ECLI:CZ:US:2020:3.US.4019.19.1
sp. zn. III. ÚS 4019/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Dr. Stanislava Přibila, MBA, zastoupeného Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou, sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2019 č. j. 30 Cdo 1566/2018-297 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 11 Co 221/2017-250, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, a 2) JUDr. Marka Franka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na řádné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na náhradu škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou opřenou o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal po první vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky 39 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (ušlého zisku), která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu druhého vedlejšího účastníka řízení (tehdy soudního exekutora, který v řízení před obecnými soudy vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalované) v exekučním řízení vedeném u něj pod sp. zn. 125 EX 735/10. V exekučním řízení měl druhý vedlejší účastník řízení exekučním příkazem ze dne 30. 3. 2011 č. j. 125 EX 735/10-45 (dále jen "exekuční příkaz") protiprávně postihnout obchodní podíl stěžovatele v obchodní společnosti ENVI, s. r. o., čímž stěžovateli zanikla účast v této společnosti a on se následně nemohl podílet na jejím zisku.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2016 č. j. 31 C 533/2014-194 žalobu na zaplacení částky 39 500 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení první vedlejší účastnici řízení částku 300 Kč (výrok II.) a druhému vedlejšímu účastníkovi řízení z téhož důvodu částku ve výši 1 200 Kč (výrok III.). Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ohledně ušlého zisku.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. 11 Co 221/2017-250 rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích I. a II., jako věcně správné, potvrdil (výrok I.); změnil je toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení před obvodním soudem tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Městský soud dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi škodou spočívající ve stěžovatelem tvrzeném ušlém zisku představujícím jeho podíl na zisku vytvářeném obchodní společností ENVI, s. r. o. a jednáním druhého vedlejšího účastníka řízení, přestože ten postupoval nepřiměřeně, když kvůli vymožení částky ve výši 15 120 Kč postihl obchodní podíl stěžovatele v hodnotě několika miliónů. Pro absenci příčinné souvislosti, jako podstatného znaku odpovědnosti za vznik škody, se městský soud dále nezabýval samotným vznikem škody a jejím rozsahem. K tomu doplnil, že účast stěžovatele v obchodní společnosti ENVI, s. r. o. sice zanikla doručením exekučního příkazu dne 4. 4. 2011, ten však pozbyl účinků dne 6. 4. 2011, kdy stěžovatel dobrovolně splnil svoji povinnost vymáhanou exekučně a došlo tak k obnovení účasti stěžovatele v obchodní společnosti ENVI, s. r. o. (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 31 Cdo 2827/2012). Bylo přitom podstatné, že tato povinnost nebyla hrazena z prostředků získaných postižením jeho podílu. Valná hromada obchodní společnosti ENVI, s. r. o. však vzápětí dne 8. 4. 2011 rozhodla o uvolněném obchodním podílu stěžovatele. Vzhledem k tomu, že obnovení účasti stěžovatele v obchodní společnosti ENVI, s. r. o. předcházelo rozhodnutí valné hromady o jeho uvolněném podílu, nemůže být dána příčinná souvislost mezi jednáním druhého vedlejšího účastníka řízení (byť postupoval nepřiměřeně) a vzniklou škodou. Skutečnost, že se obchodní společnost ENVI, s. r. o. ke stěžovateli jako ke společníku nechovala a nechová, není pro posouzení věci rozhodná.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 10. 2019 č. j. 30 Cdo 1566/2018-297 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Otázka, zda se stěžovateli ke dni 6. 4. 2011 obnovila účast ve společnosti, přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nemohla založit, neboť městský soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přihlédl-li k tomu, že k uvedenému datu stěžovatel zaplatil pohledávku, pro jejíž vymožení soudní exekutor vydal exekuční příkaz, a o uvolněném obchodním podílu stěžovatele nebylo dosud společností rozhodnuto (k tomu došlo až na valné hromadě konané dne 8. 4. 2011). Na tomto skutkovém základě městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že dnem 6. 4. 2011 zanikly účinky exekučního příkazu a obnovila se účast stěžovatele ve společnosti (viz výše uvedený rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2827/2012). V otázce existence ušlého zisku pak stěžovatel v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., když pouze uvedl, že se městský soud při jejím řešení odchýlil od blíže nespecifikované judikatury Nejvyššího soudu. Další námitky stěžovatele (rozpor rozsudku městského soudu se zjištěným skutkovým stavem a jeho překvapivost, jakož i dezinterpretace odvolání stěžovatele městským soudem) se týkaly vad řízení, které však přípustnost dovolání nemohly založit, neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí Nejvyšší soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci nebylo.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Uvádí, že Nejvyšší soud dostatečně nevysvětlil svoje rozhodnutí k obnovení účasti stěžovatele v obchodní společnosti ENVI, s. r. o., přičemž jeho odůvodnění je naprosto obecné a postrádající právní posouzení. Nejvyšší soud totiž vůbec nevysvětlil, v čem se stěžovatel mýlí ohledně jím zastávaného názoru, že z důvodu odlišného skutkového základu nemohou na danou věc dopadat závěry vyplývající z výše uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2827/2012. Hodnotil-li Nejvyšší soud překvapivost rozhodnutí městského soudu jen jako vadu řízení, porušil tím stěžovatelovo právo na soudní ochranu, neboť tato překvapivost mu bránila doplnit jeho skutková a právní tvrzení zejména ve vztahu k vydržení obchodního podílu ostatními společníky, neobnovení účasti stěžovatele ve společnosti a dalším specifickým okolnostem případu. Překvapivý postup městského soudu pak vedl k neúplně zjištěnému skutkovému stavu, což mělo za následek zásah do stěžovatelova práva na soudní ochranu a ve svém důsledku i do práva na ochranu vlastnictví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím městského soudu a Nejvyššího soudu, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na náhradu škody vůči státu z titulu jeho odpovědnosti. Nejvyššímu soudu vytýká obecnost a nedostatečnost odůvodnění. Ústavní soud tento názor nesdílí. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vyložil, že rozhodnutí krajského soudu je v otázce obnovení účasti stěžovatele v obchodní společnosti ENVI, s. r. o. ke dni 6. 4. 2011, kdy zanikly účinky exekučního příkazu dobrovolným splněním vymáhané povinnosti stěžovatelem, v souladu s jeho dosavadní judikaturou (viz výše uvedené rozhodnutí velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2827/2012, podle něhož platí, že nebyla-li vymáhaná povinnost splněna z prostředků získaných postižením členských práv a povinností, členství v družstvu, zaniklé v důsledku exekuce postihující členská práva a povinnosti, se obnoví, zaniknou-li účinky exekučního příkazu, jímž byly členská práva a povinnosti postiženy), pročež tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání. Odkázal-li Nejvyšší soud na toto rozhodnutí, tak, i když se týkalo obnovení členství v družstvu, implicitně tím zároveň vyslovil, že se jeho závěry uplatní i na stávající případ. Namítá-li stěžovatel, že toto rozhodnutí nelze na poměry nyní posuzované věci uplatnit, jde z jeho strany o pouhou polemiku s právním názorem zastávaným Nejvyšším soudem, která však sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Byl-li závěr městského soudu ohledně obnovení účasti stěžovatele v obchodní společnosti ENVI, s. r. o. v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (resp. judikatura týkající se obnovení členství v družstvu byla použitelná i v poměrech společnosti s ručením omezeným) a Nejvyšší soud neshledal důvod se od něj odchylovat, musel dovolání stěžovatele odmítnout jako nepřípustné.
10. K výše uvedenému Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na který není nárok - nejde o třetí stupeň obecného soudnictví, ve kterém by Nejvyšší soud musel věc vždy projednat; Nejvyššímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. §239 o. s. ř.). Nejvyššímu soudu tedy výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14; všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci nezjistil. Nejvyšší soud sice stručně, nicméně srozumitelně, uvedl, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž odkázal na svoji dosavadní judikaturu.
11. Stěžovatel dále namítal překvapivost rozhodnutí městského soudu, kterou Nejvyšší soud posoudil jen jako vadu řízení. Ani této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit, neboť o nepředvídatelné rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a řada dalších] jde zejména tehdy, rozhodne-li soud způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit.
12. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde. Je pravdou, že městský soud rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil, avšak z jiného důvodu, než učinil obvodní soud. Zatímco obvodní soud shledal jako důvodnou obranu druhého vedlejšího účastníka řízení spočívající v tom, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ohledně skladby ušlého zisku, postavil městský soud svoje rozhodnutí na absenci příčinné souvislosti mezi jednáním druhého vedlejšího účastníka a vzniklou škodou, když s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2827/2012 dovodil, že účast stěžovatele v obchodní společnosti ENVI, s. r. o. se obnovila ještě před rozhodnutím valné hromady o uvolněném obchodním podílu. Pro stěžovatele však nemohlo být toto rozhodnutí městského soudu překvapivé, neboť shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu argumentoval druhý vedlejší účastník řízení již před obvodním soudem a ten k možnosti jeho aplikace v projednávané věci zaujal stanovisko (byť negativní). Stěžovatel tedy měl vědomost o tom, že na věc může být nahlíženo i jinak. Ukázala-li se námitka překvapivosti rozhodnutí městského soudu lichá, nelze v postupu Nejvyššího soudu, který ji zhodnotil jako vadu řízení, k níž může přihlížet jen v případě, je-li dovolání přípustné, spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu