ECLI:CZ:US:2009:3.US.935.07.1
sp. zn. III. ÚS 935/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti K. R., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Musorgského 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. října 2006 sp. zn. 6 Tdo 1168/2006, za účasti Nejvyššího soudu ČR. jako účastníka řízení a Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť jím měla být dotčena jeho základní práva garantovaná články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z tohoto důvodu se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil uvedené usnesení "ve výroku, pokud nezrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. 3 To 64/2006 ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného v části, v níž byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2005 č. j. 10 T 10/2003-688 uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona (skutky pod bodem 2 a 3), dále v navazujícím výroku o trestu a výroku o náhradě škody ohledně poškozené společnosti AD - Spektrum s. r. o. a společnosti DAN, s. r. o. a dále ve výroku, pokud rovněž nezrušuje rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2005 č. j. 10 T 10/2003-688 ve výroku o vině pod bodem 2 a 3, dále v navazujícím výroku o náhradě škody, jímž byly poškozené společnosti AD - spektrum s. r. o. a společnost DAN, s. r. o. odkázány podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních".
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. 10 T 10/2003, uznán v bodě 1 výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a v bodě 2 a 3 výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Za tyto trestné činy byl stěžovateli nalézacím soudem uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dle skutkových zjištění nalézacího soudu se stěžovatel trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil dvěma skutky, a to jednak tím, že "dne 16. 12. 1998 v Brně jako jednatel spol. MANNEX s. r. o. uzavřel se spol. AD-Spektrum s. r. o., zastoupenou ing. J. Š., "Smlouvu o půjčce", kdy spol. MANNEX Brno, s. r. o. se zavázala poskytnout půjčku v hotovosti ve výši 113 000,- USD pro potřeby podnikatelské činnosti spol. AD-Spektrum, s. r. o., avšak poté, co byla spol. MANNEX, s. r. o., převedena od spol. AD-Spektrum, s. r. o. částka 300 000,- Kč jako tzv. záloha na naplnění předmětu smlouvy, spol. MANNEX, s. r. o., půjčku do stanoveného termínu neposkytla a ani takovou částku poskytnout nemohla, neboť takovou částkou nedisponovala a to ani v Kč ani v USD a převedenou částku ve výši 300 000,- Kč do současné doby nevrátil, čímž společnosti AD-Spektrum s. r. o. způsobil škodu ve výši 300 000,- Kč".
Pokud jde o skutek po bodem 2 výroku o vině citovaného rozsudku, měl se stěžovatel podvodného jednání dopustit tím, že "dne 22. 12. 1998 v Brně jako jednatel spol. MANNEX, s. r. o. uzavřel "Mandátní smlouvu", včetně jejího dodatku, ze dne 2. 2. 1999 s Ing. arch. P. P. za účelem uskutečňování právních úkonů směřujících k uzavření smlouvy o poskytnutí finančních prostředků od třetí osoby, dne 2. 2. 1999 dále jako jednatel společnosti MANNEX Brno, s. r. o. uzavřel se spol. DAN, s. r. o., zastoupenou Ing. arch. P. P. "Smlouvu o půjčce" za účelem poskytnutí půjčky v hotovosti ve výši 113 000,- USD v termínu do 15. 2. 1999, avšak poté, co byla obžalovanému předána Ing. arch. P. finanční částka ve výši 300 000,- Kč jako tzv. záloha na plnění předmětu půjčky, stěžovatel půjčku neposkytl, nezajistil, neboť takovou částkou společnost nedisponovala a tzv. zálohu použil pro jiné obchodní účely, tímto svým jednáním způsobil společnosti DAN, s. r. o. škodu ve výši 300 000,- Kč".
Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu stěžovatel podal odvolání, které však Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. 3 To 64/2006, zamítl jako nedůvodné dle §256 tr. řádu. Stěžovatel podal prostřednictvím svého obhájce v této trestní věci ještě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod vymezený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud dal stěžovateli zapravdu, pokud jde o trestný čin zpronevěry v bodě 1 rozsudku nalézacího soudu. Zrušil proto dle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu výrok odsuzujícího rozsudku o vině tímto trestným činem, výrok o náhradě škody na uvedený výrok navazující a celý výrok o trestu rozsudku nalézacího soudu. Dále Nejvyšší soud zrušil usnesení soudu odvolacího v rozsahu, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele v části směřující proti výroku odsuzujícího rozsudku o vině trestným činem zpronevěry a proti výrokům navazujícím. Výrok o vině pokračujícím trestným činem podvodu §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., v bodě 2 a 3 výše citovaného rozsudku Městského soudu v Brně, proti němuž směřuje projednávaná ústavní stížnost, však rozhodnutím soudu dovolacího zůstal nedotčen, a Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud se ohledně viny stěžovatele trestným činem podvodu ztotožnil s právními závěry nalézacího soudu, pouze s tím rozdílem, že dle dovolacího soudu stěžovatel naplnil skutkovou podstatu dle ust. §250 odst. 1 tr. zák. nikoli tím, že by "někoho uvedl v omyl", ale tím, že "zamlčel podstatné skutečnosti" ve smyslu tohoto ustanovení tr. zák. Nejvyšší soud nepovažoval tuto chybu ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku za natolik závažnou, aby byla odůvodněna kasace napadených rozhodnutí. Na právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se totiž uvedená chyba v subsumpci pod zákonné ustanovení nijak neprojeví.
II.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že Nejvyšší soud porušil napadeným rozhodnutím jeho ústavně zaručené právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit k novým závěrům Nejvyššího soudu, pozměňujícím relevantně dosavadní závěry soudu prvého stupně i soudu odvolacího pokud jde o vinu stěžovatele trestným činem podvodu. Stěžovatel má za to, že kdyby se o jeho dovolání konalo veřejné zasedání podle §265r odst. 1 tr. řádu, byl by měl možnost uvést na pravou míru zjištění dovolacího soudu, která jsou dle názoru stěžovatele v rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením dovolacího soudu, že zamlčel podstatné skutečnosti, pokud zájemce o půjčky údajně neinformoval o skutečném stavu věci, totiž že částky, které byly předmětem smluv o půjčce, neměl k dispozici a že je teprve bude opatřovat v zahraničí, konkrétně ve Švýcarsku. Dle stěžovatele vyplynul z provedených důkazů pravý opak a stěžovatel v tomto ohledu obsáhle cituje z výpovědí poškozených. Poukazuje na to, že svědkové v přípravném řízení potvrdili, že jim stěžovatel sdělil, že se o předmětné půjčky bude v zahraničí teprve jednat (svědek Ing. Š., svědek Ing. arch. P. P.). Tyto výpovědi dle názoru stěžovatele vyvracejí názor Nejvyššího soudu, že poškozeným zamlčel podstatné skutečnosti ve smyslu ust. §250 odst. 1 tr. zák. Stěžovatel přitom odkazuje i na závěry odvolacího soudu o tom, že stěžovatel se skutečně snažil ve Švýcarsku opatřit předmětný úvěr a peníze poskytnuté poškozenými použil za tímto účelem.
Stěžovatel je přesvědčen, že mu lze ve vztahu k trestněprávně relevantnímu následku přičítat toliko nevědomou nedbalost ve smyslu §5 písm. b) tr zák., spočívající v tom, že bez přiměřených důvodů uvěřil slibům cizího státního příslušníka jménem Häberli. V žádném případě však nelze hovořit o zavinění stěžovatele ve formě nepřímého úmyslu dle §4 písm. b) tr. zák.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces a právo být stíhán jen ze zákonných důvodů a způsobem v zákoně uvedeným, pokud subsumovaly jeho jednání, spočívající v neúspěšné snaze zajistit úvěr v zahraničí, pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu.
III.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vyjádření obecných soudů byla stručná a ve své podstatě jen odkazovala na obsah napadených rozhodnutí, proto Ústavní soud považoval za nadbytečné, aby byla stěžovateli zasílána k replice.
Na základě odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není povolán, aby jako další superrevizní instance přehodnocoval postup a rozhodování obecných soudů v trestním řízení a korigoval jej na úrovni práva jednoduchého. Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud vždy hodnotí, zda trestní řízení a rozhodnutí jako celek bylo spravedlivé. Ke kasaci napadených rozhodnutí přistupuje jen tehdy, došlo-li k porušení základních práv a svobod stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem. Již ze samotné argumentace stěžovatele a z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že v projednávané věci o takovýto případ porušení ústavněprávních kautel nejde.
Především je třeba zdůraznit, že argumentace stěžovatele je do značné míry opakováním jeho obhajoby z trestního řízení, s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly, a to včetně obsahu důkazů, jež stěžovatel mylně považuje za ospravedlňující.
Skutková podstata trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 tr. zák. je tzv. alternativní skutkovou podstatou, kterou je možno naplnit několikerým způsobem, v zákoně uvedeným. Tzv. zamlčení podstatných skutečností zavedla jako další alternativu novela tr. zák. z roku 1997 (zák. č. 253/1997 Sb.). Jde v zásadě o zvláštní případ omylu způsobený opominutím pachatele (viz ust. §89 odst. 2 tr. zák.), který neuvede takové skutečnosti, bez nichž by nedošlo k majetkové dispozici buď vůbec, anebo by byla učiněna podstatně jiným způsobem. K naplnění skutkové podstaty tr. činu podvodu přitom postačí, že neznalost zamlčených podstatných skutečností je jedním z důvodů majetkové dispozice - nemusí být důvodem jediným. Rovněž není nutné, aby pachatel sám se podvodem obohatil (blíže viz výklad a judikaturu obecných soudů citovanou in: Novotný, O. et al.: Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 5 vyd. ASPI, 2007, str. 104, str. 106).
Již soud prvého stupně a odvolací soud vzaly za prokázáno, že trestné jednání pachatele ve smyslu ust. §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spočívalo v tom, že s poškozenými uzavřel zcela konkrétní smlouvy o půjčkách, v nichž byly uvedeny jak finanční částky, tak termíny plnění, aniž je však informoval, že poskytnutí úvěrů je vázáno na nejisté skutečnosti, které mají proběhnout teprve v budoucnu. Jinými slovy: Stěžovatel vedl jednání s poškozenými tak, že tito poškození považovali poskytnutí půjčky vysokých finančních částek po splnění stěžovatelem uváděných podmínek za zajištěné, a jedině proto se uvolili převést mu značné sumy jako tzv. zálohy na naplnění předmětu smlouvy. Námitky stěžovatele, že poškození byli zpraveni o tom, že půjčky mají pocházet od třetího subjektu ze zahraničí, jsou tudíž z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele irelevantní. Trestný čin podvodu byl v daném případě dokonán již v okamžiku, kdy poškození, v důsledku své neznalosti uvedených podstatných skutečností (že poskytnutí půjčky závisí na pochybném vyjednávání stěžovatele s osobou jménem H. P. H.), provedli majetkovou dispozici (odevzdali stěžovateli uvedené sumy peněz) a stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] s tím, že tak činí v důsledků své neznalosti uvedené podstatné skutečnosti.
Z hlediska eventuálního porušení základních práv stěžovatele je však především významné, zda na projednávanou věc nedopadají závěry vyjádřené Ústavním soudem v nálezech sp. zn. I. ÚS 611/03, resp. IV. ÚS 251/04 (obě dostupná v databázi NALUS). V uvedených případech Ústavní soud shledal porušení základních práv obviněného dovolacím soudem, jenž (zkráceně řečeno) konstatoval chybnou právní kvalifikaci jednání pachatele nalézacím soudem a sám bez dalšího subsumoval soudem prvého stupně zjištěný skutek pod jiné ustanovení trestního zákona, přičemž konstatoval, že případné zrušení napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení by nemohlo nijak zlepšit postavení odvolatele. V takovém postupu spatřoval Ústavní soud porušení práva obviněného na spravedlivý proces, to však zejména pro nedostatek odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soudu, který se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda by případné nové dokazování či námitky obhajoby po zrušení napadeného rozhodnutí nemohly novou (správnou) právní kvalifikaci zvrátit a vést tak případně ke zproštění dovolatele obžaloby.
Ústavní soud však v nyní projednávané věci obdobné pochybení dovolacího soudu neshledal. Jednak lze souhlasit s tím, že v daném případě rozdíl mezi právním závěrem dovolacího soudu a soudu prvého stupně není způsobilý změnit právní kvalifikaci skutku dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť oba typy podvodného jednání jsou zahrnuty stejným ustanovením. Navíc však nalézací soud jednání stěžovatele ve výroku o vině sice formálně označil za tzv. první variantu podvodného jednání ("uvede někoho v omyl") dle §250 odst. 1 věta první tr. zák., avšak již samo odůvodnění jeho rozhodnutí pojednává fakticky o výše popsané variantě třetí ("zamlčí podstatné skutečnosti", viz str. 12 rozsudku). Nejvyšší soud pak poté bezezbytku vycházel nejen ze skutkových zjištění soudu nalézacího, ale i z jeho bližšího odůvodnění právní kvalifikace. Jeho závěr je tak v podstatě jen akademickou výtkou nalézacímu ohledně znění výroku o vině a postrádá jakoukoli relevanci z hlediska porušení základních práv stěžovatele ve smyslu citovaných nálezů.
V souvislosti s tím lze mít za nedůvodnou i námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání v neveřejném zasedání. Jde o postup, který dovolacímu soudu v řízení o mimořádném opravném prostředku zákon umožňuje a Nejvyšší soud v daném případě postupoval v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu. Ústavní soud tu odkazuje na svá starší rozhodnutí a stanoviska pléna (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 611/03, I. ÚS 585/04, srov. stanovisko Pl. ÚS-st 15/02).
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu