ECLI:CZ:US:2011:3.US.903.11.1
sp. zn. III. ÚS 903/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. K., zastoupeného Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem Praha 3, Žerotínova 37, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011 č. j. Nt 408/2011-39 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2011 č. j. 14 To 35/2011-51, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež směřuje proti usnesením označeným v záhlaví, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V jednotlivostech stěžovatel poukazuje na to, že k jeho vzetí do předávací vazby nebyly dány zákonné důvody. Pokud obecné soudy zdůvodnily uvalení vazby obavou z toho, že uprchne do zahraničí, protože je držitelem cestovního pasu a občanského průkazu a tím, že mu hrozí uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody, nelze podle názoru stěžovatele pokládat tuto argumentaci za dostatečnou, protože není podložena žádnými konkrétními skutečnostmi. Stěžovatel přitom poukazuje na judikaturu Ústavního soudu ohledně důvodů předběžné vazby (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/10 ze dne 16. 11. 2010), k níž prý obecné soudy při svém rozhodování vůbec nepřihlédly.
Stěžovatel zdůrazňuje, že v jeho případě nebyly dány obavy z útěku, neboť má stálé bydliště v České republice, má zde živnost, kterou si opatřuje prostředky na živobytí, žije spořádaným životem se svou rodinou a nebyl nikdy trestán.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze, Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Předložená vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze a Městského soudu v Praze popisují dosavadní průběh řízení a navrhují odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti. Protože tato vyjádření neobsahují nové relevantní skutečnosti, které by nebyly již známy z obsahu spisu, nebyla zasílána stěžovateli k replice. Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
III.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 408/2011, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Stěžovatel je trestně stíhán německými orgány činnými v trestním řízení pro trestné činy zpronevěry, podvodu a předstírání trestného činu podle §246 odst. 1, 2, §263 odst. 1, 2 a 3 a §145d odst. 1 německého trestního zákoníku (StGB), spáchané ve spolupachatelství. Těchto trestných činů se měl (zkráceně řečeno) dopustit tím, že v prosinci 2009 spolu s německým občanem D. a dalším nezjištěným spolupachatelem se podílel na zpronevěře osobního automobilu zn. AUDI A8 v ceně nejméně 80.000 Euro, patřícího leasingové společnosti. Automobil byl odvezen z území Spolkové republiky Německo do České republiky, kde byl technicky upraven a prodán nezjištěné osobě, přičemž předstíraná ztráta automobilu byla nahlášena německé pojišťovně VHV Versicherung s úmyslem podvodně vylákat pojistné plnění.
Obvodový soud (Amtsgericht) v Deggendorfu vydal dne 12. 8. 2010 pod č. j. Gs 7779/10 na stěžovatele zatýkací rozkaz a poté Státní zastupitelství v Deggendorfu vydalo dne 17. 8. 2010 pod č. j. 4 Js 3856/10 Evropský zatýkací rozkaz. Na jeho základě byl stěžovatel dne 8. 2. 2010 zadržen v Praze orgány Policie ČR a Městské státní zastupitelství v Praze podalo Městskému soudu v Praze návrh na jeho vzetí do předběžné vazby.
Městský soud v Praze tomuto návrhu vyhověl a svým usnesením ze dne 10. 2. 2011 vzal stěžovatele podle §410 za použití §396 odst. 1 tr. řádu do předběžné vazby, která byla zdůvodněna obavou z útěku. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2011. Proti těmto dvěma uvedeným usnesením směřuje nynější ústavní stížnost.
Pro úplnost lze ještě dodat, že Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 23. 3. 2011 č. j. Nt 408/2011-112 zamítl též žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby a o její nahrazení peněžitou zárukou. Usnesením z téhož dne č. j. Nt 408/2011-114 rozhodl Městský soud v Praze podle §411 odst. 1 tr. řádu tak, že se stěžovatel předává na základě Evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo a vazba předběžná byla podle §411 odst. 4 tr. řádu změněna na vazbu předávací. Proti těmto usnesením nebyla podána stížnost, rozhodnutí nabyla právní moci.
Dne 6. 4. 2011 byl stěžovatel příkazem Městského soudu v Praze propuštěn z předávací vazby a téhož dne byl orgány Policie ČR předán na předávacím místě Domažlice německým policejním orgánům.
IV.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprocesních ustanovení, upravujících rozhodování o předání z České republiky do jiného členského státu Evropské Unie, jmenovitě rozhodování o předběžné a předávací vazbě podle §410 za použití §396 odst. 1 a §411 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže funkci těchto orgánů nijak suplovat. Ústavní soud postupuje zásadně velmi zdrženlivě ve věcech, jež dosud nebyly pravomocně skončeny. I ve věcech vazebních náleží ochrana práv stíhaných osob především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle článku 8 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že výklad ,,konkrétních skutečností", odůvodňujících vzetí do vazby ve smyslu ust. §67, resp. §396 odst. 1 tr. řádu, je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1025/09, sp. zn. II. ÚS 2838/08 či sp. zn. II. ÚS 437/09, dostupná v databázi rozhodnutí NALUS).
Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby ze zadržení na svobodu. Tento závěr platí samozřejmě i o rozhodnutí o vazbě útěkové, ba dokonce lze v těchto případech uvedený charakter vazebního rozhodování akcentovat. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by mohlo být toliko zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. V projednávané věci však lze ze stručně, ale dostatečně odůvodněných rozhodnutí obecných soudů jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudů a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy dobraly.
Obiter dictum lze poznamenat, že plénum Ústavního soudu ve svém nálezu ze dne 3. května 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04 zevrubně posoudilo implementaci institutu Evropského zatýkacího rozkazu do české právní úpravy a shledalo její souladnost s českými ústavními předpisy. Ústavní soud dovodil, že z článku 1 odst. 2 Ústavy ČR, ve spojení s principem spolupráce, stanoveným smluvními předpisy Evropské Unie, vyplývá ústavní princip, podle něhož mají být domácí právní předpisy, včetně ústavy, interpretovány souladně s principy evropské integrace a spolupráce komunitárních orgánů a orgánů členského státu. Ústavní soud vyslovil závěr, že "jsou-li čeští občané poživateli výhod, spojených se statutem občanství EU, je v tomto kontextu přirozené, že s těmito výhodami je nutno akceptovat též jistou míru odpovědnosti. Vyšetřování a potírání trestné činnosti, k níž dochází v evropském prostoru, není možno úspěšně realizovat v rámci jednotlivého členského státu, ale vyžaduje širokou mezinárodní spolupráci. Výsledkem této spolupráce je nahrazení dřívějších procedur vydávání osob podezřelých z trestných činů novými efektivnějšími mechanismy, reflektujícími reálie 21. století. Současný standard ochrany základních práv uvnitř Evropské unie nezavdává, podle Ústavního soudu, žádné příčiny se domnívat, že tento standard ochrany základních práv, skrze uplatňování principů z nich plynoucích, má nižší kvalitu než ochrana poskytovaná v ČR".
Je namístě tudíž shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu