ECLI:CZ:US:2021:3.US.680.21.1
sp. zn. III. ÚS 680/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 100 Co 268/2020-702 do výroku III., za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a R. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku III. v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2020 č. j. 30 P 261/2017-612 rozhodl o změně péče nezletilé T. K. a T. K. K odvolání otce R. K. krajský soud shledal odvolání důvodným a změnil výroky II. a III., jimiž rozhodl o výši výživného a dlužném výživném. Výrokem III. zavázal matku a otce k náhradě nákladů řízení České republiky ? Okresního soudu Praha-východ každému v rozsahu 50 % ve výši, která bude stanovena v samostatném usnesení do 30 dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení. Výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojila proti uložené povinnosti hradit náklady řízení a zejména namítala, že předmětem řízení byla změna péče o nezletilé děti k návrhu stěžovatelky do její výlučné péče. Považovala přibrání znalce za nadbytečné, když otec se s nezletilými dětmi nestýkal od února roku 2019, o čemž nebylo sporu mezi rodiči a děti tuto skutečnost shodně potvrdily při svých výpovědích u soudu dne 31. 7. 2019. Okresní soud z vlastní iniciativy usnesením ze dne 9. 8. 2019 č. j. 30 P 261/2017-443, ustanovil soudního znalce z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, PhDr. Václava Jiřička, Ph.D., jenž měl vyšetřit oba rodiče a nezletilé za účelem zjištění vhodnosti péče o nezletilé. O nákladech řízení rozhodl okresní soud v rozsudku ze dne 17. 6. 2020 č. j. 30 P 261/2017-612 tak, že se nepřiznává České republice náhrada nákladů řízení. Krajský soud rozhodoval o odvolání otce do výroků o výživném a dlužném výživném a rozhodl i o náhradě nákladů řízení, aniž by tento výrok byl napaden.
4. Stěžovatelka poukázala na nepředvídatelnost a rozpornost předestřeného právního názoru krajského soudu s výrokem rozsudku okresního soudu a tvrdila, že znalecký posudek nepřinesl ničeho nového, podstatného či potřebného ve změně péče o nezletilé děti. Argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 30 Cdo 4855/2015 k charakteru předběžného sdělení právního názoru soudem. Zdůraznila, že řízení bylo zahájeno k jejímu návrhu a se svým návrhem byla plně úspěšná, při vědomí skutečnosti, že se jedná o řízení nesporné, nelze tuto skutečnost nebrat v úvahu při posouzení otázky povinnosti hradit náklady řízení státu. Poukázala na to, že napadený výrok je nesprávný, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je vnitřně rozporný a zejména nepřezkoumatelný, když krajský soud jednal nepředvídatelně a stěžovatelce odejmul právo soudní instance. Usnesení krajského soudu zcela zásadně zasáhlo do práva na spravedlivý proces, proto stěžovatelka navrhla, aby je Ústavní soud zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
7. Problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany; byť se může citelněji dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU); nález ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16 (N 193/83 SbNU 135)]. Rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případech extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. usnesení ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3172/18). Silněji než jinde se právě ve věcech týkajících se nákladů řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3476/18 a jiné).
8. V tomto případě je napadený výrok krajským soudem odůvodněn sice stručně, ale dostatečně (ustanovení §148 občanského soudního řádu, bod 25). Jde o řízení ve věci nezletilých dětí, které lze zahájit i bez návrhu ex officio. Ústavní soud rozumí důvodům rozhodnutí, které neshledalo žádný důvod pro to, aby oproti rozhodnutí okresního soudu státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení proti účastníkům. Znalecký posudek byl podán v zájmu nezletilých dětí, aby bylo objasněno, proč a z jakých důvodů došlo k tomu, že obě nezletilé děti najednou odmítají nejen péči, ale i pravidelný osobní kontakt s otcem, zda jde o stav přechodný či dlouhodobý, popř. trvalý, a zda jsou tedy v daném případě skutečně dány důvody pro vytěsnění otce z doposud realizovaného rovnoměrného podílu na péči o nezletilé. Na tom nic nemění ani fakt, že rodiče nenavrhli vypracování znaleckého posudku a ani stěžovatelka to nepovažovala za potřebné, neboť oba stanovisko nezletilých akceptovali.
9. Ústavní soud není povolán k tomu, aby přezkoumával, kdo z rodičů se o vznik nákladů státu přičinil více či méně - to učinil krajský soud a povinnost k náhradě rozdělil mezi oba rodiče, neboť neshledal výjimečné důvody, aby je hradil jen jeden z nich nebo, aby nepřiznal náhradu nákladů řízení České republice. Relativní neexistence sporu rodičů o péči a akceptace změny střídavé péče rodičů na výlučnou péči matky ze strany obou rodičů rozhodně rodiče nezbavuje zákonné povinnosti nahradit státu náklady řízení. Nesouhlas stěžovatelky s uloženou povinností nahradit náklady řízení státu ale není důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
10. Jak již bylo uvedeno Ústavní soud je při přezkumu nákladových rozhodnutí zdrženlivý a ani v tomto případě nezjistil mimořádné důvody pro svůj zásah; jeho povinností není přezkoumávat v další instanci rozhodnutí obecných soudů, čehož se stěžovatelka fakticky domáhá. Stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu není přiléhavý.
11. K námitce stěžovatelky, že změní-li krajský soud nákladový výrok okresního soudu, je řízení o nich prakticky jednostupňové a stěžovatelka nemá k dispozici efektivní prostředek obrany, je nutno uvést, že z ústavního pořádku právo na odvolání v civilním řízení neplyne. Je věcí zákonodárce, jak systém opravných prostředků nastaví a v jakých případech je účastníkům řízení zpřístupní; ani tato tvrzená skutečnost porušení základních práv stěžovatelky nezakládá.
12. V rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení státu Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Ústavní soud uzavírá, že neshledal zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, neboť ústavní stížnost stěžovatelky nedosahuje ústavněprávní dimenze.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu