ECLI:CZ:US:2007:3.US.912.06
sp. zn. III. ÚS 912/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupené Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem se sídlem Mladenovova 3232/5, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2006 č. j. 31 Co 114/2006-44, a návrhu na odložení jeho vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka výrok pod bodem II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006 č. j. 31 Co 114/2006-44, kterým byla stěžovatelce jako oprávněné uložena povinnost zaplatit povinnému na nákladech řízení 9 152,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že se v řízení o výživné manželky vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod. sp. zn. 11 C 86/99 domáhala po svém tehdejším manželovi příspěvku na svoji výživu. Soud o návrhu rozhodl tak, že povinnému uložil přispívat na výživu stěžovatelky jako nerozvedené manželky měsíčně částku 5 000,- Kč, a to od 8. 2. 1999, přičemž vzniklý nedoplatek bylo manželovi stěžovatelky uloženo splácet spolu s běžným výživným. Manželství účastníků řízení bylo rozvedeno v roce 2003. Protože dřívější manžel stěžovatelky (dále jen "povinný") podle tvrzení stěžovatelky ničeho nezaplatil, podala v roce 2005 z důvodu zajištění své pohledávky stěžovatelka návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného, kterému bylo vyhověno.
Protože však v jiném soudním řízení vedeném k vymožení předmětné pohledávky bylo zjištěno, že exekuční titul dosud nenabyl právní moci, neboť nebyl povinnému řádně doručen a není tedy způsobilým exekučním titulem ani v případě již zřízeného zástavního práva, vzala stěžovatelka svůj návrh v této věci zpět. Na základě zpětvzetí návrhu odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení zastavil. Ve výroku pod bodem II. předmětného usnesení, který stěžovatelka napadá ústavní stížností, dále rozhodl, jak bylo výše uvedeno.
Stěžovatelka nesouhlasí s napadeným výrokem odvolacího soudu v podstatě ze dvou důvodů:
1) Přiznaná náhrada nákladů řízení je podle jejího názoru nepřiměřená a navíc i neoprávněná, neboť právní zástupce povinného údajně v předmětném řízení žádný procesní úkon za povinného neučinil, resp. odvolací soud přiznal povinnému výše uvedenou částku za pouhé převzetí zastoupení, které nespadá pod úkon právní pomoci, neboť nebyl údajně učiněn za řízení.
2) Stěžovatelka trvá na tom, že zastavení řízení nezavinila, neboť vzala svůj návrh zpět poté, co bylo prokázáno, že exekuční titul je nevykonatelný v důsledku "nesprávného úředního postupu státního orgánu". Proto měl údajně odvolací soud náklady řízení posoudit podle ustanovení §150 o. s. ř. Jestliže tak neučinil, měl takový postup odvolacího soudu za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť došlo k porušení rovnosti stran v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
K ústavní stížnosti byla připojena fotokopie listiny označené jako "odůvodnění odvolání k č. j. 8 E 3/2005-12", které podal povinný jako doplnění svého odvolání ze dne 8. 11. 2005 proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 10. 2005, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem povinného v katastrálním území Poděbrady, v němž se stručně shrnuto uvádí, že povinnému nebyl řádně doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 11. 1999 č. j. 11 C 86/99, protože od září 1999 ve svém bydlišti nepobýval a zdržoval se u své invalidní matky, o niž pečoval i v době předmětného podání. Přestože stěžovatelce byla situace povinného a jeho pobyt údajně dobře známy, tuto skutečnost příslušnému soudu a orgánům policie podle povinného vědomě zatajila a naopak nahlásila, že je nezvěstný. Tímto způsobem stěžovatelka svým jednáním měla znemožnit povinnému jak účast na řízení o výživném, tak i řádné doručení předmětného rozhodnutí.
Krajský soudu v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2006 č. j. 31 Co 114/2006-44 rozhodl o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 10. 2005 č. j. 8 E 3/2005-12 tak, že pod bodem I. výroku usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil a pod bodem II. uložil stěžovatelce (v dřívějším řízení oprávněné) zaplatit povinnému náklady řízení.
Jak vyplývá z odůvodnění výše označeného rozhodnutí, vzala stěžovatelka sice v průběhu odvolacího řízení svůj návrh zpět, ale povinný se zpětvzetím návrhu nesouhlasil a trval na projednání svého odvolání, přičemž požadoval zaplacení nákladů řízení ve výši 10 950,- Kč.
V projednávané věci postupoval odvolací soud podle ustanovení §222a odst. 1 o. s. ř., neboť nesouhlas povinného nepovažoval odvolací soud za významný s tím, že zastavení exekučního řízení je i v zájmu povinného, a dále zdůraznil, že exekuční řízení je ovládáno dispoziční zásadou, z níž vyplývá, že pokračování v řízení proti vůli stěžovatelky, jen pro přezkum správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, by postrádalo dostatečný logický důvod.
V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud zdůraznil, že platná právní úprava neřeší situaci, v níž v průběhu odvolacího řízení dojde k zastavení řízení na základě zpětvzetí návrhu. Proto v předmětné věci postupoval odvolací soud podle ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř., s ohledem na ustanovení §254 odst. 1 a §224 odst. 1 o. s. ř. Protože však u stěžovatelky shledal z procesního hlediska zavinění spočívající v zastavení řízení v důsledku zpětvzetí návrhu, uložil povinnost hradit náklady řízení stěžovatelce. Tyto náklady řízení spočívají podle závěru odvolacího soudu v nákladech povinného, který byl na rozdíl od řízení v prvním stupni již v odvolacím řízení zastoupen advokátem, a je tedy třeba mu přiznat odměnu za zastupování v rozsahu jednoho úkonu právní služby za přípravu a převzetí zastoupení a paušální náhradu hotových výdajů.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky, směřujících proti výroku pod bodem II. napadeného usnesení odvolacího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud se již ve své rozhodovací činnosti mnohokrát zabýval otázkou náhrad nákladů řízení z pohledu možného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které stěžovatelka rovněž namítá. V této souvislosti dospěl k závěru, že nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je i právo účastníka, aby snášel náklady související s uplatňováním svého práva v rozsahu, který mu určují příslušná ustanovení platného právního řádu. V předmětné věci stěžovatelka zpochybnila spravedlnost rozhodování odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení jak z hlediska jejího procesního zavinění na zastavení řízení, tak i ohledně soudem přiznané výše náhrady nákladů řízení.
Přes výše uvedené skutečnosti je však nezbytné připomenout i další aspekt rozhodování Ústavního soudu v této problematice, a sice jeho opakovaně vyslovovaný názor, že "procesní nároky či povinnosti související s náklady řízení zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého účastníka, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 58/06).
Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadeným rozhodnutím o náhradě nákladů řízení došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Případy, v nichž se rozhodnutí napadená ústavní stížností otevřela věcnému přezkumu, jsou v rozhodovací praxi spíše výjimečné. I když jsou mnohdy rozhodnutí obecných soudů z hlediska zákonnosti sporná, Ústavní soud v případech rozdílných názorů na interpretaci jednoduchého práva zastává v obecné rovině názor, že taková námitka nemůže sama o sobě založit porušení ústavního práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit povinnému náhradu nákladů v konkrétní výši, porušuje rovnost účastníků řízení, rovněž neobstojí, neboť nejde o řízení, na které pamatuje ustanovení §81 o. s. ř. ve vztahu k ustanovení §146 odst. 1 písm. a) věta před středníkem o. s. ř., či které bylo ukončeno smírem [§146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Pokud tedy došlo k zastavení řízení v exekuční věci, může soud, za stanovených podmínek, přiznat účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení, odůvodňují-li to okolnosti konkrétního případu. Zjistil-li soud, jako tomu bylo v projednávané věci, že procesní zavinění na zastavení řízení bylo (i s přihlédnutím k vyjádření povinného) na straně stěžovatelky, bylo jeho povinností přiznat povinnému jeho účelně vynaložené náklady řízení.
Případná aplikace ustanovení §150 o. s. ř. je při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení otázkou soudního uvážení, zda se s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele jedná o natolik výjimečný případ, že by uložení povinnosti platit náhradu nákladů řízení jiného účastníka mohlo být nepřiměřenou tvrdostí. Takovéto posouzení je v plné kompetenci příslušného obecného soudu a jeho použití musí být řádně odůvodněno. Nevyužije-li příslušný soud tohoto liberačního ustanovení při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení, nelze v tomto postupu shledat porušení procesních práv konkrétního účastníka, či dokonce ústavně garantovaných práv, jak se domnívá stěžovatelka.
Z rozhodnutí Krajského soudu v Praze je zřejmé, jakými úvahami se obecný soud při interpretaci a aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty první řídil a na základě jakých ustanovení právních předpisů rozhodoval v případě stanovení výše účelně vynaložených nákladů povinného k hájení jeho procesních práv. Ústavní soud neshledal, že by tato interpretace vybočovala z kautel spravedlivého procesu takovým způsobem, který by zakládal porušení tohoto práva, jehož obsahem je i právo rovnosti účastníků řízení. Závěrem Ústavní soud znovu připomíná, že při posuzování případné intenzity porušení práv a svobod nelze rozhodování o náhradě nákladů řízení klást na roveň rozhodování ve věci samé.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se týká návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006 č. j. 31 Co 114/2006 - 44, podle §79 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu