ECLI:CZ:US:2010:3.US.508.10.1
sp. zn. III. ÚS 508/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. O. D., b) RNDr. M. R., CSc., c) RNDr. J. R., d) Mgr. O. F., e) V. D., f) Ing. T. D., g) Ing. J. D., h) L. D., ch) J. V., a i) H. V., všech zastoupených JUDr. Karlem Holubem, advokátem v Třebíči, Nerudova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009 č. j. 28 Cdo 5055/2008-325 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2008 č. j. 17 Co 161/2006-295, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 2. 2010 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že Nejvyšší soud a Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jimi porušily jejich ústavně zaručené právo na spravedlivé soudní řízení garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, k žalobě stěžovatelů, podané proti Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "PF ČR") a obci Kravsko, ve věci náhrady za živý a mrtvý inventář, Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 16. 12. 2005 č. j. 6 C 555/97-254 rozhodl tak, že PF ČR je povinen poskytnout stěžovatelům směnky Fondu národního majetku České republiky se splatností 4 měsíců od data jejich vystavení, případně cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu, a to stěžovatelům a), e) a h) v celkové nominální hodnotě po 632 733 Kč, stěžovatelům b), c) a d) v hodnotě po 210 911 Kč a stěžovatelům f), g), ch) a i) v hodnotě po 316 367 Kč; jde-li o nároky stěžovatelů přesahující tyto částky, byla žaloba zamítnuta (výroky I - X), v celém rozsahu pak byla žaloba zamítnuta ve vztahu ke druhému žalovanému (výrok XI); uvedený soud dále nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok XII) a stěžovatelům uložil povinnost nahradit státu náklady řízení zálohově státem placené v částce 6 560 Kč (výrok XIII).
K odvolání stěžovatelů krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku XI (z důvodu zpětvzetí žaloby) zčásti zrušil a řízení v adekvátním rozsahu zastavil (výrok I), v zamítavých částech výroků I až X rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, potvrdil jej i ve zbývající části výroku XI, jakož i výrocích XII a XIII (výrok II), dále pak rozhodl, že ve vztahu mezi PF ČR a stěžovateli žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III), a že stěžovatelé jsou povinni nahradit žalované obci náklady odvolacího řízení ve výši 135 535 Kč (výrok IV). Tento rozsudek napadli stěžovatelé dovoláním, které ale Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243b odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") za použití §218 písm. c) o. s. ř. odmítl poté, co dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustanoveními hmotného práva, resp. vychází z konstantního výkladu příslušných ustanovení.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že se domáhali poskytnutí náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), přičemž podstatou právního posouzení v dané věci bylo, zda zápis sepsaný dne 22. 3. 1950 u MNV v Kravsku byl listinou, z jejíhož obsahu bylo možno věrohodně zjistit rozsah, strukturu, množství, stav a případně cenu odnímaného živého a mrtvého inventáře. Dle stěžovatelů byl zmíněný zápis (seznam) ze dne 22. 3. 1950 neúplný, nelogický, vnitřně rozporný a pro časový odstup nevěrohodný, soud prvního stupně však přes námitky stěžovatelů dospěl k závěru, že náhrada bude poskytnuta podle seznamu, resp. podle §20 odst. 3 zákona o půdě, a nikoliv tedy podle §20 odst. 6 citovaného zákona ve spojení s nařízením vlády č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, ve znění nařízení vlády č. 57/1993 Sb., jak se stěžovatelé domáhali. Odvolací soud se pak ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, údajně aniž by se zabýval jejich odvolacími námitkami a aniž by vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 28 Cdo 2238/2002, který věrohodnost rozsahu odňatého inventáře zkoumal. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že se nezabýval právním posouzením věci, ačkoliv bylo nesprávně aplikováno ustanovení §20 odst. 3, namísto odst. 6 zákona o půdě.
Ústavní soud nejdříve posuzoval otázku, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s názorem soudu prvního a druhého stupně, zda byly naplněny zákonné podmínky postupu dle §20 odst. 6 zákona o půdě. Stěžovatelé přitom vyslovují nesouhlas s jejich skutkovým závěrem, že bylo možno zjistit a prokázat rozsah odnětí živého a mrtvého inventáře a zásob. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Jde-li konkrétně o otázku hodnocení důkazů, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, i kdyby se s takovým posouzením neztotožňoval. Hodnotí-li obecné soudy důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž své úvahy "přezkoumatelným" způsobem předestřou v odůvodnění svého rozhodnutí, důvodem zásahu Ústavního soudu by mohl být "extrémní rozpor" mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými, zpravidla způsobený konkrétním zjevným omylem či logickou vadou. Pochybení takového rázu však v ústavní stížnosti namítáno nebylo (a ani Ústavní soud je nezjistil).
Byť Ústavní soud neměl k dispozici kopii rozsudku soudu prvního stupně, z napadeného rozsudku krajského soudu i ze samotné ústavní stížnosti je patrno, že nalézací soud se otázkou správnosti (úplnosti) seznamu odňatého majetku zabýval a za tímto účelem také provedl další dokazování, zejména svědeckou výpovědí A. V. a J. N., k odvolání stěžovatelů, resp. k námitce neúplnosti seznamu se zmíněnou otázkou znovu zabýval krajský soud, který uzavřel, že závěry soudu prvního stupně jsou správné. Přitom - s poukazem na obsah výpovědí slyšených svědků - vysvětlil, proč na seznamu nebyl uveden veškerý dřívější majetek V. D. (z kteréžto skutečnosti stěžovatelé vyvozovali jeho neúplnost). Jak již bylo naznačeno výše, samotná skutečnost, že stěžovatelé s jejich závěry nesouhlasí, opodstatněnost ústavní stížnosti zjevně založit nemůže.
Pokud jde o námitku, že odvolací soud nevycházel z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, Ústavnímu soudu není zřejmé, z čeho stěžovatelé takovou povinnost vyvozují, zvláště pak když zmíněný rozsudek byl vydán v jiné věci a za jiných skutkových okolností. Domáhají-li se stěžovatelé zrušení usnesení dovolacího soudu, tento soud řádně stěžovatelům (mj.) vysvětlil, že jejich námitka, kterou nyní opakují v této ústavní stížnosti, jako námitka skutkové povahy nenaplňuje relevantní dovolací důvod, a tudíž přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. založit nemůže. Je přitom zjevné, že aplikace jiné právní normy tak, jak se toho stěžovatelé domáhají, v daném případě závisí právě na změně skutkových závěrů soudu nižších stupňů. Ani v tomto ohledu tak není Ústavnímu soudu patrno, v čem měl dovolací soud pochybit.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu