ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1566.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1566/2018-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce S. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované M. F. , soudního exekutora se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 533/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 11 Co 221/2017-250, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 39 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (ušlého zisku), která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora M. F. v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 125 EX 735/10, v němž soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 30. 3. 2011, č. j. 125 EX 735/10-45, dále jen „exekuční příkaz“, podle tvrzení žalobce protiprávně postihl obchodní podíl žalobce ve společnosti ENVI, s. r. o., dále jen „společnost“, čímž zanikla účast žalobce ve společnosti a ten se nemohl podílet na jejím zisku.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 31 C 533/2014-194, žalobu na zaplacení částky 39 500 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku 300 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované z téhož důvodu částku 1 200 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II a ve výroku III jej změnil tak, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále uložil žalobci povinnosti zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a určil, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Ve vztahu k řešení otázky existence ušlého zisku dovolatel v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dle §237 o. s. ř. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od blíže nespecifikované judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně sděluje, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nelze proto uzavřít jinak, než že v této části trpí dovolání vadou (nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání) bránící jeho projednání [§43 o. s. ř. přitom pro dovolací řízení neplatí (viz §243b o. s. ř.)]. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru, jak bylo vyloženo výše, nepostačuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Otázka, zda se žalobci ke dni 6. 4. 2011 obnovila účast ve společnosti, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud přihlédl k tomu, že k uvedenému datu žalobce zaplatil pohledávku, pro jejíž vymožení soudní exekutor vydal exekuční příkaz, a o uvolněném obchodním podílu žalobce nebylo dosud společností rozhodnuto (k tomu došlo až na valné hromadě společnosti dne 8. 4. 2011). Na tomto skutkovém základě odvolací soud zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že dnem 6. 4. 2011 zanikly účinky exekučního příkazu a obnovila se účast žalobce ve společnosti (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2827/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 109/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5455/2014).
Skutečnost, že v důsledku nezákonného rozhodnutí soudního exekutora došlo k vydržení obchodního podílu žalobce zbývajícími společníky společnosti, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka dovolatele v daném směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vady řízení namítané žalobcem (rozpor napadeného rozsudku se zjištěným skutkovým stavem, překvapivost napadeného rozsudku a dezinterpretace odvolání žalobce odvolacím soudem) přípustnost dovolání nemohou založit, neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 10. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu