ECLI:CZ:US:2006:3.US.58.06
sp. zn. III. ÚS 58/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Haina, správce konkursní podstaty úpadce CHMEL-ROSA, spol. s r.o., se sídlem v Mutějovicích 28, zastoupeného JUDr. Romanem Kozlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 47, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.10.2005, č.j.13 Cmo 226/2005-92, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti tohoto návrhu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení o vylučovací žalobě.
Stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že při rozhodování o odvolání žalobce ve sporu o vylučovací žalobě se nevypořádal s argumenty, které (jako žalovaný) uvedl ve vyjádření k této žalobě, stejně jako ve vyjádření k žalobcem podanému odvolání. Především namítá, že odvolací soud "překročil meze užití ustanovení §150 o.s.ř., protože nevzal v úvahu skutečnosti známé ze spisu, které by správnost aplikace tohoto ustanovení vyvracely a na které byl ...(jím)...upozorněn". Je toho názoru, že důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu tohoto ustanovení v daném případě dány nebyly; žalobce se při podání vylučovací žaloby neměl spokojit jen s údaji katastru nemovitostí, a měl nahlédnout do konkursního spisu, případně vycházet ze sbírky listin katastru. Podle stěžovatele "postup, jímž se ubíral Vrchní soud v Praze, je porušením zásady rovnosti účastníků řízení, garantované čl. 96 odst.1 Ústavy a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny".
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením výrokem I. změnil usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem II. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 450,- Kč. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně co do užití ustanovení §146 odst. 2, věty první, o.s.ř., a naopak pokládal za nutné aplikovat ustanovení věty druhé tohoto ustanovení; měl za to, že ku zpětvzetí žaloby došlo pro jednání žalovaného (stěžovatele), "který neuvedl v soulad obsah konkursního spisu se zápisem v příslušném katastrálním úřadě, a učinil tak až upozorněním konkursnímu soudu po podání žaloby"; proto byl podle jeho názoru vzat zpět návrh, který byl podán důvodně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00, III. ÚS 727/00, III. ÚS 619/00).
Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti vskutku způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro připustitelnou výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Taková situace v dané věci nenastala již proto, že stěžovatelova argumentace proti napadenému usnesení odvolacího soudu vychází ze zjevného nepochopení jeho odůvodnění.
Zatímco stěžovatel těžiště svých námitek soustředil k tvrzení o nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení §150 o.s.ř., odvolací soud za základ pro nákladový výsledek ustavil nikoli §150 o.s.ř., nýbrž ustanovení §142 odst. 2, věty druhé, o.s.ř. Proto, jak odvolací soud uvedl, "by to byl žalobce, který by splňoval ... podmínky pro náhradu nákladů žalovaným" (stěžovatelem). Pokud pak odvolací soud uvažoval o ustanovení §150 o.s.ř., nemohl logicky sledovat nic jiného, než nepřiznání náhrady, jež by jinak příslušela žalobci, nikoli žalovanému; tomu pak odpovídá právě výrok, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Užitím ustanovení §150 o.s.ř. tedy nebylo nepřiznáno "právo" stěžovateli, nýbrž žalobci.
Z toho plyne, že ústavní stížností vytýkaná výkladová a aplikační nesprávnost §150 o.s.ř. nemohla stěžovatele nikterak poškodit, natožpak aby byla způsobilá zasáhnout do jeho základních práv, chráněných zde článkem 36 odst. 1 Listiny. Náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně se stěžovateli nedostalo v důsledku zjevného užití ustanovení §146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř., jehož aplikaci však stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadl.
Ani okolnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil explicite stěžovatelova vyjádření k věci (resp. otázce nákladů řízení), nesplňuje výše vyložené podmínky závěru, že rozhodnutí o nákladech řízení nese znaky protiústavnosti. Je zjevné, že odvolací soud stěžovatelovy námitky v relevantním rozsahu znal (ostatně nalezly pozitivního výrazu v rozhodnutí soudu prvního stupně), a vymezil se proti nim tím, že jim jednotlivě oponoval, odůvodňuje jiné než stěžovatelem nabízené řešení otázky náhrady nákladů řízení. Porušení ústavní zásady rovnosti v právech vyslovené v čl. 96 odst. 1 Ústavy proto Ústavní soud neshledává rovněž.
Jelikož se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu