ECLI:CZ:US:2016:3.US.827.15.1
sp. zn. III. ÚS 827/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Richarda Rolfese, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2014 sp. zn. Nt 610/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Policejní orgán (Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality) usnesením ze dne 13. 9. 2013 č. j. OKFK-2392/132/TČ-2012-251202 zahájil trestní stíhání stěžovatele pro zločin krácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení §216 odst. l písm. a), odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
Před zahájením trestního stíhání vydal Obvodní soud pro Prahu 5 dne 12. 9. 2013 příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků sp. zn. 37 Nt 670/2013 a dále příkaz k domovní prohlídce sp. zn. 37 Nt 666/2013. Na základě těchto příkazů provedl policejní orgán prohlídky v prostorách, v nichž stěžovatel vykonával advokacii. Stěžovatel podal proti příkazu sp. zn. 37 Nt 670/2013 ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení tohoto příkazu a vydání věcí zajištěných při prohlídce s tvrzením, že příkazem a následnou prohlídkou bylo nedovoleným způsobem zasaženo do jeho základních lidských práv a svobod. Ústavní soud usnesením ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3422/13 předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Následně Obvodní soud pro Prahu 5 podal dne 24. 9. 2013 u Městského soudu v Praze návrh zapsaný pod sp. zn. Nt 610/2013 na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory ve smyslu ustanovení §85b odst. 3 tr. řádu, neboť tento souhlas nebyl při prohlídkách dán.
Ústavní soud usnesením ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 563/14 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost (ze dne 12. 2. 2014), kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud 1) vyslovil, že postup Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. Nt 610/2013 je v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny, 2) zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování výše uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele, 3) přikázal Městskému soudu v Praze vrátit stěžovateli veškeré (specifikované) věci odňaté při prohlídkách prováděných Policií České republiky na základě příkazu k domovní prohlídce vydanému Obvodním soudem pro Prahu 5 dne 12. 9. 2013 pod sp. zn. 37 Nt 670/2013 a příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému dne 12. 9. 2013 Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 37 Nt 666/2013 a 4) zničit veškeré pořízené kopie listin a datových záznamů. Předběžným opatřením měl Ústavní soud Městskému soudu v Praze zakázat v řízení vedeném pod sp. zn. Nt 610/2013 jakékoliv seznamování se s věcmi, které mu byly Českou advokátní komorou předloženy v souvislosti s návrhem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2013 na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory, a jejich obsahem, resp. nakládání s těmito věcmi jiným způsobem, než jejich vrácením stěžovateli či jejich zabezpečením podle §85b odst. 8 tr. řádu, a to do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností (tj. usnesením ze dne 16. 5. 2014 sp. zn. Nt 610/2013) s poukazem na §85b odst. 9 (věta před středníkem) tr. řádu zčásti vyhověl návrhu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2013 a nahradil souhlas zástupce České advokátní komory, aby se orgány činné v trestním řízení mohly seznámit s obsahem ve výroku I. tohoto usnesení konkretizovaných listin, dále podle §85b odst. 10 tr. řádu rozhodl, že se tyto listiny předávají policejnímu orgánu provádějícímu úkon (Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor daní, 2. oddělení), kterému uložil, aby listiny vrátil České advokátní komoře ihned poté, jakmile se s jejich obsahem seznámí, přičemž to neplatí, mají-li být takové listiny použity jako důkaz v trestním řízení.
Soud současně rozhodl tak, že podle §85b odst. 9 (věta za středníkem) tr. řádu se zamítá návrh Obvodního soudu pro Prahu 5 na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory, aby se orgány činné v trestním řízení mohly seznámit s obsahem listin konkretizovaných ve výroku II. tohoto usnesení. Určil, že tyto listiny se vrací podle §85b odst. 10 tr. řádu České advokátní komoře. Rovněž konstatoval, že o listinách zajištěných v elektronické podobě rozhodne po vypracování znaleckého posudku z oboru kybernetiky a elektroniky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že:
1. K porušení jeho ústavně zaručených práv došlo již v řízení před vydáním napadeného rozhodnutí, neboť Městský soud v Praze nevzal v potaz výslovně vytknuté vady návrhu, stejně jako vady příkazů k prohlídkám a prohlídek samotných, návrh posoudil jako bezvadný, začal jej meritorně přezkoumávat a následně mu zčásti vyhověl. Takto formulovaný návrh je zjevně neurčitý ve smyslu ustanovení §85b odst. 4 a 6 tr. řádu a soud k němu neměl přihlédnout. U daného návrhu navíc chybí konkretizace údajů, které má soud v listinách hledat, aby mohl rozhodnout, je-li údaj chráněn povinností mlčenlivosti, či nikoliv, a konečně ani neobsahuje důvody, pro které má být nesouhlas zástupce České advokátní komory překonán. Podaný návrh dále nepřesně označuje subjekty, kterých se má trestní řízení dotýkat.
2. Městský soud v Praze si v rozporu s ustanovením §85b odst. 6 tr. řádu vyžádal nepřípustné doplnění návrhu, a to po lhůtě stanovené trestním řádem pro podání samotného návrhu (řadu měsíců po jejím uplynutí), k doplnění návrhu (tak, aby obsahoval klíčová slova, podle nichž by bylo možno identifikovat informace relevantní pro trestní řízení v listinách na elektronických nosičích) vyzval jiný subjekt než navrhovatele (policejní orgán), a doplnění provedené subjektem, který nebyl příslušný k podání návrhu, akceptoval.
3. Samotné vymezení listin, u nichž byl nahrazen souhlas zástupce České advokátní komory usnesením soudu, je naprostým popřením institutu mlčenlivosti advokáta, jelikož by jen obtížně bylo možno nalézt listinu, kterou nelze do některé z rozhodných kategorií podřadit. Soud přitom rozhodl o vydání listin zcela paušálně, tedy bez zohlednění vztahu ke konkrétnímu klientovi a i těch písemností, na něž se nevztahuje povinnost mlčenlivosti a které zcela jednoznačně postrádají souvislost se sděleným obviněním. Odpovídající údaje neobsahuje ani návrh Obvodního soudu pro Prahu 5.
4. Soud nesprávně postupoval s poukazem na trestní řád, ačkoli s účinností ode dne 1. 1. 2014 měl aplikovat zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, jehož ustanovení §2 písm. k) výslovně zahrnuje též řízení o nahrazení souhlasu zástupce samosprávné komory k seznámení se s obsahem listin. Ve vztahu k trestnímu řádu se tak jedná o právní úpravu upravující shodné řízení, která je jednoznačně pozdější. Podle zásady lex posterior derogat priori pak mělo být řízení vedeno podle pozdějšího právního předpisu. Pro toto řízení by sice byl příslušný účastník řízení, nikoliv však soudkyně, která o návrhu rozhodovala, a tedy došlo k odnětí zákonného soudce.
V souvislosti s uplynutím mandátu ústavního soudce JUDr. Vladimíra Kůrky byla předmětná věc (tomuto soudci zpravodaji přidělená a ke dni 16. 12. 2015 neskončená), na základě ustanovení §12 odst. 17 (přechodná ustanovení) rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (Org. 65/15), přidělena novému soudci zpravodaji, a to prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc., čemuž odpovídá i složení senátu; Ústavní soud stěžovatele o této změně vyrozuměl.
Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím vydaným v průběhu přípravného řízení. Již ve svém nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod zasažené osoby spojeno rozhodování obecných soudů, anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž nebyl odčiněn při přezkumu obecným soudem, anebo jej takto odčinit nelze.
Stejně tak není bez významu, že zabavení dokumentů stěžovateli, jakožto advokátovi, souvisí s obviněním jeho samotného ze závažné trestné činnosti, kdy Ústavní soud opakuje, že "institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené procesní hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení" [srov. bod 19 nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 889/10 (N 237/59 SbNU 405)].
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele nedošlo.
Ad 1. K výhradám rekapitulovaným pod bodem 1. se Ústavní soud dílem vyslovil v usnesení ve věci ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 563/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž ústavní stížnost téhož stěžovatele odmítl coby návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný [§43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud za určující považuje, že není možné v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených listin skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností, přičemž lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že takové důkazní prostředky budou pro vyšetřování potřebné. Patří se připomenout - přiměřeně aplikovatelná - judikatura Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. sp. zn. II. ÚS 1033/07, usnesení ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07 a usnesení ze dne 19. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 2097/12, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle které nelze s ohledem na podstatu konkrétního případu po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky a nelze v dané fázi řízení s úplnou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností. Rovněž v nyní projednávané věci lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že takové listiny budou pro vyšetřování potřebné.
Ad 2. Pokud jde o stěžovatelem oponovaný postup Městského soudu v Praze stran doplnění návrhu o "klíčová slova", stojí za připomenutí, že Ústavní soud usnesením ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 1542/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost, v níž stěžovatelka rozporovala postup Městského soudu v Praze při identifikaci zájmových elektronických dat pomocí klíčových slov získaných v součinnosti s dotčenými orgány činnými v trestním řízení (konkrétně Obvodní soud pro Prahu 5, Městské státní zastupitelství v Praze a příslušný policejní orgán). Jak vyplývá z uvedeného výsledku řízení, Ústavní soud shledal postup městského soudu ústavně konformním.
Kasační nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2009 sp. zn. II. ÚS 2894/08 (N 191/54 SbNU 361) vycházel z odlišné situace, kdy byly podány fakticky tři návrhy (na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory při trestním řízení) za sebou, přičemž byla každému přidělena samostatná spisová značka, a tento třetí návrh, podaný již po patnáctidenní lhůtě, obecný soud nepřezkoumával řádným způsobem, nýbrž na něj pohlížel jako na pouhé doplnění předchozího návrhu. Před tímto třetím návrhem byly již obvodním soudem podány dva neúspěšné návrhy, z kterých k prvému soud vůbec nepřihlédl a druhému nevyhověl pro nesplnění podmínek podle §85b odst. 4 tr. řádu.
Stojí za zmínku, že postupem Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. Nt 610/2013, o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory se zpřístupněním listin ve smyslu ustanovení §85b tr. řádu, se Ústavní soud zabýval též v usnesení ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3988/13 (U 5/72 SbNU 583), přičemž návrh shledal zjevně neopodstatněným.
Ad 3. Dovozuje-li stěžovatel, že Městský soud v Praze své rozhodnutí zatížil ústavněprávním deficitem, jelikož rozhodl o vydání listin "zcela paušálně", patří se připomenout rozsudek ve věci Vinci Construction et GTM génie civil et services v. Francie ze dne 2. 4. 2015, stížnosti č. 63629/10 a 60567/10, kde Evropský soud pro lidská práva judikoval, že pokud je v souvislosti s provedením prohlídky prostor namítáno zajištění dokumentů nesouvisejících s vyšetřováním nebo chráněných mlčenlivostí advokáta, rozhodující soudce se musí s obsahem takovýchto dokumentů pečlivě seznámit a posoudit přiměřenost jejich zabavení.
Stěžovateli lze přisvědčit potud, že Městský soud v Praze výslovně uvedl, že podrobně přezkoumal ze zákonných hledisek každou jednotlivou listinu a individuálně posoudil její obsah, nicméně navazující text usnesení (str. 29) situoval převážně pouze v obecné rovině, kdy konstatoval, že drtivá většina zajištěných listin zjevně neobsahuje informace, na které se vztahuje advokátní povinnost mlčenlivosti. Dále soud uvedl, že další okruh listin se týká daňových otázek společností, např. přiznání k dani z přidané hodnoty, osvědčení o registraci daňového subjektu, žádosti o vrácení přeplatku na dani, oznámení o změně registračních údajů. Mezi zajištěnými dokumenty byly listiny, které deklarují určitý stav jako notářské zápisy, výpisy z veřejných rejstříků, výpisy z bankovních účtů, rozhodnutí soudů (usnesení, rozsudky), rozhodnutí exekutorů, rozhodnutí rozhodčího soudu, podané žaloby, rozhodnutí a podání správních orgánů (finančních úřadů, úřadů práce, úřadů městských částí, správy sociálního zabezpečení). Velkou část zajištěného materiálu, kterou deklaroval posléze soud, tvořila agenda vymáhání pohledávek, do které patřily návrhy na vydání elektronických platebních rozkazů, elektronické platební rozkazy, předžalobní výzvy, návrhy na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora.
Ústavní soud ovšem ústavněprávně relevantní pochybení neshledal ani v tomto směru. Není namístě přehlížet, že soud, který v průběhu veřejného zasedání převezme věci a dokumenty a přikročí k seznámení se s nimi za podmínek §85b odst. 7 tr. řádu, současně učiní opatření, aby se navrhovatel a ani nikdo jiný o obsahu listin při veřejném zasedání nemohl dozvědět; tato úprava rovněž omezuje výsledný obsah usnesení. Především však stojí za zdůraznění, že v případě odůvodnění rozhodnutí o předmětném návrhu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori přesně specifikovaly funkční vazby listin, resp. informací v nich obsažených k údajné trestné činnosti.
Za připomenutí stojí též judikatura Ústavního soudu citovaná výše sub 1.
Je patrné, že soud obracel pozornost k souvislosti listin s daňovými povinnostmi, což odpovídá vnitřní logice věci. Lze dovodit, že soud zjišťoval, zda a případně nakolik může účel trestního řízení převážit nad účelem povinné mlčenlivosti advokáta. Soud přitom zvažoval, nakolik předložené věci jsou, či nejsou spojeny s poskytováním právních služeb (advokát - klient), či zda jde o exces z takového vztahu, který požadovanou ochranu mít nemá.
Dlužno zaznamenat, že rovněž stěžovatelova související argumentace zůstává převážně jen povšechná, a povinnost mlčenlivosti advokáta, stanovenou v §21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, jakož i garantovanou mezinárodním a evropským právem a rozvinutou v judikatuře Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva, je třeba považovat za institut ochrany osob potřebujících právní pomoc, jež musí stát zaručit v zájmu objektivity řízení před jeho orgány, nikoliv za privilegium poskytovatele právní pomoci (tj. v záhlaví označeného stěžovatele).
Ad 4. Výhrada stěžovatele, podle kterého měl být aplikován zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, neobstojí. Navrhovatelem podle uvedeného zákona je správce daně, který vykonal kontrolu, při níž mu bylo odepřeno právo seznámit se s určitými listinami. Pokud je jako navrhovatel označena jiná osoba, je třeba návrh bez dalšího odmítnout. Tento závěr sdílí komentářová literatura Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 633, resp. Doležal, M. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha III. Zvláštní řízení soudní. Praha: Havlíček Brain Team, 2015, str. 706.
Shodné závěry ohledně vztahu mezi trestním řádem a zákonem o zvláštních řízeních soudních vyplývají též z judikatury Ústavního soudu, srov. kupř. usnesení ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 2878/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž Ústavní soud odmítl coby zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proti jinému usnesení městského soudu, v jehož rámci tento soud konstatoval, že postupoval dle ustanovení tr. řádu, nikoli dle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, který se váže na postup v civilním soudním řízení v souvislosti s daňovou kontrolou.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Ústavní soud nepřistoupil ke spojení předmětného řízení s řízením vedeným pod sp. zn. III. ÚS 563/14 a skončeným usnesením ze dne 16. 6. 2015; zvláštního výroku již netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu