ECLI:CZ:US:2013:3.US.508.13.1
sp. zn. III. ÚS 508/13
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje Pavla Rychetského - ze dne 25. března 2013 sp. zn. III. ÚS 508/13 ve věci ústavní stížnosti Jana Bartůňka a Jany Vašíkové, obou zastoupených JUDr. Zuzanou Navrátilovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Jeseniova 1151/55, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. prosince 2012 č. j. 20 C 321/2011-216, jímž bylo rozhodnuto o žalobě jiné oprávněné osoby, kterou se domáhala uzavření smlouvy o bezúplatném převodu (náhradního) pozemku ve vlastnictví státu, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. února 2013, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud"). Napadeným rozsudkem bylo vyhověno žalobě Jiřího Kerlesa, který se proti Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "pozemkový fond"; nyní České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, srov. §22 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů) domáhal uložení povinnosti uzavřít s ním ve stanovené lhůtě smlouvu o bezúplatném převodu pozemku p. č. X/1 (ostatní plocha) o výměře 9 122 m2, zapsaného na LV č. XX pro katastrální území Motol, obec Praha, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrálním pracovištěm Praha. Nárok na jeho vydání měl uvedenému žalobci vzniknout jako osobě oprávněné s restitučními nároky podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"), ve znění zákona č. 183/1993 Sb. [tj. ve znění účinném do 13. dubna 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 131/2006 Sb.; k uvedenému nároku srov. též nález ze dne 13. prosince 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.)]. Proti uvedenému rozsudku nebylo podáno odvolání; právní moci nabyl dne 23. ledna 2013.
2. Stěžovatelé se v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 34 C 90/2012 domáhají vydání téhož pozemku ze stejného titulu. Rozsudkem ze dne 26. září 2012 č. j. 34 C 90/2012-159 soud jejich žalobě vyhověl, rozhodnutí však nenabylo právní moci, protože proti němu podal pozemkový fond odvolání. Řízení před obecnými soudy tak zatím nebylo pravomocně skončeno. Napadený rozsudek byl stěžovatelům doručen dne 31. ledna 2013, a to na základě jejich žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
3. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzený zásah do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jehož se měl obvodní soud dopustit tím, že vědom si nastalé situace v rámci dokazování, předcházení škod a vzniku duplicitního vlastnictví nepřerušil řízení vedené pod sp. zn. 20 C 321/2011 podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu a nevyčkal rozhodnutí Městského soudu v Praze o odvolání proti rozsudku, kterým bylo, byť nepravomocně, vyhověno žalobě stěžovatelů. Stěžovatelé dále poukazují na to, že Jiří Kerles podal svoji žalobu již 20. října 2011, ačkoliv Česká republika se stala vlastníkem předmětného pozemku a pozemkový fond jeho správcem až zápisem provedeným dne 14. srpna 2012. Tato žaloba se tedy původně musela týkat buď jiných pozemků, nebo byla podána zcela nesprávně vůči nevlastníkovi pozemku, avšak při znalosti toho, že své vlastnictví během několika měsíců nabude. Na rozdíl od rozsudku v jejich věci ale pozemkový fond nepodal proti napadenému rozsudku odvolání, přičemž stejně tak postupoval i v jiných věcech výše uvedeného žalobce.
II. Posouzení aktivní legitimace stěžovatelů
4. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu stěžovatelů, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
5. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
6. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 5 sp. zn. 20 C 321/2011 vyplývá, že uvedený žalobce i stěžovatelé se svými žalobami domáhali v samostatných řízeních uzavření smlouvy o bezúplatném převodu jiného (náhradního) pozemku ve vlastnictví státu podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., který si za tímto účelem vybrali. Je namístě připomenout, že výběr konkrétního pozemku ze strany oprávněných osob mimo cestu veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě a jeho případné uplatnění žalobou přichází v úvahu toliko jako ultima ratio, tedy jako poslední možnost, jak se domoci svého nároku na vydání náhradního pozemku proti svévolnému postupu pozemkového fondu [srov. především nález ze dne 4. března 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303); dále též nálezy ze dne 30. října 2007 sp. zn. III. ÚS 495/05 (N 174/47 SbNU 323), ze dne 15. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 1835/08 (N 215/55 SbNU 27), ze dne 13. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 3169/07 (N 5/56 SbNU 41), ze dne 1. září 2010 sp. zn. I. ÚS 125/10 (N 180/58 SbNU 579) a ze dne 25. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 2989/09 (N 88/65 SbNU 193)]. Typicky půjde o situaci, kdy tento fond dlouhodobě nevyhlašoval žádné veřejné nabídky nebo tak činil v nedostatečném množství, a to i přes aktivitu oprávněné osoby vůči němu. S takto vymezenou možností výběru konkrétního pozemku je nicméně spojena i eventualita, že o jeden konkrétní pozemek projeví zájem více oprávněných osob a následně všichni uplatní svůj nárok na jeho vydání žalobou. Je zřejmé, že k jeho uspokojení nebude moci dojít ve všech případech vydáním téhož pozemku, nýbrž ten bude moci získat jen jeden z nich. Nalezení spravedlivého řešení této kolize přitom není triviální.
7. Zákon nestanoví zvláštní řízení, v jehož rámci by mohl být posuzován nárok jednotlivých oprávněných osob na bezúplatný převod konkrétního pozemku a jehož výsledkem by bylo nejen rozhodnutí o existenci tohoto nároku, nýbrž i rozhodnutí o pořadí, v jakém jej budou moci tyto osoby uplatnit. Předmětný nárok může být uplatněn pokaždé toliko žalobou oprávněné osoby proti pozemkovému fondu (nyní České republice - Státnímu pozemkovému úřadu), o níž bude vedeno řízení zpravidla jen za účasti těchto dvou subjektů, tedy žalobce a žalovaného. Ani případné spojení věci podle §112 odst. 1 občanského soudního řádu, jež za předpokladu existence zákonem stanovených podmínek závisí na uvážení soudu, by přitom nic nezměnilo na tom, že výsledkem řízení by nemohlo být rozhodnutí o tom, který z žalobců má přednostní nárok. O každém z nároků by muselo být rozhodnuto zvlášť s tím, že budou-li splněny podmínky vymezené nálezem sp. zn. III. ÚS 495/02 (viz výše), pak bude nárok na vydání této konkrétní nemovitosti přiznán více oprávněným osobám. Případné podání řádného či mimořádného opravného prostředku proti (příslušné části) rozhodnutí ve věci nároku jedné z oprávněných osob by navíc nemělo vliv na rozhodnutí soudů týkající se nároků osob ostatních a stejně tak by nemohlo ovlivnit ani jejich vykonatelnost.
8. Uvedené lze shrnout tím způsobem, že ačkoliv se oprávněná osoba může za splnění podmínek vymezených nálezem sp. zn. III. ÚS 495/02 domáhat žalobou proti pozemkovému fondu (nyní České republice - Státnímu pozemkovému úřadu) uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétního jí vybraného pozemku ve vlastnictví České republiky, nelze vyloučit, že tento pozemek bude nakonec převeden na jinou oprávněnou osobu. Absence zákonné úpravy zvláštního řízení, v jehož rámci by bylo o tomto nároku rozhodnuto ve vztahu ke všem oprávněným osobám požadujícím vydání konkrétního pozemku, neumožňuje, aby byly jednotlivé oprávněné osoby, které podaly příslušnou žalobu, účastníky řízení všech na základě těchto žalob zahájených řízení. Z toho přitom plynou důsledky i ve vztahu k aktivní legitimaci stěžovatelů v řízení o ústavní stížnosti, neboť je zřejmé, že v řízení o žalobě jiné oprávněné osoby, vedeném pod sp. zn. 20 C 321/2011, nejenže nevystupovali jako účastníci řízení, ale ani takovéto postavení neměli mít. Posledně uvedenou skutečnost nakonec stěžovatelé nijak nerozporují.
9. Poněvadž je postavení účastníka řízení (případně vedlejšího účastníka) nezbytnou podmínkou aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo toto řízení skončeno [srov. např. usnesení z 18. února 1997 sp. zn. III. ÚS 338/96 (U 4/7 SbNU 339) nebo z 8. prosince 2003 sp. zn. IV. ÚS 612/03 (U 27/31 SbNU 361)], je zřejmé, že tato podmínka není v případě stěžovatelů splněna. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Stejným způsobem rozhodl i o akcesorickém návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
10. Nad rámec uvedeného považuje Ústavní soud za žádoucí dodat, že otázka přednosti jednotlivých nároků byla ze strany stěžovatelů předestřena zcela legitimně a že toto usnesení nelze vykládat v tom smyslu, že posvěcuje takové jednání pozemkového fondu (nyní Státního pozemkového úřadu), jehož důsledkem by byla jeho libovůle při přidělování určitého pozemku oprávněným osobám. To se přitom obecně dotýká i postupu tohoto fondu (úřadu) v řízeních o žalobách oprávněných osob, kterými se tyto domáhají uzavření smluv o bezúplatném převodu jimi vybraných pozemků, včetně rozhodování o využití opravných prostředků. V daném případě sice Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat důvody odvolání pozemkového fondu ve věci stěžovatelů, nicméně postup, kdy k podání odvolání došlo pouze v jejich případě, zatímco v případě pozdějšího rozsudku soudu prvního stupně v jiném řízení, proti němuž směřuje ústavní stížnost, k tomu nedošlo, ale vyvolává důvodné pochybnosti (nebo dokonce až podezření), zda ze strany tohoto fondu nejde fakticky o nepřímý výběr oprávněné osoby, jíž budou tyto pozemky přiděleny, aniž by byla jasná jakákoliv kritéria, na jejichž základě byla právě tato osoba upřednostněna před jinou. Uvedené platí zvlášť z toho důvodu, že v obou řízeních před soudem prvního stupně byly, jak vyplývá z textu příslušných rozhodnutí, uplatněny srovnatelné, byť nikoliv totožné, námitky.
11. Situace stěžovatelů je důsledkem dlouhodobého porušování legitimního očekávání oprávněných osob ze strany Státního pozemkového úřadu (předtím pozemkového fondu), který navzdory tomu, že jim byl přiznán nárok na vydání náhradních pozemků, neplní v tomto směru dostatečným způsobem své zákonné povinnosti. Je nezbytné, aby aktivně vypisoval veřejné nabídky, jejichž prostřednictvím budou moci být uspokojovány restituční nároky oprávněných osob. Až v takovém případě totiž tyto nebudou muset přistupovat k podávání předmětných žalob, jak tomu bylo v daném případě. Pakliže však k podání takovéto žaloby došlo a soud uznal její důvodnost, příslušný soud by měl v průběhu řízení reflektovat případnou skutečnost, že se uplatněný nárok ukáže být nevykonatelným (např. z důvodu, že tyto pozemky již dál nejsou ve vlastnictví České republiky), a umožnit dotčeným oprávněným osobám (žalobcům), podají-li návrh podle §95 občanského soudního řádu, změnu návrhu v tom smyslu, že se ještě v rámci tohoto řízení budou moci domáhat bezúplatného převodu jiného pozemku [srov. v této souvislosti právní závěry obsažené v nálezu ze dne 11. listopadu 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02 (N 131/31 SbNU 173), které se přiměřeně uplatní i v dané věci].