ECLI:CZ:US:2005:3.US.496.04
sp. zn. III. ÚS 496/04
Usnesení
III.ÚS 496/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky REAL, spol. s r. o., se sídlem Praha 3, Bořivojova 116/883, zastoupené JUDr. Jaroslavem Krupičkou, advokátem v Praze 4, Holčovická 2924/2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2004, čj. 26 Cdo 736/2003-79, spojené s návrhem na zrušení věty třetí v ustanovení §715 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2002 (pozn. správně ze dne 25. 5. 2004), čj. 26 Cdo 736/2003-79, s tím, že byla porušena její ústavní práva, zejména ta, jež vyplývají z čl. 11 odst. 4 a z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že došlo k porušení čl. 4 odst. 2 a odst. 4 Listiny a čl. 15 Ústavy ČR. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení věty třetí v ustanovení §715 občanského zákoníku.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 12 C 33/2002, bylo k žalobě M. P., M. P. a M. S., podané proti stěžovatelce, rozhodnuto o nahrazení projevu vůle stěžovatelky, jakožto pronajímatelky bytu v přízemí domu č. p. 1005 v Praze 8, v ul. Vosmíkových č. o. 38, k dohodě o výměně bytů uzavřené dne 4. 10. 2001 mezi M. a M. P., jako nájemci zmíněného bytu, a M. S. tak, že se vyslovuje souhlas s uvedenou dohodou. K odvolání stěžovatelky pak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2002, čj. 23 Co 377/2002-52, rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil, když dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Posledně uvedený rozsudek napadla stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud ČR je však v záhlaví uvedeným rozsudkem podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Své rozhodnutí dovolací soud zdůvodnil tak, že pokud stěžovatelka odůvodnila svůj nesouhlas s výměnou bytu tím, že v zájmu udržení konkurenceschopnosti je zapotřebí, aby v souladu se současnou praxí uzavírání nájemních smluv na dobu určitou s možností jejich prodloužení byl nájemní poměr M. S. k předmětnému bytu ještě před schválením dohody o výměně bytů sjednán na dobu určitou namísto dosavadního nájemního vztahu na dobu neurčitou, takový důvod nemůže obstát, protože nejde o uzavření nové smlouvy, ale o specifický institut výměny bytů, při němž podle ustálené soudní praxe ke dni splnění dohody o výměně bytů (§716 občanského zákoníku) vstupují účastníci dohody do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem a pro změnu nájemního vztahu na dobu určitou neexistuje žádný rozumný důvod. Dále se dovolací soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že úvahy stěžovatelky o eventuálním neplacení nájemného M. S. jsou pouze v rovině hypotetických úvah. Pro odepření souhlasu stěžovatelky s výměnou bytu neexistují proto ve smyslu §715 věty třetí občanského zákoníku závažné důvody.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vychází z úvahy, že při výměně bytu nejde jen o změnu v subjektech nájemního vztahu, a proto je nutno uzavřít novou smlouvu, v rámci které má pronajímatel - jako soukromý vlastník předmětu nájmu - právo požadovat další úpravy, jako je vyšší nájemné či jiné ujednání o trvání nájemního poměru, a vytýká Nejvyššímu soudu ČR, že požadavky pronajímatele, které jsou v souvislosti s výměnou bytu uplatňovány, považuje za nezávažné až deliktní, přestože prezentují snahu pronajímatelů zajistit si smluvní úpravou "mobilitu" případných neplatičů pomocí časově vymezených nájemních smluv, jak se ve velké míře praktikuje. Stěžovatelka přitom nesouhlasí s tím, že by námitka, netýkající se změny v osobě nájemce, nepatřila mezi závažné důvody, neboť při realizaci dohody o výměně bytu dochází k omezení vlastnických práv pronajímatele, jenž by měl mít možnost existující stav ovlivnit novelizací rozhodných znaků přetrvávajícího nájemního poměru; tyto důvody by tedy dle stěžovatelky mohly být účinně uplatněny jako důvod nesouhlasu s dohodou a přezkoumávány v soudním řízení ve smyslu §715 věty třetí občanského zákoníku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje rovněž na skutečnost, že manželé M. a M. P. se nestali nájemci bytu v Štiříně, jak dohoda předpokládala, ale jiné osoby, a poukazuje na ustanovení §711 odst. 5 občanského zákoníku, jež má být dokladem nerovnoprávného postavení pronajímatelů. Dále stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 505/99, uvádí, že úvaha soudu, jde-li o omezení vlastnického práva, musí být vždy podložena konkrétními zjištěními, dovolujícími závěr, že výkon tohoto práva je v rozporu s dobrými mravy. V případě odepření souhlasu k výměně bytu z ekonomických důvodů nelze vycházet z předpokladu, že se jedná o realizaci práv v rozporu s dobrými mravy, jak vyvodily obecné soudy, a tím předem omezovat její práva ve prospěch nájemců. Stěžovatelka také uvádí, že současný vývoj na úseku bytové politiky se již značně vzdálil účelovým výkladům socialistické zákonnosti, a poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, a ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 505/99, přičemž tvrdí, že Nejvyšší soud ČR svým výkladem §715 občanského zákoníku v podstatě neodstranil praxi soudů zaměřenou proti soukromým pronajímatelům a jejich snaze zajistit si dobytnost nájemného, zvýšenou odpovědnost za svévolné úpravy bytů, apod. V důsledku toho došlo k omezení vlastnického práva stěžovatelky jako pronajímatele, konkrétně jejího práva na výběr nájemců či na rozhodnutí o dalším způsobu využití předmětu nájmu, což označuje za vyvlastnění bez náhrady, které je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Stěžovatelka argumentuje i tím, že nemůže disponovat se svým majetkem a mít přiměřený zisk, přičemž poukazuje na "nedávná" rozhodnutí Ústavního soudu a s v souvislosti s tím na rozpor týkající se ekonomiky bytů s regulovaným a neregulovaným nájemným, který označuje za rozpor mezi "absolutními" právy vlastníka bytu a "relativními" právy nájemců, v důsledku čehož má vznikat i rozpor s čl. 4 Listiny. Dle stěžovatelky oprávněnost omezení pronajímatele měla být dovolacím soudem řešena jen obtížně přezkoumatelným způsobem a zjednodušujícími odkazy na oprávněnost či přiměřenost, v důsledku čehož došlo k porušení čl. 15 Ústavy ČR a práva na spravedlivý proces; kromě toho dovolací soud měl sám zvážit návrh na podání návrhu na odstranění rozporné části neorganického ustanovení §715 věta třetí občanského zákoníku.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala s názorem obecných soudů na to, zda při výměně bytu podle §715 a §716 je nutné, aby "nový" nájemce uzavíral s pronajímatelem novou smlouvu, řešil Ústavní soud, jak je stěžovatelce známo, tuto otázku již ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 297/02 (ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.), přičemž se plně ztotožnil s názorem obecných soudů (resp. v něm neshledal žádné pochybení ústavněprávní dimenze), jež konstatovaly, že uzavřením dohody o výměně bytů dle §715 občanského zákoníku, k níž byl dán souhlas pronajímatelů, vstupuje nový nájemce do práv a povinností svého předchůdce, aniž by musel uzavírat novou nájemní smlouvu.
Toutéž otázkou, jakož i otázkou, zda pronajímatel může svůj souhlas s výměnou bytu vázat na svůj souhlas "nového" nájemce s uzavřením nové smlouvy, resp. zda odmítnutí uzavřít novou smlouvu s jiným obsahem, jde-li např. o výši nájemného či dobu nájmu, lze považovat za závažný důvod pro odepření souhlasu pronajímatele ve smyslu věty třetí §715 občanského zákoníku, se zabýval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 746/02 (ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.), což je rovněž stěžovatelce známo (navíc se jednalo o obsahově obdobnou ústavní stížnost podávanou stejným právním zástupcem). V tomto rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud ČR "správně dovodil, že výklad založený na úvaze, že nejde jen o změnu v subjektech nájemního vztahu a že je nutno uzavřít novou nájemní smlouvu, v jejímž rámci má pronajímatel právo požadovat jiné vyšší nájemné nebo jiné ujednání o trvání nájemního poměru, by vedl k popření smyslu úpravy, podle níž si účastníci dohody mohou souhlas pronajímatele s výměnou vynutit soudní cestou. Kterýkoli pronajímatel by totiž měl možnost zmařit smysl institutu dohody o výměně bytu prostě tím, že v mezích své smluvní volnosti (bez zřetele k tomu, že s dohodou o výměně souhlasil) následně podmíní uzavření nájemní smlouvy pro účastníka směny nepřijatelnými požadavky. Přitom námitka, že pouhá změna v osobě nájemce (v důsledku dohody o výměně bytu) bez možnosti pronajímatele ovlivnit další rozhodné znaky přetrvávajícího nájemního poměru by v konkrétní situaci neúměrně omezila realizaci práv pronajímatele, může být uplatněna právě jako důvod nesouhlasu s dohodou a účinně (co do své opodstatněnosti) přezkoumána v soudním řízení podle §715 věty třetí obč. zák."
Na těchto závěrech nemá Ústavní soud důvodu nic měnit ani v posuzované věci, takže na ně tímto odkazuje. Zbývá poznamenat, že Ústavní soud se k právní regulaci nájemního bydlení opakovaně vyjadřuje s tím, že je třeba ze strany zákonodárce přistoupit ke změnám právní úpravy, aby lépe odpovídala současným společenským potřebám a samozřejmě neporušovala ústavně zaručená práva a svobody vlastníků bytů; posledním zásadním rozhodnutím Ústavního soudu v této oblasti je nález ze dne 19. 3. 2003 publ. pod č. 84/2003 Sb. Příslušné změny však musí stát provést komplexně, přičemž postup, jehož se stěžovatelka domáhá, nutno pokládat za nesystémový a ve svých důsledcích kontraproduktivní, v podstatě vedoucí k zablokování výměn nájemních bytů za situace, kdy již tak panuje obecně nízká mobilita obyvatel (pracovních sil). Ostatně pokud stěžovatelka argumentuje tím, že má mít možnost chránit své zájmy před neplatiči či před nájemci, již provádějí neoprávněně stavební úpravy, pro tyto případy mu zákon poskytuje ochranu zejména v podobě §711 a ustanovení souvisejících občanského zákoníku; kromě toho, pokud by se pronajímatel v souvislosti s výměnou bytu dostal do fakticky nevýhodnějšího postavení, než byl v případě "původního" nájemce, pak by mohl důvodně svůj souhlas s výměnou bytu odepřít.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se návrhem na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu podaným na základě §74 zákona o Ústavním soudu nemůže zabývat, neboť sdílí osud ústavní stížnosti samé (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 22 ).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2005