajoby v řízení o povolení obnovy prací.
Lze konstatovat, že obecný soud existenci podmínek bezplatné obhajoby zkoumal dostatečně, přičemž svůj závěr logicky a hodnotově přijatelným způsobem vysvětlil, takže porušení zákona či kautel práva ústavního nelze dovodit. Existence rozhodnutí obecných soudů v jiných řízeních, jež v otázce uvedeného nároku dospěly k odlišnému závěru, nemá v dané věci pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí většího významu. Platí sice obecná zásada, že v podobném je třeba podobně rozhodovat (de similibus eadem est judicium), v případě rozhodování soudů o nároku dle §33 odst. 2 tr. řádu je však třeba mít na zřeteli, že posouzení poměrů pachatele odvisí od okolností ze své podstaty proměnlivých, které je navíc nutno zkoumat v kontextu konkrétní trestní kauzy, v níž se o přiznání bezplatné obhajoby jedná. Ani v projednávané věci totiž nelze přehlédnout její širší kontext, zejména to, že stěžovatel podává soustavně nedůvodné návrhy na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. §277 a násl. tr. řádu. V době, kdy byla vydána rozhodnutí, proti nimž směřuje ústavní stížnost, takových návrhů stěžovatel podal již sedm.
Ústavní soud se dále s návrhem stěžovatele nemůže ztotožnit ani v té části argumentace, v níž tvrdí, že bylo porušeno jeho právo nebýt odňat svému zákonnému soudci ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny (srov. i článek 81 a článek 94 odst. 1 Ústavy ČR). Zásada, na niž stěžovatel odkazuje, patří k důležitým prvkům právní jistoty a má být zárukou, že k rozhodnutí každé trestní věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených zásad vyplývajících z přesných procesních pravidel. V praxi je tato zásada provedena takovým systémem přidělování soudní agendy, který vylučuje - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců (viz Císařová, D. a kol., Trestní právo procesní. 5. vydání, Praha: ASPI, 2008, str. 105, srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 232/95, či nověji nálezy sp. zn. III. ÚS 561/02, sp. zn. IV. ÚS 307/07, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Z toho důvodu pak zákon stanoví nejen závazný způsob pro určení soudu příslušného k projednání a rozhodnutí určité věci a složení příslušných soudních senátů, ale vyžaduje též potřebnou konkretizaci toho, kterému soudci příslušného soudu bude věc přidělena, a to v rozvrhu práce, který pro každý soud zpracovává jeho předseda na období kalendářního roku (viz §41 až 45 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění).
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil v postupu obecných soudů nic, co by se protivilo výše popsaným zásadám. Stěžovatel v Ústavním soudem nyní projednávaném návrhu tvrdil, že v řízení o jeho stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007 sp. zn. Nt 210/2006 měl dle platného rozvrhu práce rozhodovat soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Martin Zelenka, který v původním řízení rozhodoval jako předseda senátu odvolacího soudu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001 sp. zn. 8 To 3/2001). Ústavní soud se však musí ztotožnit s vyjádřením vrchního soudu, že za zákonného soudce dle příslušného rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2007 je ve věci sp. zn. 8 To 117/2007 třeba považovat konkrétní senát tohoto soudu (nikoli konkrétního soudce "referenta"), kterým je senát 8 To a soudci do tohoto senátu zařazení, přičemž složení senátu se může měnit např. již proto, že někteří soudci odejdou na odpočinek, zemřou, onemocní atd.
Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, podané dne 7. 1. 2008, napadal rovněž usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. 8 To 95/2006, kterým tento soud dle §148 odst. 1 písm. c) zamítl jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2006 č. j. Nt 210/2006-50. Stěžovatel proti tomuto usnesení, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení dle §286 písm. d) tr. řádu, nevznesl v ústavní stížnosti žádnou konkrétní námitku. Z kontextu ústavní stížnosti lze dovodit, že toto rozhodnutí napadal právě z důvodů obsazení senátu, tedy s odkazem na údajné porušení jeho práv dle článku 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, nemohl se však návrhem na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. 8 To 95/2006, meritorně zabývat, neboť ze spisového materiálu je zjevné, že proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížnost podána po šedesátidenní lhůtě ve smyslu ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srov. údaje na č. l. 50 spisu Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 210/2006).
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem dle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu