ECLI:CZ:US:2018:3.US.639.17.1
sp. zn. III. ÚS 639/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Keprta, zastoupeného JUDr. Radimem Charvátem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Koliště 1965/13a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. října 2017 č. j. 7 As 16/2017-39, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 8 A 28/2010-287-317, rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 4. prosince 2009 č. j. PV 2003-1824/43502/2009/ÚPV a rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 1. července 2009 č. j. PV 2003-1824/11413/2009/ÚPV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví a Úřadu průmyslového vlastnictví, sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6 - Bubeneč, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PATENTSERVIS Praha a. s., sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 3. 2017, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24.
11. 2016 č. j. 8 A 28/2010-287-317, rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "předseda Úřadu") ze dne 4. 12. 2009 č. j. PV 2003-1824/43502/2009/ÚPV a rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad") ze dne 1. 7. 2009 č. j. PV 2003-1824/11413/2009/ÚPV. Ústavní stížnost je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 639/17.
2. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 12. 2017, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017 č. j. 7 As 16/2017-39, rozsudku městského soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. 8 A 28/2010-287-317, rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 4. 12. 2009 č. j. PV 2003-1824/43502/2009/ÚPV a rozhodnutí Úřadu ze dne 1. 7. 2009 č. j. PV 2003- 1824/11413/2009/ÚPV. Ústavní stížnost byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 4105/17.
3. Usnesením ze dne 27. 3. 2018 Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnost vedená pod sp. zn. III. ÚS 4105/17 se v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku městského soudu, rozhodnutí předsedy Úřadu a rozhodnutí Úřadu, odmítá jako nepřípustná pro překážku litispendence, a ve zbytku (tj. v části napadající rozsudek Nejvyššího správního soudu) ji spojil ke společnému řízení s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 639/17.
4. Výše uvedenými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
5. Z ústavních stížností a z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Úřadu ze dne 1. 7. 2009 č. j. PV2003-1824/11413/2009/ÚPV byl podle §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů, zrušen patent stěžovatele č. 299791 s názvem "Uspořádání systému samoobslužného sázkového terminálu" se čtyřmi patentovými nároky, který byl předtím udělen s právem přednosti ode dne 30. 6. 2003. Předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 4. 12. 2009 č. j. PV 2003-1824/43502/2009/ÚPV zamítl rozklad stěžovatele a rozhodnutí Úřadu potvrdil.
6. Proti rozhodnutí předsedy Úřadu podal stěžovatel žalobu u městského soudu, který ji rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 č. j. 8 A 28/2010-287 zamítl. Tento rozsudek byl ve věci vydán poté, co byly předchozí rozsudky městského soudu ze dne 9. 4. 2013 č. j. 8 A 28/2010-83 a ze dne 3. 4. 2014 č. j. 8 A 28/2010-153 zrušeny rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013 č. j. 7 As 48/2013-39 a ze dne 16. 7. 2015 č. j. 7 As 69/2014-62 a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že oba znalecké posudky, které byly stěžovatelem předloženy po podání žaloby, tj. posudek č. 87-2/2010 ze dne 3. 2. 2010 vypracovaný Ing. Dobroslavem Musilem a posudek č. 3/2010 ze dne 4. 2. 2010 vypracovaný RNDr. Jiřím Handlířem, CSc., splňují po formální stránce náležitosti znaleckých posudků z hlediska příslušných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), avšak znalci se v uvedených posudcích vyjadřovali k záležitostem, které jim řešit nepřísluší. To se týká především znaleckého posudku vypracovaného Ing. Dobroslavem Musilem, ve kterém znalec posuzoval věcnou správnost rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, což nemůže být předmětem znalecké činnosti a zkoumání. K obdobnému závěru dospěl městský soud u znaleckého posudku vypracovaného RNDr. Jiřím Handlířem, CSc., ze dne 4. 2. 2010. Podle soudu znalci nepřísluší posuzovat, co se uvádí v zadání, resp. účelu posudku, tedy to, zda patentové nároky patentu č. 299791 splňují podmínku novosti, podmínku vynálezeckého kroku a podmínku průmyslové využitelnosti. Zodpovědět tyto otázky je otázkou právní a je to vždy předmětem posouzení správního orgánu, popř. soudu v řízení o žalobě. Městský soud uvedl, že v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným ve zrušovacím rozsudku ze dne 16. 7. 2015 č. j. 7 As 69/2014-62 opatřil revizní znalecký posudek č. 116 ze dne 7. 3. 2016, který vypracoval soudní znalec Ing. Zdeněk Svoboda, CSc. a na jeho základě ve věci rozhodl. Otázky, tak jak byly znalci položeny, sledovaly dosažení účelu a cíle tohoto znaleckého posudku - posouzení materiální, věcné a technické stránky věci. V tomto smyslu také znalec na otázky odpověděl a poskytl soudu dostatečný skutkový podklad, aby soud mohl učinit právní posouzení. Znalec Ing. Svoboda postupoval náležitě, když si nejprve určil nejbližší stav techniky, poté stanovil technický problém a konečně posoudil, že vynález byl pro odborníka zřejmý, tedy vyplýval pro odborníka zřejmým způsobem. Byl proto plně odůvodněn závěr o nesplnění podmínky vynálezecké činnosti tak, jak konstatoval již předseda Úřadu v napadeném rozhodnutí. Městský soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo relevantně zpochybnit závěry znalce Ing. Svobody, a to ani při jednání dne 28. 4. 2016, jakož ani v podání ze dne 24. 10. 2016.
7. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2017 č. j. 7 As 16/2017-39 zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou založena na znaleckém posudku Ing. Svobody, který je věcně a formálně vadný. Podle názoru stěžovatele soudem ustanovený znalec Ing. Svoboda nepracoval při vypracování posudku se správným stavem techniky. Dle stěžovatele je znalecký posudek nevěrohodný, neboť došlo k hrubému zkreslení informací v něm obsažených a v důsledku toho i závěrů znalce. Ze znaleckého posudku není možné zjistit, z jakých konkrétních dokumentů znalec vychází, a proto v tomto smyslu nelze nic z jeho tvrzení ověřit a přezkoumat. Stěžovatel dále namítá nesprávné určení novosti patentu č. 299791, přičemž s chybným posouzením novosti je spjato i nesprávné posouzení vynálezecké činnosti.
9. Stěžovatel uvádí, že k posudku Ing. Svobody uplatnil několik námitek, a to písemně ve vyjádření ze dne 25. 2. 2016 i při jednání dne 19. 10. 2016, se kterými se městský soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal. Stěžovatel namítá, že ani Nejvyšší správní soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele vůči znaleckému posudku Ing. Svobody, který se stal rozhodujícím podkladem pro rozhodnutí městského soudu.
10. Stěžovatel dále uvádí, že v soudním řízení předložil celkem tři znalecké posudky (posudek č. 3/2010 znalce RNDr. Handlíře a posudky č. 80-5/2009 a č. 87-2/2010 znalce Ing. Musila), dle jejichž závěrů byly u patentu č. 299 791 naplněny všechny podmínky patentovatelnosti, a to včetně podmínky vynálezecké činnosti. Oba znalci tedy ve svých znaleckých posudcích nezávisle dospěli ke shodnému závěru. Stěžovatel namítá, že znalci, kteří vypracovali jím předložené znalecké posudky, nebyli vyslechnuti ani nebyli požádáni o vysvětlení, a soudy tyto znalecké posudky formalisticky odmítly. Městský soud se nevypořádal s existencí několika znaleckých posudků a znalce RNDr. Handlíře a Ing. Musila nepožádal o vysvětlení dle §127 odst. 2 o. s. ř. Soudy se nezabývaly věcnými důvody, které vedly znalce Ing. Musila a RNDr. Handlíře k jejich závěrům, přičemž tyto důvody jsou v jejich znaleckých posudcích podrobně rozebrány. Stěžovatel poukazuje na to, že znalec Ing. Svoboda nebyl ustanoven k podání revizního znaleckého posudku, tedy aby zhodnotil závěry dosavadních znaleckých posudků. Podle stěžovatele nebyl odůvodněn příkrý rozpor mezi závěry dvou nezávislých znalců a znalce ustanoveného soudem. Rozhodnutí správních orgánů tak vychází z extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními na základě předložených znaleckých posudků.
11. Stěžovatel namítá, že podle §16 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), musí účastník řízení písemnosti vyhotovené v cizím jazyce předložit v originálním znění a současně v úředně ověřeném překladu do jazyka českého, pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení, že takový překlad nevyžaduje. Podle stěžovatele s ohledem na dikci citovaného ustanovení správního řádu byla vedlejší účastnice jako navrhovatel zrušení patentu č. 299 791 povinna se svým návrhem předložit všechny dokumenty, jichž se dovolávala, nejen v originálním znění, ale i v jejich úředně ověřeném překladu do českého jazyka. Namítané dokumenty nebyly přeloženy do českého jazyka a nebyl tak zajištěn překlad klíčového důkazního prostředku do českého jazyka, čímž bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý soudní přezkum správních rozhodnutí, neboť obecné soudy nemohly rozhodnutí správních orgánů dostatečně přezkoumat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
15. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
16. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy ani hodnocení, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, neboť rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud může v tomto směru zasáhnout do rozhodnutí soudů teprve tehdy, shledá-li ve věci extrémní nesoulad, jenž zakládá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
17. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval jednotlivými znaleckými posudky i jejich hodnocením provedeným městským soudem. Ústavnímu soudu vzhledem k jeho postavení - jak bylo uvedeno výše - nepřísluší závěry soudů ohledně těchto znaleckých posudků přehodnocovat. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně vypořádal se stěžovatelem uplatněnými námitkami a poukázal na to, že městský soud se dostatečně zabýval argumenty stěžovatele směřujícími proti znaleckému posudku Ing. Svobody. Nejvyšší správní soud se vyjádřil i k námitce stěžovatele ohledně stanovení nejbližšího stavu techniky ke dni podání přihlášky vynálezu, jakož i k námitce vytýkající znaleckému posudku Ing. Svobody vědomou manipulaci s originálním textem. V odůvodnění rozhodnutí se zabýval i stěžovatelem namítanou neodborností znalce Ing. Svobody, přičemž tuto námitku neshledal důvodnou. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, Úmluvy i Paktu a jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
19. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu