ECLI:CZ:US:2004:3.US.471.03
sp. zn. III. ÚS 471/03
Usnesení
III. ÚS 471/03
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. G. V., zastoupeného JUDr. K. B., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2003, sp. zn. 33 T 5/2001, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2003, sp. zn. 8 To 104/03, spolu s návrhem na přiznání nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální náležitosti dle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2003 (33 T 5/2001-1468) a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2003 (8 To 104/03) a tvrdil, že jimi byl porušen čl. 90 odst. 1, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2003 (33 T 5/2001-1468), ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2003 (8 To 104/03), byla podle §151 odst. 3 tr. ř. přiznána obhájci JUDr. G. V. (stěžovatelovi) za obhajobu obviněného R. C. odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1.875,- Kč (za sepis dovolání). Částka 1.875,- Kč nebyla přiznána proto, že porada s klientem dne 29. 3. 2002, která se uskutečnila po skončení trestního stíhání R. C., trvala pouze 15 minut, nepřesáhla tedy 1 hodinu. Další částka ve výši 167.444,- Kč nebyla přiznána proto, že návrh stěžovatele na její přiznání byl podán opožděně (uvedená částka představovala odměnu a náhradu hotových výdajů stěžovatele, jako ustanoveného obhájce, za obhajobu R. C. do skončení jeho trestního stíhání).
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům nesprávné právní posouzení věci. Konkrétně pak zpochybňuje výklad ust. §41 odst. 5 a §151 odst. 2 tr. ř. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že povinnost obhajovat končí dnem skončení trestního stíhání. Stěžovatel poukazuje na to, že obhájci nezaniká povinnost podat za odsouzeného dovolání (§41 odst. 5 tr. ř.). Odsouzený dal stěžovateli pokyn k podání dovolání a stěžovatel byl tímto pokynem vázán (§41 odst. 1 tr. ř., §16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Podle názoru stěžovatele tedy převzetím pokynu odsouzeného k sepsání dovolání došlo k prodloužení zmocnění obhájce k obhajobě odsouzeného a tedy i k prodloužení povinnosti stěžovatele odsouzeného obhajovat. Tím, že se odvolací soud nezabýval spojitostí mezi pojmy "zmocnění k obhajobě" a "povinnost obhajovat" došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť odvolací soud se zabýval pouze úvahou, zda je ustanovený obhájce povinen za odsouzeného podat dovolání či nikoliv. Základním stížnostním důvodem bylo přesvědčení stěžovatele, že soud I. stupně zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudil, když začátek běhu prekluzivní lhůty dle §151 odst. 2 tr. ř. vymezil dnem vyhlášení meritorního (odsuzujícího) rozhodnutí odvolacího soudu, tj. skončením trestního stíhání. Stěžovatel naproti tomu dovozuje, že prekluzivní lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Své úvahy v tomto směru stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvíjí.
Stěžovatel proto navrhl zrušit usnesení Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obecné soudy ve stěžovatelově věci aplikovaly ust. §151 odst. 2 tr. ř. a §41 odst. 5 tr. ř. Podstatou ústavní stížnosti je pak nesouhlas s výkladem těchto ustanovení jednoduchého práva.
Podle §151 odst. 2 tr. ř. obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká. Podle §41 odst. 5 tr. ř. nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu ČR, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu.
Stížnostní soud (Vrchní soud v Praze) v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na to, že zmocnění stěžovatele k obhajobě odsouzeného nebylo, při jeho ustanovení obhájcem, ani později nijak omezeno, trvalo tedy po dobu trestního stíhání obžalovaného a končilo skončením trestního stíhání, tedy právní mocí odsuzujícího rozsudku. Po skončení trestního stíhání, tj. po zániku zmocnění k obhajobě, byl sice obhájce "oprávněn podat za obžalovaného dovolání...", z ust. §41 odst. 5 tr. ř. ani z jiného ustanovení trestního řádu však nevyplývá povinnost obhájce tyto úkony činit. Stížnostní soud dále zdůraznil, že pokud by se připustil opačný výklad, tj. že lhůta uvedená v ust. §151 odst. 2 tr. ř. začíná znovu běžet jakýmkoliv podáním uvedeným v citovaném ustanovení §41 odst. 5 tr. ř., nemělo by ust. §151 odst. 2 věta druhá tr. ř. smysl, protože jeho prekluzivní účinek by mohl obhájce kdykoliv odvrátit podáním dovolání, žádosti o milost nebo o odklad výkonu trestu. Vrchní soud v Praze uzavřel, že lhůta uvedená v §151 odst. 2 věta druhá tr. ř. začíná běžet skončením trestního stíhání, bez ohledu na to, zda po skončení trestního stíhání podá obhájce obžalovaného dovolání, žádost o milost nebo o odklad výkonu trestu.
Napadená rozhodnutí obecných soudů (zejména pak rozhodnutí Vrchního soudu v Praze) jsou podle názoru Ústavního soudu řádným způsobem odůvodněna (§134 odst. 2 tr. ř.) a výklad zaujatý obecnými soudy lze ze znění aplikovaných ustanovení dovodit a je ve vztahu k počátku běhu prekluzivní lhůty logický a přesvědčivý; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto nic těmto obecným soudům vytknout.
Ústavní soud není součástí obecných soudů, a již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že mu nepřísluší přezkoumávat zákonnou či věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval, pouze pokud bylo zasaženo do základních práv stěžovatele (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994); takové porušení však nebylo v dané věci shledáno.
Ústavní stížnost stěžovatele posoudil proto Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou. Zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Odmítavý výrok ústavní stížnosti zakládá současně nedostatek zákonných důvodů pro přiznání nákladů řízení stěžovateli.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. května 2004