ECLI:CZ:US:2015:3.US.3422.13.1
sp. zn. III. ÚS 3422/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Obvodním soudem pro Prahu 5 ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. 37 Nt 670/2013 a jinému zásahu orgánu veřejné moci - Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru daní, výnosů a praní peněz, 1. oddělení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k domovní prohlídce, neboť je názoru, že jím došlo k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavnímu soudu dále navrhl, aby policejnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování jeho základních práv podle čl. 12 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny a přikázal obnovit předchozí stav tím, že mu vrátí věci vydané či odňaté při domovní prohlídce provedené dne 12. 9. 2013. Stěžovatel též požádal o vydání předběžného opatření, neboť stížnost směřuje rovněž proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, v jehož důsledku hrozí vážná škoda či újma, přičemž jde o věc, v níž je dán "závažný veřejný zájem".
Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným příkazem k domovní prohlídce rozhodl s poukazem na §83 odst. 1 tr. řádu tak, že se nařizuje domovní prohlídka specifikovaného rodinného domu, jehož je stěžovatel spoluvlastníkem v rámci společného jmění manželů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že:
1. Příkaz k domovní prohlídce zcela nedostatečně (ve smyslu závěrů nálezů Ústavního soudu) vysvětluje, proč má být domovní prohlídka provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, mj. i proto, že jeho odůvodnění je zcela obecné, nekonkrétní, kusé a nepřesvědčivé (nevztahuje se ke konkrétním osobám ani důvodům neodkladnosti), resp. neodkladnost nařízené prohlídky je odůvodněna jen tautologicky; neobsahuje žádný konkrétní argument či důkaz, podle kterého by bylo možné usuzovat na důvodnost obavy ze "zmaření, zničení nebo ztráty důkazních prostředků". Nadto argumentace, která v podstatě jen parafrázuje zákonnou definici neodkladného úkonu, směřuje k neodkladnosti a nikoliv již k neopakovatelnosti prohlídky, pro což odůvodnění zcela chybí. Přitom z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v situaci, kdy orgány činné v trestním řízení jsou na základě dosavadních poznatků schopny stíhání zahájit, je na místě, ledaže by již i takové zdržení mohlo vést ke zmaření důkazu, aby toto zahájení nejprve provedly, a teprve následně, třebas i okamžitě poté, přistoupily k danému úkonu. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4183/12 platí, že "neodkladnost úkonu nemůže být založena tím, že trestní stíhání dosud nebylo zahájeno, nýbrž musí se jednat o situaci, kdy ani zahájeno být nemohlo.
2. Na základě předmětného příkazu prohlídka vůbec neměla být provedena také proto, že nařizuje provedení "domovní prohlídky v rodinném domě na adrese X1 (Katastrální území Kyje, číslo LV X2, rodinný dům v SJM R. R. a I. R.)", čímž jeho osoba v něm není uvedena, a nesprávné označení subjektu, u kterého je domovní prohlídka prováděna, nutno mít za natolik zásadní, že provedení prohlídky brání.
3. Speciální podmínkou ve vztahu k jeho postavení coby advokáta je nezbytná přítomnost zástupce České advokátní komory (dále jen "ČAK"), avšak navzdory prokazatelnému upozornění orgány činné v trestním řízení v domovní prohlídce pokračovaly, a přestože on sám "podnikl maximum" pro zajištění přítomnosti obhájce i zástupce ČAK, proběhl prakticky celý úkon bez jejich kontroly a možnosti k vyjádření. Nebyla tím splněna podmínka zákonnosti úkonu vyjádřená v ustanovení §85b tr. řádu, tedy povinnost orgánů činných v trestním řízení zajistit, a to z logiky věci předem, přítomnost zástupce ČAK. V protokolu o průběhu prohlídky v místě jeho sídla, kde byly zajištěny předměty související s výkonem advokacie, zejména pak spisový materiál a technické prostředky ke kontrole účtů, není (stejně jako u další prohlídky na adrese Y1, Praha) v rozporu s §85b odst. 1 tr. řádu uvedeno stanovisko zástupce ČAK, který u každé z obou prohlídek odmítl vydat souhlas policejnímu orgánu se seznámením se s obsahem zajištěných listin a jiných věcí, neboť tyto dle názoru zástupce ČAK obsahují důvěrné údaje vztahu advokát - klient chráněné povinností mlčenlivosti. Uvedeným postupem policejního orgánu došlo k ohrožení advokátního tajemství.
4. Dokladem toho, stejně jako skutečnosti, že zástupce ČAK nevyslovil souhlas, je i návrh na jeho nahrazení, podaný obvodním státním zastupitelstvím Městskému soudu v Praze pod sp. zn. 37 Nt 928/2013 dne 24. 9. 2013. Státní zástupce zde uvádí neúplnou informaci, že zástupce ČAK v případě této prohlídky nevyslovil nesouhlas ve smyslu §85b tr. řádu, nezmiňuje však skutečnost, že zástupce ČAK podstatné části prohlídky přítomen nebyl. Státní zástupce se po jeho upozornění snaží opatřit si alespoň dodatečný souhlas zástupce ČAK, byť s ohledem na okolnosti provedení prohlídky je zřejmé, že policejní orgán byl či mohl být s obsahem listin seznámen již v průběhu prohlídky. Předmětný návrh krom toho postrádá náležitosti podle §83b odst. 4 tr. řádu; mimo jiné chybí vylíčení skutečností svědčících o tom, proč nesouhlas zástupce ČAK k seznámení se orgánu provádějícího úkon s obsahem těchto listin má být nahrazen rozhodnutím soudce, a postrádá i specifikace listin a nosičů dat, ve vztahu k nimž má být nesouhlas zástupce ČAK překonán souhlasem soudce.
5. O provedení úkonu rovněž nebyl vyrozuměn jeho obhájce, ačkoli si jej v době zahájení prohlídky již zvolil; prohlídka byla provedena za okolností, které prakticky vylučovaly právo na obhajobu. Jelikož byl přítomen spolu se svým obhájcem jinému úkonu, zcela logicky se nemohl k uvedené prohlídce nijak vyjádřit, stejně jako k věcem zajištěným v jejím průběhu.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a pozemků Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu uvedených procesních institutů Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaných ustanoveních Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v příslušných ustanoveních trestního řádu.
Pakliže stěžovatel namítá, že soud v odůvodnění napadeného příkazu k domovní prohlídce nevystihl adekvátně obsah ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu, přehlíží, že podle judikatury Ústavního soudu nabývá ústavněprávního rozměru až deficit, kdy "neodkladnost" úkonu z odůvodnění příkazu "není (ani interpretací) jakkoli seznatelná", "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu"; v posuzované věci však důvody pro uvedený procesní postup dostatečně vyplývají, a to přímo, z dotčeného příkazu.
Ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit v nich zakotvené klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v §82 odst. 1 tr. řádu, resp. úkonu, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví §160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či jiného excesu (kupříkladu logického, v podobě vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu orgánu vytýkat nelze. I kdyby obvodním soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry, že ve stěžovatelově rodinném domě "může být" věc důležitá pro trestní řízení, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu] zde byly překročeny.
Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu], k dispozici není.
Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že v rodinném domě "je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. mutatis mutandis usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz k domovní prohlídce slouží.
Ohledně námitky stěžovatele, že příkaz obsahuje nedostatečné odůvodnění toho, proč (kvůli jakým věcem) má být domovní prohlídka provedena, stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle §85 odst. 3 ve spojení s §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
Hodnoceno z těchto hledisek napadenému příkazu k domovní prohlídce nelze nic zásadního vytknout rovněž proto, že potřebné materiální předpoklady, formulované kupř. v bodech 17 a 18 nálezu sp. zn. I. ÚS 3369/10, nakonec naplňuje.
Přisvědčit není možno stěžovateli ani potud, že by se příkaz k domovní prohlídce vyznačoval ústavněprávně významnou "neurčitostí". Záměna jména stěžovatele očividně představuje pouhou písařskou chybu.
Namítá-li stěžovatel, že orgány činné v trestním řízení nedostály požadavkům vyplývajícím z §85b tr. řádu, patří se zdůraznit, že podle protokolu o provedení domovní prohlídky, jehož obsah stěžovatel v rozhodném směru relevantně nezpochybňuje, stěžovatelova manželka I. R. policejnímu orgánu sdělila, že: "žádné z uvedených předmětů se zde (tj. v rodinném domě na adrese X1) nenachází, manžel si práci domů nenosí, nepracuje z domu, nenachází se zde žádné věci související s jeho prací advokáta, do budoucna plánujeme, že si manžel zde pracovnu zřídí". Policejní orgán zahájil domovní prohlídku a poté, co nalezl "hnědou látkovou brašnu, ve které byly vidět části šanonů", přičemž I. R. poznamenala, že nevylučuje, že může obsahovat "materiály související s manželovou prací", domovní prohlídku přerušil a pokračoval v ní až za přítomnosti zástupce ČAK JUDr. Petry Lamkové. Postup orgánů činných v trestním řízení tudíž nekoliduje s judikaturou Ústavního soudu, resp. ESLP (srov. rozsudek ESLP ze dne 16. 12. 1992 ve věci Niemietz v. Spolková republika Německo, stížnost č. 13710/88).
Ústavní soud se zabýval též potenciálním ohrožením "advokátního tajemství" a možností nepřípustného zásahu do výkonu advokacie. Ústavní soud v řadě svých judikátů zdůraznil význam advokátního tajemství jako předpokladu pro řádný výkon advokacie a poskytl mu ústavněprávní ochranu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2894/08). Zároveň však opakovaně vyslovil souhlas s tezí, že "institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti; tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené procesní hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 889/10, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 3988/13).
V nyní projednávané věci Ústavní soud žádná ústavněprávní pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal. Procesní institut prohlídky prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, upravený v §85b tr. řádu, je legitimním nástrojem, představujícím ústavněprávně přípustný zásah do domovní svobody a do práva na výkon advokacie. Aplikace tohoto institutu v posuzovaném případě byla - z výše rekapitulovaných hledisek přezkumu - shledána jako korektní.
Řečené se vztahuje rovněž na stěžovatelovu oponenturu návrhu na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory podaného obvodním státním zastupitelstvím, obsaženou v doplnění ústavní stížnosti. Stojí za zaznamenání, že stěžovatel této své kritice nepřizpůsobil petit nyní projednávané ústavní stížnosti, přičemž další související námitky uplatnil v návrhu Ústavním soudem evidovaném pod sp. zn. III. ÚS 563/14.
Ústavněprávní roviny nedosahují ani stěžovatelovy výhrady, podle nichž se jeho obhájce Mgr. Vít Nevařil dostavil do předmětných prostor až v průběhu prohlídky. Stěžovatel ostatně nespecifikuje praktické důsledky údajného omezení práva na obhajobu.
Případná není ani argumentace, že orgány činné v trestním řízení porušily zásadu zdrženlivosti, neboť před vydáním příkazu k domovní prohlídce nevyužily instituty trestního řízení, jež více šetří základní práva podezřelých osob, jmenovitě upravené v ustanoveních §78 a §79 tr. řádu. Takové postupy se totiž zjevně příčí smyslu prohlídky coby úkonu neodkladného; ve vztahu k věcem, které měly být při prohlídce zjištěny, hrozilo - v případě vyčkávání, zda budou dobrovolně odevzdány - jejich odstranění, resp. ztráta příslušných důkazů (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 3906/12 ze dne 13. 11. 2012).
Jestliže ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu nebyla relevantně zpochybněna, je totéž namístě vztáhnout i k postupu policejního orgánu, pakliže jednal v souladu s ním, pročež není třeba se zabývat otázkou, zda je v případě prohlídky již ukončené dán znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci" (v podrobnostech srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1651/11 ze dne 18. 8. 2011), a hodnocení návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR pokračovat "v porušování" jeho základních práv, je tomu konsekventní.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Akcesorický návrh na vydání předběžného opatření tento výsledek logicky sdílí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu