ECLI:CZ:US:2007:3.US.877.06.1
sp. zn. III. ÚS 877/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ J. B. a b/ H. B., proti rozhodnutí Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního ze dne 2. 10. 2006, č.j. ČÚZK 4216/2006-14/R, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 1 odst. 2, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 10 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž bylo zrušeno usnesení Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2006, č.j. ZKI-O-28/279/2006 o odložení návrhu na obnovu řízení, a rozhodnuto o zastavení řízení.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací správní orgán vyslovil, že správní orgán prvního stupně v dané věci nesprávně aplikoval §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jestliže návrh stěžovatele na obnovu řízení považoval za podání, k jehož vyřízení nebyl věcně příslušný a věc odložil. Naopak měl za to, že podáním návrhu stěžovatele bylo řízení zahájeno, avšak - vzhledem k tomu, že v téže věci šlo o opětovný návrh - je se zřetelem k zásadě non bis in idem návrhem nepřípustným, a proto je zde důvod, aby řízení bylo zastaveno (§45 odst. 3, §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb.).
Stěžovatelé v obsáhle zdůvodněné stížnosti uvedli, že "prokazatelně byly splněny ... všechny zákonné požadavky na obnovu všech napadených správních řízení", neboť v průběhu správního řízení došlo k porušení mnoha procesních ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., což mělo za následek, že rozhodnutí správních orgánů vycházejí z nespolehlivě zjištěného stavu věci, a byla i krácena procesní práva účastníka v řízení, neboť stěžovatelce b/, která je "spoluvlastníkem p.č. 420/2" byla "odňata možnost účastenství ve všech správních řízeních", a tím byla - "s ohledem na §250/2 občanského soudního řádu" - i omezena v právu "obrátit se na nezávislý soud".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle §2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s."), poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.
Dle §4 odst.1 písm. a) s.ř.s. rozhodují soudy ve správním soudnictví o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.
Ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, event. vyslovení jeho nicotnosti (§65 odst. 1 s.ř.s.). Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i ten účastník řízení před správním orgánem, jemuž se nedostalo rozhodnutí dle §65 odst. 1 s.ř.s., avšak tvrdí, že byl postupem správního orgánu krácen na právech, jež mu příslušejí takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí (§65 odst. 2 s.ř.s.).
Ochrana veřejných subjektivních práv se uskutečňuje za podmínek stanovených zákony; platí pak, že některým veřejným subjektivním právům soudní ochrana poskytnuta není, jelikož jak soudní řád správní formou kompetenčních výluk (§70 s.ř.s.), tak i zvláštní zákony (např. zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení) identifikují "některé úkony správního orgánu", jež jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny.
Pod úkony správního orgánu, vyloučené ze soudního přezkumu (§70 s.ř.s.) však rozhodnutí o zastavení řízení, vydané dle §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podřadit nelze.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č.j. 6 A 69/2000-55, "kompetenční výluky - včetně určení, zda úkon je či není rozhodnutím ve smyslu §65 s.ř.s. [srov. §70 písm. a) s.ř.s.] - představují meze subjektivního veřejného práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a při jejich používání musí být proto šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívány k jiným účelům, než pro který byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Z toho vyplývá jednoznačný požadavek, podle něhož kompetenční výluky nelze interpretovat extenzivně, ale restriktivně, přičemž v pochybnostech o tom, zda určitý úkon může být předmětem přezkumu či nikoliv, je vždy zapotřebí se přiklonit k závěru, že jej přezkoumat lze. Procesní právo ostatně nemá klást účastníkům řízení překážky (nemá být formalistické), ale má poskytovat spravedlivou ochranu jejich subjektivním právům".
V projednávané věci stěžovatelé svoji stížnost podávají proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž bylo zrušeno usnesení o odložení věci a současně rozhodnuto zastavení správního řízení, zahájeného na návrh stěžovatele a/. Argumentací vtělenou do ústavní stížnosti však zcela míjí důvody, pro něž bylo napadené rozhodnutí odvolacím správním orgánem vydáno a nezohledňují, co je podstatné; že totiž rozhodnutím odvolacího orgánu nebylo meritorně rozhodnuto o podaném návrhu (na obnovu řízení), nýbrž že spočívá výlučně na procesním závěru o nedostatku podmínek správního řízení.
I pro takový případ však není vyloučeno, aby stěžovatel brojil proti rozhodnutí správního orgánu námitkou, že byl tímto rozhodnutím zkrácen na svých subjektivních procesních právech, jež v sobě zahrnují právě i ono právo na meritorní projednání věci (zde posouzení podmínek obnovy řízení).
Tento názor je souladný se závěry, vyslovenými např. rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 A 25/2002 (publikováno pod č. 950/206 Sb. NSS) či v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2007, č.j. 1 As 2/2007-73. Rozšířený senát Nejvyššího soudu s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kilián proti České republice (stížnost č. 48309/99, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 1/2005, s. 1) dovodil neudržitelnost takové interpretace §65 odst. 1 s.ř.s., jež omezuje přístup k soudu tím, že "striktně vyžaduje v každém jednotlivém případě hledání porušeného subjektivního hmotného práva, jakož i úkonu, který subjektivní hmotné právo založil, změnil, zrušil či závazně určil". Podle soudu se často vyskytují situace, "kdy se správní úkon dotýká právní sféry žalobce, a přesto žádné právo striktně vzato nezaložil, nezměnil nebo závazně neurčil; stejně tak nelze vždy žalobní legitimaci podmiňovat zkrácením na hmotných subjektivních právech: jednak se určitá rozhodnutí hmotněprávní sféry žalobce vůbec nedotýkají (a přesto jsou podrobena přezkumu ...), jednak je takový požadavek zpochybnitelný už z toho důvodu, že předmětem soudního řízení není hmotné právo žalobce, ale jím uplatněný procesní nárok. Ze všech těchto příčin nelze §65 odst. 1 s. ř. s. vykládat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce (...), tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se - podle tvrzení žalobce v žalobě - negativně projevil v jeho právní sféře...".
Obdobně se k rozsahu přezkumu procesních správních rozhodnutí vyjádřil (již dříve) též Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 419/01, když uvedl, že "pokud zákonodárce zcela jasně celou skupinu tzv. procesních rozhodnutí [zde §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., v tehdejším znění] podrobil zákonem č. 30/2000 Sb. opětovně soudnímu přezkumu, nelze jeho vůli ignorovat cestou extenzivního výkladu, v jehož důsledku by rozhodnutí, dříve výslovně považovaná za rozhodnutí procesní povahy, byla opětovně vyloučena ze soudního přezkumu s odvoláním na skutečnost, že nezasahují do práv účastníka, která vyplývají z práva hmotného. Takový právní závěr soudu v podstatě diskvalifikuje účel novely zák. č. 30/2000 Sb., jenž nepochybně směřoval k tomu, podřadit soudnímu přezkumu i procesní rozhodnutí, tudíž rozhodnutí, jež nezasahují do hmotných práv účastníků, ale do jejich práv ve sféře procesní." K přípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo zastaveno řízení se vyslovil Ústavní soud i ve věci sp. zn. IV.ÚS 340/06, podle něhož "ani rozhodnutí o zastavení řízení není pojmově vyloučeno z přezkoumání soudem ve správním soudnictví, neboť by se jím správní orgán mohl i přímo dotknout práv účastníka vyvěrajících z hmotného práva (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1996, sp. zn. 6 A 68/96); ...z uvedeného tedy plyne, že stěžovatel i proti těmto rozhodnutím se musí nejprve domáhat svých práv v rámci správního soudnictví".
Jestliže tedy samy obecné soudy, rozhodující ve správním soudnictví, potažmo i Ústavní soud (viz výše zmíněná rozhodnutí ve věcech sp. zn. II.ÚS 419/01, sp. zn. IV.ÚS 340/06), připustily v těchto věcech možnost soudního přezkumu, je (byl) zde tedy k dispozici procesní prostředek - žaloba dle §65 a násl. s.ř.s. - který stěžovatelům zákon k ochraně jejich práv poskytuje, jejž má též na mysli ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Tím, že žalobu proti rozhodnutí správního orgánu stěžovatelé nepodali, nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost stěžovatelů je tedy ve smyslu tohoto ustanovení nepřípustná, a proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle rovněž shora citovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Za těchto okolností nevyvozoval Ústavní soud přímý důsledek z okolnosti, že stěžovatelé nebyli v řízení o Ústavní stížnosti zastoupeni advokátem (§29, §30 odst. 1, §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); z jejich "žádosti" ze dne 4. 12. 2006 je zjevné, že je jim existence této procesní podmínky známá, její nedostatek však neodstranili.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj