ECLI:CZ:US:2002:3.US.490.02
sp. zn. III. ÚS 490/02
Usnesení
III. ÚS 490/02
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. D. Ž., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2002, sp. zn. 4 To 202/2001, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2001, sp. zn. 31 T 9/99, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], s výjimkou vad spočívajících v nepředložení kopie rozhodnutí a nepřesného označení judikatury Ústavního soudu, odstraněné po výzvě ze dne 13. srpna 2002, brojil stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů [rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2001 - 31 T 9/99-1472 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2002 - 4 To 202/2001], kterými byl uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu, a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36, čl. 40 odst. 2, 6 Listiny základních práv a svobod) a současně čl. 1090 (zřejmě mínil poukázat na čl. 90) a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo tím, že obecné soudy nesprávným způsobem posoudily provedené důkazy a stěžovatel byl uznán vinným trestným činem pokusu pojistného podvodu. Dále vedl stěžovatel polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů, napadl postup orgánů činných v jeho trestní věci, jakož i pochybení v řízení před obecnými soudy (poukazoval na neprovedení jím navržených důkazů, nebyly vyčerpány možnosti k odstranění rozporů ve výpovědích spoluobžalovaných a svědků, rozpory ve znaleckých posudcích, použití nesprávné právní kvalifikace a hodnocení důkazů ) a opakovaně tvrdil, že rozhodnutí obecných soudů trpí podstatnými vadami; navrhl proto, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ústavní stížností napadeného rozsudku obecného soudu byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu (§8 odst. 1 k §250a odst. 2 a 5 tr. zák.), jehož se dopustil způsobem dostatečně popsaným ve výroku rozsudku obecného soudu (§120 odst. 3 tr. ř.), společně s Ing. J. V., D. Š., A. M. a J. M., přičemž inkriminovaným jednáním požadovali vyplacení škody za náklad UDP ve výši 130,305.408,- Kč a za ušlý zisk ve výši 3,911.408,- Kč, avšak pojistné plnění nebylo vyplaceno, neboť šetřením bylo zjištěno, že dopravní nehoda byla předem připravena.
Za tento trestný čin byl stěžovatel (§250a odst. 5 tr. z.) odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou (§39 a odst. 2
písm. c) tr. z.) a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 (pěti) roků (§49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák.), když obecný soud neuvěřil změněné výpovědi stěžovatele a J. M. při hlavním líčení, kterou obecný soud vyhodnotil jako účelovou a nevěrohodnou, neboť jimi uváděné důvody byly zcela jednoznačně vyvráceny výpověďmi svědků. Obecný soud I. stupně provedl ve věci dokazování v rozsahu stanoveném v §2 odst. 5 tr. ř. tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; provedené důkazy vyhodnotil v souladu se zásadami formální logiky a ustanoveními tr. řádu.
Svou ústavní stížnost, jak již dříve řečeno, odůvodnil stěžovatel tvrzením o pochybení obecného soudu v oblasti procesního postupu v řízení, hodnocení důkazů a své námitky v tomto směru - stručně shrnuto - rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecného soudu tak, jak tato se podává již z průběhu opravného řízení, v němž v podstatě stejnými vývody (tvrzeními) jako v ústavní stížnosti usiloval o zprošťující výrok. Lze tedy uzavřít, že stěžovatel svou ústavní stížností, výtkou stran nesprávného procesního postupu a hodnocení důkazů obecnými soudy, usiluje o přezkum věcné správnosti (legality) jejich rozhodnutí.
Ve své ustálené rozhodovací praxi však Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil, že s ohledem na své ústavní postavení orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, takový přezkum do jeho pravomoci spadá jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), stejně jako mu nepřísluší zasahovat do hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); ony zvláštní podmínky, které by umožnily ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných však ve stěžovatelově věci zjištěny nebyly a nebyly ostatně stěžovatelem ani tvrzeny.
V postupu orgánů činných v přípravném řízení ani v postupu obecných soudů před tím, než byl vydán napadený rozsudek, nelze shledávat takové procesní vady, jež by měly za následek nesprávné rozhodnutí [§258 odst. 1 písm. a) tr. ř.]; lze-li vůbec Ústavním soudem přiznat jistou relevanci tvrzením stěžovatele, pak tato pochybení nedosáhla ústavněprávní roviny. Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu (§125 tr. ř.) je také dostatečně zřejmé, proč obecný soud nepokládal za potřebné řízení doplňovat v intencích návrhů obhájce stěžovatele, a proto lze uzavřít, že rozhodnutím obecného soudu, z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), nelze ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Stěžovatelova ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. září 2002