ECLI:CZ:US:2012:1.US.2989.09.1
sp. zn. I. ÚS 2989/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 25. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 2989/09 ve věci ústavní stížnosti 1. P. H. a 2. M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008 č. j. 28 Co 370/2008-87 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2009 č. j. 28 Cdo 4916/2008-98, jimiž bylo rozhodnuto v řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008 č. j. 28 Co 370/2008-87 a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2009 č. j. 28 Cdo 4916/2008-98 byla porušena základní práva stěžovatelů na ochranu majetku a na soudní ochranu podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008 č. j. 28 Co 370/2008-87 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2009 č. j. 28 Cdo 4916/2008-98 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, která byla podána včas a splňuje všechny předepsané náležitosti, stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků.
V ústavní stížnosti uvedli, že podstatou sporu vedeného u obecných soudů byla skutečnost, že jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, požádali žalovaný Pozemkový fond České republiky (dále též "žalovaný") o převod náhradních pozemků, tedy dvou konkrétních pozemků v k. ú. Kamenný Přívoz, které by navazovaly na pozemky v jejich vlastnictví. Žádost podali podle rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha-západ ze dne 2. 9. 2005 č. j. PÚ-R-1078/93/II-60/05/BED. Pokud by bylo jejich žádosti vyhověno, tyto pozemky by se tzv. zarovnaly tak, že by stěžovatelé zároveň získali ke svým pozemkům i přístupovou cestu. Tomuto převodu v dané době nic nebránilo, kromě zjevné nechuti zaměstnanců žalovaného, a zakončil by se tak proces uspokojení restitučních nároků jejich rodičů, táhnoucí se již z roku 1992. Předmětné pozemky byly za tímto účelem již v roce 1995 odděleny geometrickým plánem a čekalo se pouze na jejich "vylustrování" Pozemkovým fondem České republiky a na jejich zapsání na LV č. 10002. Rodiče stěžovatelů mezitím zemřeli a stěžovatelé, jako jejich oprávnění nástupci, protiprávním postupem žalovaného, potvrzeným rozhodnutími obou soudů, neuspěli. Dovolací soud dal totiž za pravdu soudu odvolacímu, že se v případě postupu žalovaného nejednalo o liknavost. Ve skutečnosti vyřizování celé záležitosti netrvalo pouhé dva roky, ale téměř 15 let, neboť s vyřizováním započali již jejich rodiče v roce 1992. Skutečnost, že během soudního řízení žalovaný oba pozemky prodal, aniž by počkal na výsledek sporu, považují stěžovatelé za vrchol libovůle, neslučitelné s výkonem státní moci.
Podle názoru stěžovatelů Nejvyšší soud potvrdil svým rozhodnutím nepřípustnou retroaktivitu, kterou zavedl do předmětného sporu Krajský soud v Praze změnou rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ a rozhodnutím, že v případě stěžovatelů má být postupováno podle §11a zákona č. 229/1991 Sb. To bez ohledu na skutečnost, že v době podání žádosti o převod pozemků toto ustanovení neexistovalo a rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha-západ, vydané před účinností novely zákona č. 229/1991 Sb., jednoznačně uvádí, že má být postupováno podle §11 odst. 2 tohoto zákona. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že pokud byla žádost podána před novelou zákona, mělo být o ní rozhodnuto podle znění účinného ke dni této žádosti. Stěžovatelé nesouhlasí s výkladem, že jim měla novelou zákona vzniknout povinnost podat si novou žádost nebo zúčastnit se veřejné nabídky na stejné pozemky, když navíc žádost byla podána jejich rodiči již v roce 1992.
Uvedený postup soudů považují stěžovatelé za protiústavní z důvodu uplatnění přímé retroaktivity novely zákona na právní vztahy založené před touto novelou a také v důsledku toho, že by v takovém případě byly oprávněným osobám, které požádaly o převod náhradních pozemků před novelou zákona, ukládány povinnosti, které nejsou zákonem stanoveny. Došlo tak k porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 10 C 277/2007 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem zmíněného soudu ze dne 12. 12. 2007 č. j.10 C 277/2007-44 byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se stěžovateli smlouvu o převodu pozemků p. č. 324/12 a p. č. 324/13 v k. ú. Kamenný Přívoz, jejíž text je ve výroku rozsudku výslovně uveden. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelé požádali dne 12. 10. 2005 územní pracoviště žalovaného v Berouně o převedení pozemků v jeho správě do svého spoluvlastnictví. Žalovaný však zůstal nečinný a později uváděl irelevantní důvody ohledně náhradních pozemků a nakonec, s odkazem na §11a zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě"), odmítl převést označené pozemky (ve vlastnictví státu) bez veřejné nabídky. Podle závěru soudu žalovaný nemusel stěžovatelům pozemky nabízet ve veřejné nabídce podle zmíněného ustanovení, neboť to bylo platné a účinné až od 13. 4. 2006. K datu 12. října 2005, kdy stěžovatelé svou žádost podali a kdy pozemky již byly zapsány v katastru jako vlastnictví státu, toto ustanovení ještě neexistovalo. Stěžovatelé proto mohli požadovat bezúplatný převod těchto pozemků ve správě žalovaného do svého spoluvlastnictví z důvodu zarovnání svých stávajících pozemků a získání přístupu z místní komunikace, což je legitimní požadavek.
Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Na rozdíl od okresního soudu neshledal na straně žalovaného žádnou libovůli ani liknavý postup. Konstatoval, že stěžovatelé nemají, podle ustálené judikatury, právo na výběr náhradních pozemků. To, že žalovaný snad chtěl v minulosti jejich rodičům vyhovět a vybrané pozemky jim převést (za tím účelem již vypracoval geometrický plán), nezakládá nárok stěžovatelů na vydání právě těchto pozemků. V tom, že žalovaný v průběhu necelých dvou let před podáním žaloby stěžovatelům nevyhověl a jimi žádané pozemky jim nepřevedl, nelze spatřovat libovůli nebo liknavost. Musel totiž pozemky nejdříve tzv. "vylustrovat", aby bylo zřejmé, že je může dát do nabídky, a musel je nechat ocenit. V dubnu 2006 pak vstoupila v účinnost novela zákona o půdě provedená zákonem č. 131/2006 Sb. Tou bylo do zmíněného zákona doplněno ustanovení §11a, podle kterého se každá oprávněná osoba musí se svým nárokem na vydání náhradního pozemku přihlásit, pokud má zájem o některý z pozemků, které jsou ve veřejné nabídce nabízeny právě na vykrytí nároků za nevydané pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě ve znění před novelou. To stěžovatelé neučinili, i když jim nic nebránilo se ucházet o pozemek p. č. 324/12, jehož prodej byl řádně vyhlášen.
Odvolací soud dospěl k závěru, že postup žalovaného, který odmítl převést pozemky s odkazem na §11a zákona o půdě, byl správný. Stěžovatelé si vybrali dva konkrétní pozemky, o jejichž bezúplatný převod požádali dne 12. 10. 2005. Dne 14. 4. 2006 vstoupila v účinnost novela zákona o půdě provedená zákonem č. 131/2006 Sb., která stanovila jasná pravidla pro všechny oprávněné osoby. Tento zákon neobsahuje žádná přechodná ustanovení, proto se jím řídí i nároky, které byly uplatněny před jeho účinností. Liknavost a libovůli žalovaného, jak ji má na mysli nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303), odvolací soud na straně žalovaného neshledal.
Libovůli žalovaného neshledal odvolací soud ani v tom, že žalovaný pozemek p. č. 324/12 převedl podle §11a zákona o půdě V. K., a to i za situace, kdy k převodu došlo až po zahájení tohoto soudního řízení. Neshledal ji ani v tom, že druhý, stěžovateli žádaný pozemek byl prodán třetím osobám, které o něj požádaly podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění platném v době podání žádosti o tento pozemek, a to právě pro krátkost času, který uplynul od písemné žádosti o převod tohoto pozemku do uvedené novely zákona o půdě, i s ohledem na to, že oprávněné osoby si nemohou vybírat konkrétní pozemky jako pozemky náhradní.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí citoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu a zákona o půdě, odvolal se na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 (viz výše) a sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.) a svůj judikát č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na základě toho konstatoval, že z těchto citovaných ustanovení a judikatury vycházel v daném případě, stejně tak je měl na zřeteli i odvolací soud v napadeném rozsudku, proto dovolací soud nemohl dospět k závěru, že by v daném případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, tedy že by odvolací soud posuzoval předmětnou věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil.
III.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 10 C 277/2007 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud vyšel z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha-západ (dále též jen "MZ PÚ") ze dne 2. 9. 2005 č. j. PÚ-R-1078/93/II-60/5/BED, které nabylo právní moci dne 15. 9. 2005. V něm pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelé, jako oprávněné osoby, jsou spoluvlastníky parcel č. 324/12 a č. 324/13 v k. ú. Kamenný Přívoz, oddělených geometrickým plánem Ing. B., č. zak. 425-37/95, ze dne 4. 7. 1995, potvrzeným Katastrálním úřadem Praha-západ dne 24. 7. 1995 pod č. j. 1557/95. Ve výroku dále uvedl, že po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí zapíše příslušný katastrální úřad do katastru nemovitostí pro k. ú. Kamenný Přívoz vlastnické právo každému ze stěžovatelů k ideální jedné polovině uvedených nemovitostí. Toto rozhodnutí pozemkový úřad podrobně a přesvědčivě odůvodnil. V závěru rozhodnutí upozornil, že oprávněné osoby mají právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do dvou let ode dne právní moci rozhodnutí a po uplynutí této doby právo na převod nemovitostí zaniká.
Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatelé žádali do konce roku 2005 nejméně třikrát žalovaného, aby na ně na základě zmíněného pravomocného rozhodnutí MZ PÚ předmětné pozemky převedl. Žalovaný argumentoval nesrovnalostmi v hodnotě nárokovaných pozemků a restitučního nároku, poté po dobu jednoho roku přestal reagovat vůbec. Na žádost právní zástupkyně stěžovatelů ze dne 6. 4. 2007 pouze odkázal na ustanovení §11a novely zákona o půdě provedené zákonem č. 131/2006 Sb., podle něhož měli stěžovatelé podle jeho názoru postupovat i přesto, že uvedená novela nabyla účinnosti až 14. dubna 2006.
Shodné stanovisko pak v odůvodnění svého rozsudku převzal i odvolací soud, který označil postup žalovaného jako správný. Odkázal na §11a novely zákona o půdě provedené zákonem č. 131/2006 Sb. a konstatoval, že tento zákon neobsahuje žádná přechodná ustanovení, proto se jím řídí i nároky, které byly uplatněny u žalovaného před jeho účinností.
Ústavní soud shledal v rozhodnutí odvolacího soudu dvojí zásadní pochybení, která mají ústavněprávní dopad. Především je to zcela zjevné nerespektování pravomocného rozhodnutí MZ PÚ, podle něhož jsou stěžovatelé nositeli hmotného nároku na vydání konkrétních náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě v tehdy platném znění, které na ně měly být bez dalšího Pozemkovým fondem České republiky (dále jen "PF ČR") převedeny. Stěžovatelé tak mohli legitimně očekávat, že tento jejich nárok bude uspokojen a že žalovaný splní svoji zákonnou povinnost, a naplní se tak účel zákona o půdě. Přes opakované žádosti stěžovatelů na ně žalovaný pozemky nepřevedl, což je podle názoru Ústavního soudu jednoznačně projevem liknavosti a libovůle, jak to má na zřeteli nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02. Zde se mimo jiné uvádí, že z §11 odst. 2 zákona o půdě (ve znění účinném do 13. 4. 2006, podle něhož měl soud věc posuzovat) vyplývá, že PF ČR má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada (přiznaná namísto uvedení v předešlý stav) poskytnuta v co možná nejkratší době. Dále se zde uvádí, že PF ČR, jako státem pověřené osobě, byl adresován jednoznačný zákonný příkaz, který musí splnit. Protože vůle PF ČR je zde odvozena od vůle státu, jehož úkoly plní, nemůže PF ČR postupovat jinak, než by byl povinen postupovat stát. V opačném případě by se stát mohl snadno vyvázat z plnění svých povinností jejich delegací na "autonomní" právnické osoby. Z ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny vyplývá, že PF ČR nesmí svou činnost vykonávat diskriminujícím, libovolným nebo svévolným způsobem, tak jak jeho postup v řízení popsali stěžovatelé.
Odvolací soud libovůli ani svévoli v postupu PF ČR neshledal, když téměř dvouletou nečinnost PF ČR zhodnotil jako dobu přiměřenou a libovůli neshledal ani ve skutečnosti, že jeden z pozemků byl převeden třetí osobě v souladu s §11a zákona o půdě a druhý pozemek byl prodán třetím osobám, které o něj požádaly podle zákona č. 95/1999 Sb.
V citovaném nálezu Ústavní soud dále přijal závěr, že PF ČR nesmí upřednostňovat postup podle zákona o převodu pozemků před uspokojováním závazků státu podle §11 odst. 2 zákona o půdě, které stát uznal, protože to je v rozporu s jeho působností v rámci plnění povinností uložených státu zákonem o půdě. Z citovaného nálezu dále vyplývá, že odvolací soud nesplnil povinnost ochránit legitimní očekávání stěžovatelů, plynoucí z nároku přiznaného jim rozhodnutím pozemkového úřadu, spočívající v tom, že jim budou poskytnuty náhradní pozemky. Tím porušil jejich právo podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž právo domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Legitimní očekávání je, ve smyslu citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jak podle judikatury Ústavního soudu, tak i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva integrální součástí ochrany majetkových práv.
V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02. Je třeba ještě zdůraznit, že PF ČR neuvedl jediný konkrétní a právně relevantní důvod, proč nepřevedl na stěžovatele pozemky podle pravomocného rozhodnutí MZ PÚ. Jím uvedené důvody nejsou ani přiléhavé ani přesvědčivé. Z uvedených důvodů Ústavní soud v postupu PF ČR, na rozdíl od odvolacího soudu, shledal prvky liknavosti, libovůle a svévole, které znemožnily naplnit legitimní očekávání stěžovatelů jako oprávněných osob.
Další závažné pochybení odvolacího soudu spočívá v jeho tvrzení, že vzhledem ke krátké době, která uplynula od podání žádosti stěžovatelů o převedení pozemků a nabytí účinnosti zákona č. 131/2006 Sb., který zakotvil nový §11a, měli postupovat podle tohoto nového ustanovení (které v době podání jejich žádosti ještě neexistovalo), což neučinili. Odvolací soud tímto názorem uplatňuje zpětnou účinnost právního předpisu, tzv. retroaktivitu. Problémem retroaktivity a její přípustnosti se Ústavní soud již mnohokrát zabýval ve své judikatuře, z níž jako obecný postulát vyplývá, že k základním principům právního státu patří princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti právních norem.
Zde je možno odkázat především na nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), v němž se Ústavní soud zpětnou působností právních norem detailně zabýval. Obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí novou právní normou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání.
V souvislosti s analýzou principu retroaktivity je dále nutné zabývat se otázkou možných výjimek z nepřípustnosti retroaktivity právních norem. Je přitom nezbytné rozlišovat posuzování nepřípustnosti pravé a nepravé retroaktivity. U retroaktivity pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky přípustnosti, u retroaktivity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti.
Jak již bylo uvedeno, ke znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Součástí právní jistoty pak je také zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu. Tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného výslovně formulován v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní oblasti dovodit z čl. l Ústavy.
V posuzovaném případě odvolací soud uplatnil při výkladu a aplikaci právní normy pravou retroaktivitu, neboť zaujal stanovisko, že uplatnění nároku stěžovatelů na převod pozemků je třeba posuzovat nikoliv podle právní úpravy (zákona o půdě) účinné v době rozhodnutí MZ PÚ a následné žádosti stěžovatelů o převod pozemků, ale podle nové právní úpravy, kterou přinesla novela tohoto zákona provedená zákonem č. 131/2006 Sb. až více než půl roku poté.
Princip zákazu pravé retroaktivity právní normy potvrdil opakovaně Ústavní soud ve své judikatuře - viz nálezy sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), I. ÚS 185/05 ze dne 3. 1. 2006 (N 1/40 SbNU 3), I. ÚS 505/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 87/41 SbNU 121) a I. ÚS 474/06 ze dne 27. 9. 2006 (N 172/42 SbNU 519).
Pokud jde o tvrzení odvolacího soudu, že zákon č. 131/2006 Sb. neobsahuje žádná přechodná ustanovení, proto se jím řídí i nároky, které byly uplatněny u žalovaného před jeho účinností, pak je namístě citovat z výše uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 505/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 87/41 SbNU 121), kde se uvádí: "Za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí právní úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační přístup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu."
K argumentaci odvolacího soudu, že stěžovatelé nemají podle ustálené judikatury právo na výběr náhradních pozemků, je třeba zdůraznit, že toto tvrzení je v daném případě zcela irelevantní, neboť stěžovatelé již měli rozhodnutím MZ PÚ určeny konkrétní pozemky, které jim mají být vydány.
Pokud jde o posouzení rozsudku Nejvyššího soudu v předmětné věci z hlediska jeho ústavní konformity, Ústavní soud dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění obsahuje pouze citace právních norem a judikatury, které na danou věc podle názoru dovolacího soudu dopadají. Nejvyšší soud se nezabýval ani jediným argumentem stěžovatelů, které uvedli ve svém dovolání, a neuvedl k jejich námitkám žádné závěry. Lze proto konstatovat, že dovolací soud své rozhodnutí v podstatě nijak neodůvodnil.
Ústavní soud k tomu uvádí, že jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů a ostatních veřejných orgánů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že pokud odůvodnění neobsahuje odkaz na relevantní důkazy, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž právní závěry soudu vedou k porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, což vede zároveň k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153), sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)].
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud, porušením zásady právní jistoty a zásady legitimního očekávání podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neposkytly stěžovatelům náležitou právní ochranu, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a tím zároveň porušily i jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Na základě uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadené rozsudky Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak v souladu s ustanovením §44 odst. 2 téhož zákona bez ústního jednání, protože účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání souhlasili.