ECLI:CZ:US:2008:3.US.881.06.1
sp. zn. III. ÚS 881/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 9. 2004 č. j. 19 C 154/2001-273 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 6. 2006 č. j. 35 Co 655/2005-388, spojené s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 12. 2006 stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž tvrdil, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože nerespektoval zásadu dvojinstančnosti řízení, jakož i čl. 1 Listiny zaručující rovnost v právech, protože neposkytl ochranu stěžovateli v jeho základních právech, ač tato ochrana jinými soudy byla poskytnuta, a Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") i soud odvolací porušily jeho právo na spravedlivý proces upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, protože nerozhodovaly jako soudy nezávislé. Současně požádal o přerušení řízení o ústavní stížnosti a o předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku (dál jen "ESD").
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, shora označeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti UNILES, a. s., kterou se domáhal určení, že je vlastníkem konkrétních, v žalobě uvedených nemovitostí, s odůvodněním, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že sporné nemovitosti získal do vlastnictví po svém otci; i kdyby však toto prokázal, toto jeho právo zaniklo v důsledku konfiskace. Zmíněné rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, avšak krajský soud je potvrdil, a to jednak z důvodu absence naléhavého právního zájmu stěžovatele na "určovací" žalobě [§80 písm. c) občanského soudního řádu], jednak proto, že k pozbytí vlastnictví došlo konfiskací (přímo na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy); současně zamítl návrh stěžovatele na předložení předběžné otázky k ESD s odůvodněním, že není v souladu se zásadou retroaktivity a že se netýká svobody volného pohybu kapitálu.
V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá v souvislosti s tvrzeným porušením zásady dvojinstančnosti řízení, že odvolací soud řešil otázku nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem a otázku naléhavého právního zájmu odlišně od soudu prvního stupně, čímž mu bylo upřeno domáhat se přezkoumání takového rozhodnutí. Jde-li o namítané porušení zásady rovnosti v právech, stěžovatel upozorňuje, že odvolací soud vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, str. 493, publikováno též pod č. 477/2005 Sb.), s kterýmžto obsáhle polemizuje a označuje je za závazné toliko pro senát, který předložil věc plénu. V rámci této polemiky upozorňuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 50/04, ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 504/04 a ze dne 6. 10. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 9/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, č. 35, svazek 37, č. 118, svazek 16, č. 135, vyhlášen pod č. 289/1999 Sb.), které mají být s tímto stanoviskem v rozporu, a vyslovuje překvapení, že příslušní soudci hlasováním pro přijetí stanoviska popřeli závěr přijatý ve vlastním nálezu. Tvrdí, že závěry vyslovené ve stanovisku nelze aplikovat nejen v této projednávané věci, ale pro rozpor se základními právy a základními principy právního státu je nelze aplikovat ani v jakékoli jiné věci.
Stěžovatel poukazuje na porušení zásady přímosti (dokazování), čímž mělo dojít i k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, přičemž namítá, že právní předchůdce nemohl pozbýt vlastnické právo, neboť zemřel již v roce 1938, a že nebylo prokázáno, že on sám by byl tzv. kategorizován z hlediska dekretu č. 108/1945 Sb. na základě jemu adresovaného pravomocného a vykonatelného správního aktu. Konečně tvrdí, že v jeho věci nerozhodovaly nezávislé soudy, a to vzhledem k zásahům moci zákonodárné a výkonné do moci soudní, v důsledku nichž nemohou tuzemské soudy rozhodovat v jeho věci nestranně. Vzhledem ke svému přesvědčení, že v České republice neexistuje soudce, který by byl při rozhodování jeho věci skutečně nestranný a nezávislý, navrhl Ústavnímu soudu, aby přerušil řízení o ústavní stížnosti a předložil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku v tomto znění: "Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii, případně jinde v právu v rámci komunitárního práva, výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát Evropské unie k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost? Pokud bude znít odpověď kladně, je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě unie? Pokud odpověď Evropského soudního dvora bude znít i tentokráte kladně, je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem nebo kde má domicil?"
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení. Okresní a krajský soud v podstatě jen odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, a tak Ústavní soud je k případné replice stěžovateli nezasílal (a při svém rozhodování z nich nevycházel). UNILES, a. s., se postavení vedlejšího účastníka omisivně vzdala.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Úvodem třeba zmínit, že Ústavní soud se obdobnými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele již zabýval, a to v zejména v usnesení 1. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 316/06 a ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 2317/07, na něž lze rovněž odkázat.
Namítá-li stěžovatel porušení zásady dvojinstančnosti řízení, je třeba uvést, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil poté, co se v zásadě ztotožnil s jeho názorem, že stěžovatelovo vlastnické právo zaniklo z důsledku konfiskace (byť se dopustil určité formulační nepřesnosti, když hovořil o pozbytí vlastnického práva "právního předchůdce" stěžovatele). Tento důvod k zamítnutí žaloby je sám o sobě dostačující, a tak závěr odvolacího soudu stran absence naléhavého právního zájmu je zde "navíc". Nutno sice dodat, že otázku naléhavého právního zájmu bylo třeba zkoumat jako otázku primární, nicméně i kdyby odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby ji posoudil (a tím stranám sporu poskytl v tomto ohledu prostor pro další argumentaci), a tento soud by ji zodpověděl kladně, nezbylo by mu, než žalobu znovu zamítnout. Je tedy zřejmé, že z hlediska ochrany procesních práv by se jednalo o krok zcela zbytečný, který by nemohl vést k výsledku pro stěžovatele příznivějšímu.
Pokud stěžovatel poukazuje na porušení zásady přímosti tím, že soudy neprovedly žádné dokazování týkající se konfiskace předmětného majetku, v odůvodnění nalézacího soudu bylo podrobně vysvětleno, proč dokazování nebylo v tomto směru třeba. Bylo by zbytečné právní argumentaci obecných soudů znovu opakovat, a tak na ni Ústavní soud stěžovatele odkazuje.
Stran stěžovatelovy polemiky týkající se stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, z něhož odvolací soud rovněž vycházel, nelze než konstatovat, že III. senát, byť se nejednalo o senát, jenž předmětnou otázku předložil plénu k posouzení, je právními názory ve stanovisku vyslovenými vázán; kdyby se totiž chtěl odchýlit o názoru vysloveného v nálezu vydaném na základě daného stanoviska, musel by se znovu stejným postupem obrátit na plénum, které sice může svůj názor změnit (viz §13 zákona o Ústavním soudu), nicméně vzhledem k tomu, že nedošlo k žádné změně poměrů, je toto prakticky vyloučeno. Je pravda, že stanoviska jsou závazná jen pro Ústavní soud, navenek ale působí prostřednictvím nálezu, který byl na jejich základě vydán.
K tvrzení stěžovatele, že v dané věci rozhodovaly nikoliv nezávislé a nestranné soudy, Ústavní soud uvádí, že se v podstatě totožnou argumentací, obsaženou v ústavních stížnostech stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů ve věci námitky podjatosti, zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (v nyní posuzované věci šlo konkrétně o usnesení ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. I. ÚS 304/04) a shledal ji zjevně nedůvodnou. Vzhledem k tomu, že důvody, které Ústavní soud k tomuto postupu vedly, trvají i nadále, nelze než na příslušná rozhodnutí stěžovatele odkázat. To samé platí i o návrhu stěžovatele na předložení předběžné otázky ESD (tato otázka sice nebyla v posledně citovaném usnesení řešena, nicméně se tak stalo v celé řadě dalších rozhodnutí vydaných ve stěžovatelově věci).
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu