ECLI:CZ:US:2015:3.US.909.15.1
sp. zn. III. ÚS 909/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Petra Vaculy, zastoupeného JUDr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015 č. j. 25 Cdo 3279/2014-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 10, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 27. 6. 2013 č. j. 10 C 252/2010-126 rozhodl o žalobě stěžovatele proti žalovanému JUDr. Tomáši Vránovi, soudnímu exekutorovi, o zaplacení 10 927 636 Kč z titulu náhrady škody způsobenou v souvislosti s činností exekutora tak, že žalobu co do částky 579 999,20 Kč s příslušenstvím zamítl (pozn. co do částky 10 347 636,80 Kč vzal stěžovatel v průběhu řízení žalobu zpět a v této části soud usnesením ze dne 20. 12. 2011 č. j. 10 C 252/2010-66 řízení zastavil); dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 415 030 Kč.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 3. 2014 č. j. 69 Co 500/2013-153 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil a ohledně nákladů řízení jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před okresním soudem 230 722,80 Kč; dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že nárok stěžovatele není promlčen, ve shodě s ním však uzavřel, že nejsou splněny zákonné předpoklady odpovědnosti exekutora za škodu dle §32 exekučního řádu, neboť zde "nedošlo k porušení povinnosti exekutora, ani nenastala příčinná souvislost" mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou, což se týká i té, jež měla spočívat v "nerozmnožení" stěžovatelova majetku.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní ústavní stížností napadeným rozhodnutím jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění uvedl, že odvolací soud zamítnutí žaloby potvrdil z důvodu, že neshledal příčinnou souvislost mezi vedením exekuce a vznikem tvrzené škody, spočívající v nemožnosti nabýt vlastnictví k osobnímu automobilu, přičemž argumentace dovolatele nesměřovala proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti posouzení existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím žalovaného a vznikem škody, jež je však otázkou skutkovou. Není-li rozsudek odvolacího soudu založen na závěru o promlčení nároku (pozn. jakožto otázce právní), nejsou ani dovolací námitky týkající se promlčení způsobilé přípustnost dovolání založit. Ani další námitky, směřující proti neprovedení předložených důkazů ohledně prokázání protiprávnosti způsobu vedení exekuce, nepředstavují (jediný) podle soudu dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, nýbrž je jimi vytýkána vada řízení, k níž dovolací soud přihlédne pouze tehdy, pokud je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
S rozhodnutím dovolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí, neboť závěr, že podané nesměřovalo proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem "pomíjí zcela zásadně tvrzené a průkazné skutečnosti, že neoprávněný výkon exekuce či pokračování v exekuci za situace, kdy je pohledávka vymožena", je způsobilý porušit jeho ústavně zaručená práva a že "dovolání zcela zřetelně prokázalo", že jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny" bylo porušeno. Má tudíž za to, že "tyto skutečnosti zcela zřejmé z podaného dovolání stojí nad možnou neexistencí zásadního právního významu, když podle názoru stěžovatele i tento zásadní právní význam v rámci kladených otázek dovolání je dán". Soudy "nezaujaly právní názor, jak přistoupit k nezákonně vedené exekuci a k provádění exekuce při odkladu nařízené exekuce a za situace, kdy pohledávka je vymožena a v exekuci se pokračuje", a Nejvyšší soud pak "nevyřešil" otázku promlčení, k níž okresní a odvolací soud zaujaly jiný právní názor. Stěžovatel dále uvádí, že soudy musí "sledovat v rámci provádění exekuce i stanovená práva povinného a povinnosti soudního exekutora", přičemž právě porušení zákonných podmínek vedení exekuce zakládá v případě majetkové újmy právo povinného na náhradu škody.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Přestože odtud neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Tato hlediska se uplatní i v dané věci; byly-li by tyto podmínky splněny, pak by napadeným usnesením, jímž bylo dovolání odmítnuto, aniž věcně projednáno, nastaly v poměrech stěžovatele vskutku ústavně relevantní důsledky v podobě odepření přístupu k soudu (denegatio iustitie).
V dané věci jde o závěr o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání primárně založený na úsudku, že nebyly splněny podmínky jeho zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud konstantně judikuje, že zásadně nepodrobuje přezkumu závěr dovolacího soudu, zda jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; ingerence zde přichází v úvahu toliko v případě kvalifikovaných vad nesoucích rysy protiústavnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19, usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003, U 31/31 SbNU 383, usnesení sp. zn. II. ÚS 2541/11 ze dne 5. 10. 2011 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2398/11 ze dne 8. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz), šlo-li by o odepření spravedlnosti coby projevu libovůle (srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009, N 138/53 SbNU 717, nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19), kdy se otázkou zásadního významu napadeného rozhodnutí dovolací soud nezabýval vůbec (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007, N 227/47 SbNU 973) či bez potřebného odůvodnění (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004, N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb., nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3642/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Takové či s tím srovnatelné důvody pro ingerenci Ústavního soudu zde však zjistitelné nejsou.
Dovolací soud uplatněné názory adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a tomu, že otázku existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím žalovaného a vznikem škody, jež v řízení byla zásadní, označil s odkazem na svoji ustálenou judikaturu za otázkou skutkovou, jejíž posouzení dovolacímu soudu nepřísluší, stěžovatel relevantně neoponuje. Důvody, proč se nezabýval otázkou počátku a běhu subjektivní lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody, se z jeho rozhodnutí podávají též a Ústavní soud nemá důvod jim jakkoliv oponovat.
Stěžovatelovy námitky, vtělené rovněž do ústavní stížnosti, jsou pak povýtce skutkové provenience, jimiž přípustnost dovolání v dané věci založit vskutku nelze; to platí jmenovitě o klíčové snaze stěžovatele prokázat "nezákonně vedenou exekuci".
Kvalifikovaný exces či libovůli v rozhodnutí dovolacího soudu tudíž spatřovat nelze, a ani jiná vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovala jeho případný kasační zásah, zjistitelná nejsou.
Aniž by si Ústavní soud přisvojoval ambici k posouzení správnosti právních závěrů, že stěžovatelem tvrzená škoda nebyla v příčinné souvislosti s vedením a prováděním exekuce, a že to byl především stěžovatel, který pro svoji nečinnost nenabyl vlastnické právo k vozidlu, jež bylo předmětem finančního leasingu, jestliže mohl i po nařízení exekuce za určitých podmínek činit hmotněprávní i procesní úkony týkající se podniku, i zde uzavírá, že obecnými soudy uplatněné názory nepředstavují extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. že nevybočují ze všeobecně (právně) konsensuálních významů a nejsou zatíženy zjevným logickým rozporem, čímž své možnosti pokládá (ve smyslu výše naznačeného rozměru ústavněprávního přezkumu) za vyčerpané.
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy v dané věci splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu