ECLI:CZ:US:2008:3.US.429.08.1
sp. zn. III. ÚS 429/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti KOMERSIA NORD, s. r. o., se sídlem v Chomutově, Málkov 70, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, U Výstaviště 9/229, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2008, č.j. 29 Co 635/2007-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Stěžovatelka se žalobou proti vedlejší účastnici společnosti AR Auto, s. r. o., se sídlem v Rakovníku, Na Cikánce 388, domáhala přiznání částky 32 036 Kč s příslušenstvím z titulu "nevrácení" úplaty (stanovené jako poměrná část akontace) za "postoupení" leasingové smlouvy č. 2401654 ze dne 2. 11. 2004 smlouvou o změně subjektu č. 2401654 ze dne 30. 6. 2006, uzavřené mezi leasingovou společností ČSOB Leasing, a. s., vedlejší účastnicí coby původním leasingovým nájemcem a stěžovatelkou, jakožto novým leasingovým nájemcem. Stěžovatelka tvrdila, že smlouva ze dne 30. 6. 2006 je relativně neplatná podle ustanovení §49a obč. zák. ve spojení s §40a obč. zák., neboť ji vedlejší účastnice při uzavírání smlouvy uvedla v omyl zatajením vad předmětu leasingu, automobilu KIA Carnival, reg. zn. 4 S 68994, a to zejména vzhledem k opakovaně "neprofesionálně" prováděným opravám převodovky.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 22. 8. 2007, č.j. 7 C 41/2007-38, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. 9. 2007, č.j. 7 C 41/2007-43, žalobu zamítl. Konstatoval, že předmětem smlouvy o změně subjektu leasingové smlouvy byla pouze změna v osobě nájemce, nikoli osobní automobil sám, a proto "nelze uvádět, že by existence skrytých vad na předmětu leasingové smlouvy, o kterých žalobce nevěděl, mohla vyvolat omyl, v důsledku kterého by jinak smlouva o změně subjektu leasingové smlouvy nebyla uzavřena".
Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Dospěl k závěru, že stěžovatelčina námitka omylu "neobstojí", neboť "zcela jasně a srozumitelně ve smlouvě prohlásil, že se s předmětem leasingu, jeho funkčností seznámil" a bylo jen na něm, aby tak učinil před uzavřením smlouvy důsledně, "například tak, že si auto nechal prohlédnout v autorizovaném servisu". Ku podpoře uplatněných názorů odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Odo 1251/2002, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1994, sp. zn. 5 Cmo 52/94 (ASPI ID: JUD7014CZ).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výsledek řízení je "v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a obecně sdílenými zásadami spravedlnosti". Dovozuje, že požadavku odborné péče, s níž se měla s předmětem leasingu seznámit, dostála, jelikož jím nelze rozumět provedení "takové prohlídky..., při níž bude předmět leasingu rozebrán na součástky (demontován), přičemž soudní znalec Ing. P. výslovně uvedl, že závady, které na předmětu leasingu zjistil, by bez demontáže zjištěny nebyly", a stav převodovky ostatně neodhalila ani odborná servisní prohlídka v autorizovaném servisu KIA v Chomutově dne 24. 8. 2006.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Je vhodné předeslat, že ústavní stížností dotčená věc byla skončena rozhodnutím, proti němuž není z procesního postavení stěžovatelky přípustné dovolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř ]. Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti dovolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění dalšího opravného prostředku není považováno za efektivní. Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení §49a obč. zák., jež v dané věci obecné soudy uplatnily. Podle Komentáře k občanského zákoníku (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.: Občanský zákoník I. Komentář. §1-459, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 402.) vychází soudní praxe z toho, že úspěch určité osoby dovolat se v konkrétním případě neplatnosti právního úkonu pro rozhodující omyl předpokládá, že tato osoba předtím využila možnost ověřit si sama skutečnosti rozhodné pro učinění právního úkonu, resp., že využije možnost se omylu tohoto druhu vyhnout; nemohla-li však osoba při vyvinutí obvyklé pozornosti (péče), kterou lze na ni požadovat, poznat skutečný stav věci, šlo by o tzv. omluvitelný omyl. Obdobně vyznívají závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Odo 1251/2002, na který odkazoval odvolací soud.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Tyto podmínky v dané věci splněny nejsou. Nemá totiž rozumnou oporu představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces; právní názory, které soudy uplatnily za excesivní (svévolné) pokládat zjevně nelze. To je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy, jež předvídá užití tzv. relativně neurčitých pojmů, jimiž je "vyvinutí obvyklé pozornosti (péče)" a "omluvitelný omyl" (§49a obč. zák.), kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů, je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Není spolehlivého důvodu pro úsudek, že taková situace v dané věci nastala.
Stěžovatelka (předmětem jejíž podnikatelské činnosti jsou rovněž "opravy silničních vozidel" a "maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím") nezpochybnila, že při vynaložení obvyklé pozornosti byly informace o existenci závad dosažitelné též kupř. ze servisní knížky nebo z databáze oprav prováděných v záruce; zde pak není bez významu, že o tyto údaje požádala až po uzavření předmětné smlouvy, a společností KIA MOTORS CZECH s. r. o. jí také byly poskytnuty dne 12. 9. 2006 (srov. procesní spis, č.l. 31). Bylo tedy na ní si potřebné údaje opatřit včas, a ve zvýšené míře se pak zabývat právě stavem opakovaně opravovaných součástí vozidla. Tímto úsudkem nemůže otřást ani "negativní" zjištění při prohlídce vozidla v "autorizovaném servisu KIA v Chomutově", která se měla uskutečnit rovněž "nevčasně", až dne 24. 8. 2006.
Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nechybí ani dostatečné a srozumitelné odůvodnění.
Je proto namístě uzavřít, že podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Stěžovatelce je přiléhavé znovu připomenout, že Ústavní soud není běžnou instancí v režimu opravných prostředků obecného (civilního) soudnictví.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu