ECLI:CZ:US:2003:3.US.70.03
sp. zn. III. ÚS 70/03
Usnesení
III. ÚS 70/03
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. M. zastoupeného JUDr. J. K., advokátem proti rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 22. března 2002, čj. 409/2002-Doh, a ze dne 13. května 2002, čj. M - 684/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou v intencích zákonem stanovených podmínek (§30 odst. 1, §34, §72 odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), napadl stěžovatel vyrozumění Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 22. března 2002 (409/2002-Doh) a ze dne 13. května 2002 (M - 684/2002) o tom, že v jeho pravomocně skončené věci nevyhověl ministr spravedlnosti jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona a tuto stížnost proti pravomocným rozsudkům obecných soudů (§266 tr. ř.) nepodal; v obsáhlé argumentaci stěžovatel tvrdil, že - stručně shrnuto - povinnost ministra spravedlnosti napadnout pravomocné rozhodnutí obecného soudu, jímž byl porušen zákon, nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu, je oprávněním orgánu veřejné moci (jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jehož prostřednictvím se může fyzická osoba dovolat svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tomuto právu fyzické osoby odpovídá oprávnění ministra spravedlnosti důsledně se podněty fyzických osob zabývat. Fakultativnost podání stížnosti pro porušení zákona nemůže znamenat libovůli ve využití či nevyužití tohoto mimořádného opravného prostředku, jelikož rozhodnutí, jehož přezkoumání se obviněný domáhá, je založeno na zásadních a podstatných vadách řízení, které mu předcházelo. Proto jsou označená "opatření" Ministerstva spravedlnosti ČR, jimiž byl podnět stěžovatele v dané trestní věci bez věcného přezkoumání odmítán s upozorněním, že takto bude naloženo i s jeho případnými dalšími podněty, porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž zakáže ministru spravedlnosti, aby v porušování jeho práva na soudní ochranu pokračoval odkládáním jeho podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona bez věcného vyřízení, a přikázal mu, aby jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 1. 8. 2001 přezkoumal z hledisek čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zásah do svých ústavně zaručených práv (svobod) spatřoval stěžovatel v tom, že ministr vnitra nepodal v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona. Stěžovatel však přehlíží skutečnost, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, když nelze přehlédnout povahu této mimořádnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci I. ÚS 9/94 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., usn.
č. 11, Praha 1995, a usnesení ve věci III. ÚS 124/93 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., usn. č. 4, Praha 1995), a zejména to, že samotnou stížností pro porušení zákona (tj. ať již je či není podána) ústavně zaručená základní práva jedince dotčena býti nemohou, neboť jde nikoli o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující dle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech za podmínek uvedených v ust. §266 a násl. tr. ř. soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí zahájit.
Posuzováno těmito hledisky neobstojí proto vývody stěžovatele v ústavní stížnosti, dle nichž úvaha ministra spravedlnosti, zda podanému podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona vyhoví či nikoli, má za následek porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Pravomoc ministra spravedlnosti, svěřená mu bez jakýchkoli omezujících podmínek zákonem (§266 tr. ř.), svědčí totiž toliko a výlučně jemu.
Z takto rozvedených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z vyložených důvodů, tak z ustálené praxe Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. května 2003