ECLI:CZ:US:2018:3.US.764.18.1
sp. zn. III. ÚS 764/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem, sídlem U Hrušky 63/8, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2017 sp. zn. 44 To 153/2017, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to pro porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 12. 2016 sp. zn. 39 T 118/2016 uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a dvou přečinů výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti osmi měsíců, se současně uloženou přiměřenou povinností, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti šesti měsíců.
3. Stěžovatel proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podal odvolání, o kterém městský soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zrušil pouze výrok o uložené přiměřené povinnosti, na základě odvolání poškozeného byla stěžovateli uložena povinnost nahradit způsobenou škodu, jinak zůstal rozsudek obvodního soudu nezměněn. Proti napadenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2017 č. j. 8 Tdo 1271/2017-31 odmítl jako podané z důvodů, které zákon nepřipouští.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že právní závěry, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Brojí proti závěru soudu o tom, že měl poškozeného H. udeřit takovou intenzitou, že mu měl způsobit ulomení tří zubů, přičemž uvádí další skutečnosti, které podle jeho názoru tento závěr zpochybňují a ke kterým soud nepřihlédl. Soud dále podle stěžovatele při posuzování druhého skutku nekonfrontoval výpovědi údajných poškozených s objektivním důkazem spočívajícím v kamerovém záznamu a z následně pořízených fotografií. Tyto důkazy mají podle stěžovatele potvrzovat, že v daném případě nebyl útočníkem, ale naopak se bránil hrozícímu útoku. Stěžovatel rovněž zpochybňuje zákonnost uloženého trestu zákazu činnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud dále zkoumal přípustnost návrhu. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Podle ní je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). K této zásadě se Ústavní soud podrobněji vyslovil mimo jiné v nálezu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.
7. V daném případě stěžovatel sice využil svého práva a podle §265a trestního řádu podal proti napadenému rozsudku městského soudu mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 č. j. 8 Tdo 1271/2017-31. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl a v odůvodnění ústavní stížnosti s tímto rozhodnutím nijak nepolemizuje. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označenému rozsudku městského soudu.
8. Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 (U 2/7 SbNU 331), II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další]. V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Kdyby tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
9. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj