ECLI:CZ:US:2004:3.US.84.04
sp. zn. III. ÚS 84/04
Usnesení
III. ÚS 84/04
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele V. N., zastoupeného Mgr. R. W., advokátkou o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003 č. j. 28 Cdo 1645/2003-101, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2002 č. j. 24 Co 124/2002-54 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 24. října 2001 č. j. 4 C 276/2000-46, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí po odstranění vad formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Označenými usneseními byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené před Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 4 C 81/95.
Stěžovatel nejprve podrobně zrekapituloval průběh a obsah původního řízení ve věci vedeného a poté ve vztahu ke své ústavněprávní argumentaci konstatoval, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že o důkazech jím nově předložených v návrhu na obnovu řízení prokazatelně předtím nevěděl a dále, že nepřihlédly k tomu, že pro něj mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé. Spatřuje tak v jejich postupu porušení shora označeného základního práva, a proto se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu napadených rozhodnutí zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele shledán nebyl. V dané věci obecné soudy uzavřely, že důkazy, které stěžovatel nově předložil, v době původního řízení objektivně existovaly a stěžovatel současně neprokázal, že by je nemohl bez své viny použít, přičemž se ani nejedná o důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení. Nic totiž tehdy stěžovateli nebránilo v tom, aby si předmětné listiny, jimiž chtěl dodatečně důkazně podpořit věrohodnost svých skutkových tvrzení, u příslušných orgánů již předtím vyžádal [§228 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000]. Nebyly tak dány podmínky umožňující podřazení návrhu stěžovatele pod citovaná ustanovení o. s. ř.
To, že se soudy výslovně nezabývaly tím, zda stěžovatelem nově předložené důkazy by pro něj mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci potom dotčení na stěžovatelových právech rovněž nezakládá. Jimi konstatované důvody jsou totiž samy o sobě z pohledu zamítnutí návrhu pro verdikt napadených rozhodnutí důvody dostatečnými a zabývat se tak tímto dalším kumulativně požadovaným předpokladem nezbytným pro povolení obnovy řízení uvedeným v §228 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. by bylo zjevně nadbytečným.
Nejvyšší soud potom o dovolání stěžovatele rozhodl naprosto ve shodě se zákonem [§238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000, a contrario].
Stran obsáhlých skutkových námitek stěžovatele vztahujících se k původnímu řízení Ústavní soud poukazuje na to, že sporné občanské soudní řízení vychází ze zásady projednací, v souladu s níž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na ní navazující povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty v podobě břemena tvrzení a břemena důkazního. Z této zásady potom plyne, zejména a tím spíše v situaci, kdy případně nastane procesní stav non liquet (kdy není o nějaké tvrzené skutkové okolnosti "jasno"), ten důsledek, že každá procesní strana je povinna, není-li právním předpisem stanoveno jinak, dokazovat skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně příznivá a které se dovolává, aniž by (v obecné rovině) byla pochopitelně povinna tyto skutečnosti právně stipulovat. Je tak zatížena důkazním břemenem spočívajícím v povinnosti dokazovat skutkové okolnosti předpokládané právní normou, na základě níž uplatňuje své tvrzené právo či zakládá příslušné námitky, a pokud se jí to nepodaří, projeví se to v procesní rovině tím, že je nucena strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu v soudním sporu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 208/2000 in: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 29, č. 16; IV. ÚS 364/2000, tamtéž, Sv. 27, č. 100; usnesení sp. zn. III. ÚS 502/03 dne 17. prosince 2003). Pokud stěžovatel v původním řízení neunesl důkazní břemeno, nelze obecným soudům vytýkat vyvození důsledků z toho plynoucích. Obnovou řízení by potom bylo lze (v rámci předmětné věci) dosáhnout změny těchto důsledků pouze za splnění podmínek uvedených v §228 odst. 1 o. s. ř., které nelze vykládat extenzivním způsobem, jak činí ve svém návrhu stěžovatel.
Pakliže Ústavní soud s ohledem na výše řečené neshledal důvody ke kasaci napadených rozhodnutí, když ústavní stížnost vykazuje co do tvrzené protiústavnosti napadených rozhodnutí znaky zjevné neopodstatněnosti, rozhodl, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004