ECLI:CZ:US:2007:3.US.484.07.1
sp. zn. III. ÚS 484/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti H. T., zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1198/2006, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, č.j. 8 To 490/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 42 T 40/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Podle stěžovatelčina názoru byla její práva porušena z následujících důvodů.
1) V přípravném řízení bylo pominuto zkoumání naplnění subjektivní stránky trestného činu.
2) Nebyla zachována zásada uvedená v §2 odst. 8 tr. řádu, neboť skutek, pro který byla uznána vinou, není totožný s tím, pro který jí bylo sděleno obvinění.
3) "Nebylo prokázáno, že došlo, byť k částečnému, zmaření uspokojení věřitele společnosti UNIGRAFIA".
4) Odvolací soud se nevypořádal s tím, zda mělo jít o dokonaný trestný čin či jeho pokus.
5) Odvolací soud se "nezabýval platností smlouvy přesto, že se nabízí varianta, že k převodu obchodního podílu na S. B. nedošlo z pohledu obchodního a občanského práva platně", a proto není osobou, která by mohla být pachatelem trestného činu podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákona.
6) Odvolací soud se s důkazním řízením vypořádal "velmi rychle a vycházel, přes dokazování, z takřka nezměněných skutkových zjištění", přisvojil si "dovyzjištění skutkového stavu tak, aby z jeho pohledu nesprávný postup nalézacího soudu případně nevedl k zjištění skutečností svědčících v (její) prospěch", čímž jí byla "fakticky odňata možnost vést řízení dvouinstančně".
7) Odvolací soud nevzal v úvahu, že "v okamžiku vyhlášení napadeného rozsudku dne 28. 2. 2006 uplynuly více jak dva roky od vykonatelnosti rozsudku ze 17. 9. 2003 a že "ve zkušební době, jež běžela podle rozsudku ze 17. 9. 2003 se evidentně osvědčovala." Uložením trestu odnětí svobody ve stejné výši a se stejnou zkušební dobou došlo k porušení ustanovení §3 a §31 tr. zákona, neboť nebyla zohledněna délka řízení ve vztahu ke společenské nebezpečnosti činu, který jí byl kladen za vinu. "Namístě bylo - s ohledem na to, že za trestný čin dle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody v délce jednoho roku - naopak řízení zastavit, event. uvažovat - byla-li by (stěžovatelka) ovšem vinna - o upuštění od potrestání".
8) Peněžitý trest byl uložen "bez konkrétního odůvodnění ve vztahu k (jejím) majetkovým poměrům".
9) "Do očí bijící (je) nesprávné zjištění soudu týkající se vydaných částek 219.000,- Kč a 216.783,-Kč"; podle soudu "tyto velmi výrazné částky ... nevynaložila z hotově vybraných prostředků, ale byly uhrazeny přímo bankovního účtu", avšak tento závěr "nemá oporu v provedeném dokazování", ze kterého se naopak podává, že "žádné platby v uvedené výši nebyly z účtu provedeny". Podobné platí o úhradě částky 35.000,- Kč za nájem nebytových prostor soudu.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu sp. zn. 42 T 40/2003 se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 100.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl jí uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců.
O odvolání stěžovatelky a státního zástupce rozhodl městský soud poprvé rozsudkem ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 8 To 336/2003, jímž rozsudek soudu prvního stupně k odvolání státního zástupce změnil pouze ve výroku o trestu. Stěžovatelka byla nově odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let; původní peněžitý trest zůstal beze změny, nově byla stěžovatelce uložena také povinnost nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila. Odvolání stěžovatelky soud podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 3 Tdo 464/2004, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Z podnětu ústavní stížnosti, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení všech výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 343/04, kterým usnesení Nejvyššího soudu zrušil s odůvodněním, že jím byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta.
Nejvyšší soud následně podané dovolaní znovu projednal (podle §314h odst. 1 tr. řádu) a usnesením ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 482/2005, předcházející rozsudek městského soudu (sp. zn. 8 To 336/2003) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud o odvoláních obviněné a státního zástupce poté znovu rozhodl; ústavní stížností napadeným rozsudkem (sp. zn. 8 To 490/2005) na základě odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákona stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, stěžovatelce uložil povinnost, aby podle svých sil nahradila ve zkušební době škodu, kterou trestným činem způsobila, a dále jí uložil peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výši tři měsíce. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo odvolání obviněné podle §256 tr. řádu zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) usnesením, jež stěžovatelka rovněž napadla ústavní stížností.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatelka opětovně uplatnila námitky, z nichž valnou většinu adresovala již soudům obecným, které se k těmto korektně vyjádřily a své závěry dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích odůvodnily. V ústavní stížnosti stěžovatelka jen v polemice s obecnými soudy pokračuje, na úrovni jimi aplikovaného práva.
K jednotlivým stěžovatelčiným námitkám uvádí Ústavní soud následující.
Ústavní soud nepokládá - vzhledem k předchozím stadiím trestního řízení - za relevantní se zabývat námitkou, jež (po vydání mnohočetných rozhodnutí ve věci) se obrací k samotnému usnesení o zahájení trestního řízení. Usnesení o zahájení trestního stíhání svou podstatou představuje především procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby trestní řízení v konkrétní věci bylo zahájeno a vedeno, a ku zohlednění námitek, jež mu stěžovatelka nyní adresuje, sloužilo celé následné řízení.
Dovolává-li se dále stěžovatelka zároveň zásady obžalovací, resp. zásady totožnosti skutku, je přiléhavé připomenout, že nejde jen o naprostou shodu mezi jednotlivými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání); postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu věci, k nimž došlo při soudním projednávání věci (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02). Úpravy popisu skutku, které pouze individualizují žalovaný skutek, k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku proto nevedou; období čerpání z účtů společnosti bylo orgány činnými v trestním řízení upřesňováno, nicméně základ stíhaného jednání zůstal totožný. Se vznesenou námitkou se takto ostatně vypořádal již obvodní soud (č.l. 516 spisu sp. zn. 42 T 40/2003) a tomuto závěru Ústavní soud necítí potřebu oponovat.
Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelčině námitce, že nebylo prokázáno, že došlo, byť k částečnému, zmaření uspokojení věřitele (společnosti UNIGRAFIA); závěry obecných soudů spočívají na zjištění, jež nelze pokládat zjevně vybočující z dokazování a ani hodnocení provedených důkazů netrpí ústavně relevantním nedostatkem. Závěr, že zmaření uspokojení věřitele společnosti UNIGRAFIA nastalo, není ani nelogický ani excesivní.
K otázce, zda šlo o dokonaný trestný čin či pokus trestného činu (a jejích případných důsledků) se adekvátně vyjádřil dovolací soud v napadeném usnesení, a Ústavní soud jeho výklad pokládá za ústavně konformní.
Nevýznamná je i námitka o neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, neboť ani případná neplatnost smlouvy by nemohla mít vliv na stěžovatelčinu trestní odpovědnost podle §256 tr. zákona (ve smyslu vyloučenosti příznivější právní kvalifikace), což již obecné soudy stěžovatelce rovněž vysvětlily.
Neopodstatněná je taktéž námitka, že stěžovatelce byla odňata možnost vést "dvouinstanční řízení", neboť se jí dostalo "instancí" dokonce více. Odvolací soud postupoval v adekvátní vazbě na požadavky, plynoucí z předchozího kasačního nálezu Ústavního soudu, a zásadám odvolacího procesu se relevantně nezpronevěřil (ostatně o vině nerozhodl odlišně od soudu nalézacího).
Vytýká-li stěžovatelka, že měla být zohledněna délka řízení ve vztahu ke společenské nebezpečnosti činu, který jí byl kladen za vinu (s důsledky zastavení trestního stíhání nebo upuštění od potrestání), Ústavní soud připomíná (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 554/04), že délka trestního řízení je zohlednitelná při ukládání trestu jen v případech, kdy je nepřiměřená, a současně výrazem nepřiměřeným průtahů. Tomu odpovídající tvrzení však stěžovatelka neuplatnila a ani ze spisu se naplnění těchto podmínek nepodává. K námitce, že jí byl uložen trest "se stejnou zkušební dobou" jako v dřívějším odsuzujícím rozsudku, ačkoli se od jeho vykonatelnosti "již evidentně osvědčovala", pak postačí odkázat na znění ustanovení §59 odst. 3 tr. zákona; jinak řečeno, k tomu bude - postupy již mimo rozhodnutí ve věci - posléze přihlíženo.
Stěžovatelce lze přisvědčit jen potud, že se soudy výslovně nezabývaly jejími majetkovými poměry ve vztahu k výměře peněžitého testu. V ústavní stížnosti je uplatnění této námitky však již bezvýznamné, jestliže ji stěžovatelka neuplatnila v odvolání (v dovolání tomu brání zákonné vymezení dovolacích důvodů), neboť ústavněprávní přezkum je ovládán principem subsidiarity.
Kritiku zjištění odvolacího soudu, že částky 219.000,- Kč a 216.783,- Kč byly uhrazeny z bankovního účtu a nikoliv z vybrané hotovosti, a že částka 35.000,- Kč za nájem nebytových prostor nebyla poskytnuta ve prospěch společnosti TESINA, s.r.o. (když ta sídlí na jiné adrese, než byla adresa uvedených nebytových prostor), pokládá Ústavní soud za nepodstatnou, neboť je z pohledu skutkové podstaty rozhodného trestného činu objektivně bezcenná.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu